Jeden život 01

Svůj dech jsem držel na uzdě. Mé vzrušené tělo si však žádalo více kyslíku a tak jsem začal dýchat pusou. Stále jsem se snažil dýchat klidně a rozvážně. Srdce mi neskutečně bilo. Měl jsem pocit, že to bude právě ono, co mě prozradí. Proboha, musí jej uslyšet.
,,zklidni se, zklidni se,´´ nabádal mě můj vnitřní hlas.
Bylo to konečně tady. Věc, na níž jsem se připravoval tolik měsíců. Ale měl jsem pochybnosti. Ne o tom, zda je správné to co se chystám udělat, ne o tom, zda si ten čin budu vyčítat ale zda to udělám správně. Zda se mi něco nepokazí, zda mě nechytnou. Věděl jsem že tohle byly poslední chvíle, poslední příležitost si to rozmyslet. Jenomže jsem také věděl, že kdybych dnes couvl a neudělal to, napadlo by mě to hned zítra. Jednou se už musím odhodlat a dnes, dnes jsem připraven. Naskytla se mi skvělá příležitost. Příležitost, jakou jsem si přál. Byla by chyba ji nevyužít. A kdybych se rozhodl couvnout? V tu chvíli bych ztratil úctu sám před sebou. Chvíli bych bloumal po lese a čekal na rozednění a mohlo by mě to popadnou znova. Tentokrát bych to už neměl naplánované a mohl bych udělat chybu. Ne! Udělám to nyní a podle plánu.

Pomalu se blížím k nesoustředěné dvojici. Nesoustředěné? On je soustředěn na svůj penis, který mu je kouřen a ona se soustředí na to, aby mu to dělala co nejlépe. Jeho penis je to, nač se dvojice soustředí. Netuší, že se k nim ze tmy lesa pomalu přibližuje maniak se sekerou. Mé myšlení se vypíná. Už myslím jen na tu dvojici, myslím na to, jak je zabiju. Musím zvolit co nejlepší způsob, jsou přece jen dva. Zastavuji se a chvilku se rozmýšlím. Sekyra, jež se mi posledních několik desítek minut zdála být tak těžká mi díky adrenalinu lehkne v rukách. Jakoby už nic nevážila. Muž nebo spíše teenager (těžko soudit vzhledem k tomu že byl ke mně otočený zády a kvůli světelným podmínkám) se opíral o štíhlý kmen stromu. Kmen se však v asi ve sto šedesáti centimetrech nad zemí větvil a v právě tomto rozvětvení se nacházela zadní část jeho hlavy. Mohl bych jej tedy zasáhnout takto přes strom seshora do hlavy. Ale co s ní? Začne křičet a co když se mi nepodaří vytáhnou sekeru z jeho hlavy dostatečně rychle. Sakra, co když se mi v jeho hlavě zaklíní a nepůjde vůbec ven? Zatím jsem nikdy nikomu sekeru do hlavy nevrážel, nevím jak mi to půjde. Ale dost pochybností, říkám si a vzpomenu si jak jsem s ní štípal polínka, při svém tréninku. Vzpomenu si, jak to šlo snadno, vzpomenu si na váhu sekery a na její ostří a to vše mě uklidní – půjde to snadno. Jeho dostanu snadno, pak vytáhnu sekyru a dostanu i jí. Kolem diskotéky je příšerný randál a uvnitř ještě větší. Nikdo nic neuslyší.

