Jinosvět aneb jdou doopravdy kouzla vidět?

Někdy si říkám proč musí být knihy knihami? Proč není kniha ku příkladu postel nebo...nebo třeba lampa, která svítí jenom ve dne a v noci na truc všem nespáčům nesvítí a to všechno jenom proto, že se tak rozhodne. Ale bohužel asi musím opustit tohoto fantastična a držet se trochu při/na Zemi. Možná proto jsem se rozhodl napsat knihu jako film.
Knihu jako film?
Knihu jako film.
Aha.


Tma. Záběr se pomalu zesvětluje, až uvidíme světlo líně se linoucí kolem né příliš zeleného lesíka. Při tom pomalu, a taktéž stejně líně, hraje hudba.
Jaká?
Nevím..taková ta bez slov.
Aha...
Znáš třeba Amelii z Montmartru?
Žádnou Amélii neznám, ačkoli je to celkem pěkné jméno.
To není osoba, ale film. Vlastně i osoba.
A jo – Tak to znám.
No vidíš. Tak přesně taková hudba hraje. Pokračuju.
Obraz připopojíždí, září slunce. Kamera sjíždí níž – do lesa. Záběr se zmtavuje, protože sluníčko zajelo se rozhodlo, že do tohohle kouta lesa nezavítá, protože je tady moc chladno..a vůbec je tu tma. Obraz se pomalu zaostřuje na muže, nejdřív jde vidět jenom jeho stín. Stojí na místě. Jeho obrys připomíná vlka stojícího na čumáku, žonglující šiškama. Ve skutečnosti je to Čaroděj.
Čaroděj? Co je čaroděj?
Čaroděj je ten co děje kouzla.
Jak to myslíš?
No..víš co je kouzlo ne?
Vím.
No tak ten co je děje...proto je to taky Čaro – děj. A každý děj co provede se i doděje.
To znamená že i čaroděj se doděje když je čaro – děj?
Vůbec tomu nerozumíš.
Asi ne.
Čaroděj je ten co dělá magii.
Aha.
Tak jo.
Kameraman objíždí čaroděje a už mu je vidět i do tváře. Má dlouhý šedý vous, dvakrát obtočený kolem krku, aby mu nezavazel. Vlasy bílé, možná ještě dělší – člověk by se divil, že si je nezašpiní podrážkama svých hnědých škrpálek.
A je hodnej nebo zlej?
Jasně, že hodnej – Neboj se.
Má pořádně zahloubené vrásky, které připomínají koryta pro potůčky. Hudba se pomalu změnila. Jde teď spíš o takové falešné chaotické vrzání, než o hudbu v pravém slova smyslu. Po tváři mu stéká kapička potu, ale usmívá se. Zahrabe v tašce a vytáhne takovou malou knížku v černé kůži. Otevře jí a něco si začne mumlat. Jde vidět, že ten chlap je blázen. Kamera mu nahlíží přes rameno, tudíž vidíme co si v knize prohlíží. Přímo uprostřed mezery mezi dvojlistem je černá šipka a u ní napsáno O´ Děj.
Jak se to píše?
Čte se to Ou děj.
Ale jak se to píše?
O Děj. Takhle.
Aha.
Tak jo.
O´ Děj hleděl na mapu. Ukázal prstem doprostřed na již dříve zmiňovanou černou šipku. Zamumlal si pod vousy. Tady stojím já... A chci se dostat...Zpropadená mapa! Záběr znovu připopojíždí a ostří na mapu. Mapa je totiž unikátní, nejeneže ukazuje všechno, co je kolem vás v okolí několika kilometrů, takže jste vy vždycky uprostřed, ale ukazuje i počasí na těchto místech. Tudíž na místě,kde Děj stojí se upírá malé žluté sluníčko, které prosvědcuje ještě kousek mapy.
Někde tady by měla být ta vesnice...vousy se mu vzdouvají pod pohyby brady. Přejíždí prstem k pravému hornímu rohu mapy/knihy, který je však celý obalen v mlze. Celá horní polovina mapy je obalena v mlze, která tam jen tak poleutuje. Kouzelník do mapy foukne a mlha jen velmi...velmi pomalu odplouvá na strany.
Počkej, takže na té mapě je nejen místo, ale i počasí jaké na tom místě je?
Přesně tak.
Dobrý.
Aháá.. Takže teď dvakrát do prava a za velkým bukem doleva ,budu tam tak za...patnáct minut. Záběr se oddaluje. Zavírá knihu a s ještě širším úsměvem vychází vstříc vesnici.
