Čas

Čas, který mlčí a ztrácí se v chaosu
rozhazuje slova jako karty na stůl
a nikdo jim nerozumí
sběratelé bezvýznamných slov
není jazyk, kterým bychom se domluvili

čas, který chce být sám se sebou
jen tak může být v přítomnosti
a přitom tak zoufale nechce být odloučen
stále přede mnou utíká
jako život který křičí
když ho nikdo neslyší

čas, který mizí pozvednutím šálku čaje
dotekem ruky a krásou hudby
proud myšlenek valící se do údolí nicoty
všechno začíná v zahradě významů
to co pěstuju svýma rukama
i to co bylo zaseto přede mnou
se ztrácí v otaznících

a slzami zalévám květy své bolesti
jako by se mrtvé mělo znovu narodit
jako by plod života měl znovu vzklíčit
a růst
a růst
bez času
bez začátku
bez konce