Naposled si na obličeji srovnám kuklu, abych měl přes její vyřezané otvory dobrý výhled a pomalu, krok za krokem jdu zezadu k nim. Není moc dobře vidět ale povrch je dobrý, ostatně jsem si to zjišťoval, když jsem tu byl před týdnem na obhlídce. Na zemi byly jen v hlíně vyšlapané cestičky a trsy trávy. Nikde žádné popadané větévky, na něž bych mohl nedopatřením šlápnout. Pohybuji se takřka neslyšně a i kdyby ne tak by veškeré zvuky přerušila hloupá hudba, kterou právě hrají. Jak se k nim blížím, hlídám si, aby mě ta dívčina nespatřila. Držím se za stromem a za rozkročeným teenagerem. Nyní ho již kouří dosti rychle a intenzivně, ne jako na začátku, když jsem je spatřil poprvé. Už mě od nic netušící dvojice dělí několik málo metrů a já už slyším jeho vzdechy a občasné zamlaskání. Metr za ním se zastavuji. Je o něco nižší než já což je ideální. Teprve teď ucítím kouř z cigarety a všimnu si, jak spouští ruku s oranžovým světélkem dolů ke kmenu a jak současně s tím vyfukuje namodralý kouř. Naposledy se zamyslím nad vzdáleností, která mě od nich dělí a rozestoupím se abych získal potřebnou stabilitu. Pomyslím si, že teď by mi ta holka už mohla vidět nohy, pokud by se podívala ale to už je jedno a začnu se rozpřahovat. Pravou rukou silně zmáčknu konec topůrka, až rukavice tichounce zasténá. Levá drží topůrko kousek za hlavou sekery, s palcem obepínajícím vršek topůrka a je připravena pomoci sekyře v jejím pádu. Tak aby při něm získala vyšší rychlost a ještě účinněji se zakousla do lebky.

Zvednu vražedný tříkilový nástroj nad hlavu a bunda se mi přitom povytáhne nahoru, takže ucítím vzduch, který se mi pod ni dostal. Udeřím. Vycením přitom zuby a obličej se mi svraští do zuřivé grimasy. Ostrá sekera mu projela hlavou a zastavila se až nad temenem. Ozval se dunivý zvuk pak zakřupání a nakonec směšné začvachtání. Stalo se to tak rychle, že jsem všechny tyto zvuky uslyšel najednou. Jeho tělo se hned sesunulo k zemi takže mi pomohlo s vytažením ostří sekery. Šlo to velmi snadno protože se při úderu okolní části lebky nakřáply a stočily dovnitř. Byl to pro mě mžik. S vytaženou sekerou jsem co nejrychleji oběhl strom a spatřil tu klečící dívku. Její obličej byl ozářený od světel z nedaleké diskotéky. Vypadal tak bíle a tak překvapeně. Nic nechápala. Ani když se tělo jejího přítele s obnaženým penisem sesunulo na zem, stále bylo zády opřené o strom. V té chvíli, kterou jsem ji viděl než nastal i její konec, upoutalo mou pozornost, kromě jejích velkých vykulených očí i krev, kterou měla u úst. Zdálo se, že není její, což jsem si pak ověřil i podle nakouslého penisu jejího přítele. Ve chvíli, kdy jsem mu zaťal sekyru do hlavy, tak sebou cuknul a leknuvší se dívka jej prostě kousla do ptáka.

Nevzmohla se ani na křik natož na útěk. Jen dál klečela před sesutým přítelem a jeho ztopořeným penisem. Vypadalo to, jakoby jej chtěla dál kouřit, jen se teď dívala na mě. Znovu jsem se napřáhla a zasáhl jí. Tentokrát jsem vedl ránu ne od shora dolů ale spíše zprava doleva. Sekyra ji zasáhla do levého spánku a stejně jako u první oběti i nyní zajela s překvapivou lehkostí dovnitř. Ostří – které bylo tak důkladně před akcí nabroušeno – jí zajelo za podobného zvukového doprovodu osm centimetrů do hlavy. Rána její tělo odmrštila na zem, kousek od jejího přítele. Chvilku jsem se na ní díval. Měla ve spánku velkou díru, ze které jí líně vytékala tmavá krev. Pak jsem se zahleděl na sekeru. I z ní skapávaly kapky krve. Také na ní bylo několik kousků tkání a pár vlasů.