Na obrazovce se objeví nápis: O dvě hodiny později. Pomalu se rozplývá a obrazovka se zesvětluje. Záběr je na kouzleníka ze zadu přibližně ze vzdálenosti přibližně jendoho nebo dvou metrů. Má mírně skleslý postoj, protože jeho duševní stav za tyto dvě hodiny poklesl asi o vzdálenost mezi lžičkou na mém stole a kráteru na Jupiteru. Před Dějem se rozhléhá malá vesnice o jedné malé hliněné silnici. Kolem dřevěné a kamenné domky a malé jezírko. Už se stmívá. Halí se do šedočerného pláště a nasazuje si kapuci. I přesto, že kvůli batohu na zádech a dřevěné tyčce v ruce vypadá jako malý školák, on sám si připadá velice tajemně. Právě tato myšlenka mu navrací sílu, a tak se narovnává. Kulisáci spouští nádherný filmový déšť. Ještě v počítači dodělávají blesky a hromy. Zatím co, dělá první krok do vesničky se někde v dálce honí dvě myši, asteroid,který za milion let zníčí Zemi je přesně v tuto chvíli 10 000000000000000000000000000 světelných let vzdálen a už se velmi těší na další apokalypsu a v moři právě jedna ryba sežrala druhou,ačkoli to byla její nejlepší kamarádka.
Přeskoč ty zbytečnosti.
Nejsou to zbytečnosti. Všechno je pro příběh důležité.
I ryby žroucí se ve vodě?
No..to možná tolik ne.
Tak proč to říkáš?
Přišlo mi to k věci.
To se mi moc nezdá.
Fajn.
Fajn.
Kamera ostří na velkou dřevěnou ceduli s nápisem ,,Hostinec U Kouzelníka´´ Jak příhodné. Ou utevírá s prásknutím dveře. Za ním udeří blesk a hrom – jako z filmu.
Však je to film.
Je to kniha.
Říkals, že to bude film.
Né, je to kniha a nepřerušuj furt.
Tak jo.
Všichni přísedící se otáčí na čaroděje ve dvěřích. Všichni mají v očích respekt s náznakem strachu, přeci jenom, takhle ukázkový čaroděj se vidí málokdy. Vypadal přesně jako z učebnice O Čarodějnictví pro druhou třídu základní školy, psanou Elvírem Plašohlídem a ilustrovanou Plašohlídem Elvírem ( pozor – jde o pouhou shodu jmen ). Kouzelník si sedá do koutu místnosti, nic si neobjednává a prostě tam jen sedí a vypadá tajemně. Dokonce vypadal tak tajemně, že samo líné světlo si dávalo pozor a nenaráželo do něj. Obletovalo ho, takže vypadal vlastně ještě víc tajemně. Nyní se nám kamera otáčí od kouzelníka a najíždí na hostinského za dřevěným barem. Je to starý cholerický chápek nalévající jedině a zásadně pivo, možná proto měl tolik zákazníků. Kamera k němu přijíždí a dostáváme se do mírně makro – mikro světa, kde mu v očích vidíme sebemenčí náznak pláče, který se nevyskytuje i sebemenčí špínečku v koutku oka. Záběr se stále přibližuje. Příbliž se na tolik, že najednou vidíme hospodkého z první osoby.
To znamená jakože koukáš jeho očima chápeš?
Vím co to znamená.
Fajn.
Fajn.
Jeho oči se upínají na šedivého muže v rohu místnosti a přemýšlí jestli je to doopravdický kouzelník a nebo se tak jenom oblíká, aby lidi měli strach. Z očima upírající na něj utírá prach na stole. Do baru přichází další muž. V podobném hábu jako první. Rozhlíží se po baru a s mrákotami ve tváři míří do rohu místnosti za prvním mužem. Přisedl si a začali o něčem vášnivě konverzovat. Tak a dost.. pomyslel si barman, pokud tady chtěj sedět něco si daj. Tím něco myslel pivo,protože nic jiného neměl. Pomalu přichází ke stolu a kamera už se oddělila a kouká se na to všechno z takového čtyřiceti-pěti úhlového pohledu. Prostě jako je někde v prostoru, tak aby na všechny bylo vidět. Co si budete přát pánové? Zamumlal. Nic, děkujeme, jen se budeme teleportovat. Pronesl s úsměvem první příchozí a pokračoval v další vášnivé debatě. Barman se otáčí na patě a jde zpátky za hostinksý bar. Co to říkal..teleportovat? tiše vyslovolal to skoro neznámé slovo. Teleportovat. Věděl, že to má společného něco s přemístěním z místa na místo. O to bedlivěji sledoval ty dva sedící v koutě. Najednou si přetáhli pláště přes hlavy, tak že jim nešly hlavy vůbec vidět. S napětím očekával další události, jakožto i všichni ostatní. Všichni stud odhodili stranou a sledovali groteskní podívanou. Najednou si oba muži sundali kápě z hlav. Vstali, potřásli si rukama a mířili k východu. Otevřeli dveře a tam..Né jejich vesnice Snivá Stodola, ale město. Opravdické město. Nikdy ve městě nebyl. Ale tohle není příběh barmana. Ačkoli by vás možná zajímal, kamera vyjíždí ven za naším kouzelníkem.
Takže voni přemístili jako celou tu hospodu?
No.
Aha..a proč nepřemístili jenom sebe?
Protože to je proti pravidlům.
Pravidlům čeho?
Pravidlům Čarodějů.
Aha.
Ou Děj vykročil do města s novou energíí. Cítíl nové vůně a kameru za zády jakoby vůbec nevnímal.