,,Hej!´´ Musel jsem okřiknou sám sebe, abych se probral. Na chvilku mi úplně vypadlo co mám dělat dál. Diskotéka opodál dál blbě vyhrávala a bylo slyšet po okolí několik rozjařených hlasů. Zaběhl jsem zpátky za strom, kde to všechno začalo a vyndal z kapsy připravené igelitové sáčky. Byly to vlastně tři sáčky vložené do sebe. Navlékl jsem je za jejich nesouhlasného šustotu na hlavu sekery. Pak jsem vzal z druhé kapsy gumičku, kterou jsem sáčky na sekeře zajistil. Pak jsem položil sekeru na zem a vyndal z boční, objemné kapsy kalhot sáček se zavíráním, v němž byla připravena směs pepře a chilli koření. Začal jsem směs vysypávat po troškách okolo stromu až k místu, odkud jsem přišel. Pak jsem sáček zastrčil zpět a popadl sekeru. Měl jsem pocit, že o mě vědí. Utíkal jsem lesem, který byl čím dál tmavší, jak jsem se vzdaloval od světel diskotéky. Za chvíli jsem neviděl vůbec nic. Nezpanikařil jsem a na chvíli se zastavil aby si mé oči tmě přivykly a abych se zorientoval. Měl jsem cestu nacvičenou jenomže všechny mé cvičné výpravy se vždy odehrály jen za denního světla a nyní mi to tu připadalo cizí. Jak jsem se vzdaloval, narážel jsem na čím dál hustší vegetaci, kterou jsem se musel prodírat.

Po pár minutách v džungli jsem se dostal do otevřené krajiny za městem. Uviděl jsem nebe plné namodralých hvězd ale neměl jsem čas si ten pohled užít. Krátce jsem se vydýchal a pak zamířil do obilného pole. Sekera mi už zase těžkla v ruce. Jedním pohledem jsem zkontroloval, zda igelity na ní drží. Držely. Slyšel jsem, jak nade mnou prolétávají netopýři. Pořád lepší než vrtulník s velkým světlem, pomyslel jsem si. Naplánovanou jsem měl i zpáteční cestu. A co je ještě důležitější – několikrát jsem si ji prošel, takže se mi vryla do paměti. Stále jsem šel obilím a ztrácel pojem o čase. Jak je to už dlouho od doby co jsem...? Podíval jsem se na podsvícené hodinky a zjistil, že zatím, k mému úžasu, uplynulo asi jen deset minut. Čekal bych, že je to mnohem víc. Jakmile jsem došel na polní cestu, stočil jsem se podle ní k nedalekému potůčku, který lemovaly řady vzrostlých stromů, jejichž tmavé siluety v té tmě vypadaly jako obři. Došel jsem až na konec polní cesty a dal se travnatým porostem podél potůčku. Nešlo se mi zrovna dobře a často jsem šlápl na nějaká větší kámen nebo větev, která pod mojí vysokou vojenskou botou zapraskala. Na takovou akci potřebujete velmi dobré boty. Takové, kterým budete moci důvěřovat. Ty mé stály tisíc osm set a koupil jsem je v army shopu. Jakmile jsem je vyšlapal byly prvotřídní. Moc dobře se v nich šlo terénem a dodávaly mi jakýsi pocit moci.

Rybnický potůček klidně, tiše tekl, jen na jednom místě měl přes sebe zbudovanou malou hrázičku. A tu jsem hledal. Hledal jsem ji podle sluchu protože voda tam dřevěnou hráz přetékala a padala zase dolů, což vyvolávala zurčení. A teď v noci, kdy se jen tu a tam ozvala žába jsem ho slyšel na velkou vzdálenost. Kousek od zdroje hluku jsem si v trávě ukryl batoh s civilním oblečením. Po chvilce hledání jsem ho zamaskovaný v trávě našel. Stáhl jsem si z hlavy kuklu, a můj zpocený obličej se začal díky teplému vánku ochlazovat. Zandal jsem do batohu sekeru a s novou zátěží na zádech se vydal dál. Mým plánem bylo dostat se přes pole a lesy co nejdál odsud. Můj cíl – nádraží v obci Ždírec bylo vzdáleno dobrých dvacet kilometrů. Vlak mi odsud jel až v devět čtyřicet ráno, takže jsem měl spoustu času to stihnou. Tedy pokud nezabloudím. Teprve nyní jsem se mohl nad svým činem více zamyslet. Teprve nyní mi došlo, jak dobře jsem to zvládnul. Podařilo se mi ve vymezeném čase a prostoru najít odpovídající oběť(i) a zabít je. Jaké to štěstí. Vše šlo podle plánu. Zdalipak je už někdo objevil? Nebo je najdou až ráno? A kdo to vlastně byl? No to je vlastně jedno. Jejich duše nyní patří mě. Patří mi napořád. Výčitky jsem neměl. Cestou po lesní cestě jsem si začal v duchu zpívat Landovi Chcíplý dobrý víly a bylo mi skvěle. Teď už sem nešel sám. Nesl jsem si sebou dvě duše.

Cesta vedla okolo takového nevelkého, rákosím porostlého rybníčku. Tento rybníček hrál v mých plánech důležitou roli. Našel jsem si u něho bezpečné místo, které bylo stranou od lesní cesty (co kdyby náhodou), sundal si batoh a krátce se na jeho temnou hladinu. Měsíc byl v novu, takže se jeho hladina vůbec neleskla. Vypadala zlověstně. Naposledy jsem se z opatrnosti mě vlastní zaposlouchal do nočního ticha, které se odvážili občasně přerušit jen žáby. Opatrně jsem šel v šatech, které jsem měl na sobě do té temné hmoty. Jen bundu a nůž, který jsem měl v pouzdře za opaskem, jsem si sundal. Přidržoval jsem se přitom malé břízky, která rostla na břehu. Se strachem jsem našlápl. Noha se mi probořila kamsi do bahnitého dna. Odspoda nahoru, jsem postupně začal pociťovat chlad. Koupat se v oblečení a botách je pro člověka dosti nezvyklé a má při to pocit, že udělal něco špatně. Toho pocitu se nemůžete zbavit. Stačilo poodejít čtyři metry od břehu a voda mi už sahala pod hrudník. Dál jsem už jít nechtěl. Nebylo to ani nutné – stačilo se párkrát ponořit pod hladinu. Bylo to pěkně nepříjemné a mě se nakrátko zmocnila panika, když jsem byl pod hladinou. Měl jsem pocit, že mě něco stáhne dolů a já se utopím. Snažil jsem se tyto své představy zahna a uklidnit se. Mám jejich duše, mám jejich duše. Oni mi už nemůžou ublížit. To já je vlastním. Podařilo se mi se zklidnit ale stejně jsem zamířil už ke břehu. Při svém výstupu jsem se zase chytl břízky a ta se zatřásla. Možná z ní přitom spadlo i několik uschlých lístků. Celé toto martyrium jsem podstupoval kvůli psům, které by za mnou mohli poslat, aby mě vystopovali. Nevěděl jsem, jestli to zabere stejně tak jsem nevěděl, jestli k něčemu bude to rozsypané koření. Ze psů jsem měl strach. Ze psů a z vrtulníků které budou mít termovizi a velký světlomet. Oblékl jsem si bundu. Byla mi zima ale řekl jsem si, že to přežiju. Noc byla teplá. S drkotajícími zuby jsem z batohu vyndal zabalenou sekeru. Musel jsem se jí zbavit. Rozmáchl jsem se a hodil ji do rákosím zarostlé části rybníku.

Do cíle jsem dorazil, když bylo něco před devátou. Šaty na mě už uschly. Svět se probudil do dalšího horkého rána. Nehodlal jsem čekat přímo na nádraží. Ukryl jsem se v lesním porostu, který se tyčil na kopci kousek od něho. Sedl jsem si na pařez a nastříkal se novou dávkou spreje proti komárům a klíšťatům. Zhluboka jsem vdechoval vůni probouzejícího se lesa. Bylo mi nevýslovně krásně. Okolo prozpěvoval slavík a kukačka, jakoby soutěžili, kdo je lepší. Poté co jsem se převlékl do civilnějšího oděvu a bot jsem ještě chvilku sledoval dění na nádraží na na nedaleké silnici. Všude panoval klid. Na nádraží posedávalo jen několik lidí, většinou vypadali jak turisté. Také měli okolo sebe velké krosny, podobné té mé. Co mé oběti? Už je našli? Najdou mě? Bože jestli mi to vyjde! Věděl jsem, že jestli mi to vyjde, udělám to znovu. Jenom budu muset nějaký čas počkat. Na jednu stranu jsem se opájel svým úspěchem a na (a ta sílila) druhou jsem pociťoval strach. Začaly mě napadat představy, jak před před dům přijede spousta policejních aut a ozve se zvonek. Musel jsem ty představy zahnat a ujistit se, že jsem žádnou chybu neudělal a že mě nikdo neviděl. Jasně. Teď si sednu do vlaku a nebudu myslet na to, že jsem zabil dva lidi. Prostě přijedu do Benešova, tam vystoupím a zbytek cesty domů dojdu pěšky. Považoval jsem za dobré, když nebude ani existovat přímé spojení mezi mým bydlištěm a místem zabití. Znovu jsem se bál, že najdou tu sekeru a že mě nějak vystopují podle ní, i když jsem ji koupil v jiném městě... Ne už dost, takhle bych se z toho zbláznil nesmím na to už myslet. Vstal jsem a vydal se na nádraží. Sedl jsem si na lavičku, otevřel přibalenou knihu a dal se dočtení. Povedlo se a já se uklidnil.

Domů, do svého malinkatého bytečku, jsem se dostal za několik hodin. První věc, kterou jsem udělal bylo, že jsem se podíval na zpravodajské servery. Ale nikde se o dvou zabitých lidech nic nepsalo. Dostavilo se zklamání. Zašel jsem do své malé koupelny a naházel do pračky všechny mé věci z akce. Teprve když pračka začala prát, začal jsem mít pocit, že mě už s tou dvojnásobnou vraždou nic nespojuje. Že jsem za sebou spálil všechny mosty. V jednu chvíli jsem chtěl vyhodit do kontejnerů i své vojenské boty ale pak jsem si řekl že to nebude nutné. Dal jsem si sprchu a smyl ze sebe pach rybničního bahna. Také jsem se prohledal kvůli klíšťatům ale naštěstí, asi díky spreji, jsem na sobě nenalezl ani jedno.

Když jsem ze sprchy vylezl, cítil jsem se jako znovuzrozený. Cítil jsem se čitý ale byl jsem po těch kilometrech také unavený a chtělo se mi spát. Bylo po sedmnácté hodině a já se znovu podíval na internet. Tentokrát to tam už bylo. Srdce mi začalo zrychleně bít a pocítil jsem nával horka. Bál jsem se toho co si tam přečtu ale zároveň jsem se nemohl dočkat.

Nedaleko disco klubu Trident byla dnes ráno nalezená zavražděná dvojice

Pár desítek metrů od disco klubu Trident na území města Plzně byla v neděli časně ráno nalezena těla dvou lidí(18, 20). Příčinou úmrtí byl v obou případech úder do hlavy ostrým předmětem pravděpodobně sekerou.

Pod úvodním textem se nacházel obrázek místa činu s policisty a soudními ohledavači, kteří se skláněli nad dvojicí zabalených mrtvol, které samotné nešlo zahlédnout.

Zavražděnou dvojici našla skupinka lidí, kteří disco klub okolo jedné hodiny ranní opouštěli. Původně si mysleli, že je dvojice opilá a že venku usnula.

Smrt pravděpodobně nastala v obou případech v důsledku úderů do hlavy. Více by měla prozradit nařízená pitva. Policie se dále odmítla k případu vyjádřit.

Podobné to bylo na všech serverech. To je dobré, pomyslel jsem si. Nemají nic. Nemají ani tu sekeru. Dokonce ani na konec nepřipsali obvyklé: Policie prověřuje řadu indícií. Bylo mi moc dobře. Krátce jsem se ještě díval z okna a popíjel přitom kafe. Až zemřu, budou na mě v ráji čekat mí otroci aby mi sloužili. Budou muset udělat vše co jim přikážu. Třeba si i sednout do lesního mraveniště. Bláznivě jsem se na město za oknem zasmál a šel spát.