Svaz Vlasti a Oprátky

Prolog
Opouštím Británii. Nevím jestli mi bude smutno. Nejspíš ne.Už jsem měl dost těch bohatsví chtícíh lidech, jestli se dá mluvit o lidech. Chtěl jsem opustit Británii. Chci objevit Nový Svět! Chci být součástí dějin.Naposledy se ohlížím na zašedlý přístav. A myslím na to jak jsem prodal svůj byt a jak jsem se přihlásil do armády Nového Světa. Doufám , že v Americe budou lidé vstřícnější než tady. Sbohem Anglie,má rodná zemi, nebudeš mi chybět.

Kapitola první
Květen roku 1772 .
Moře odráží slunce.Na obzoru vidím panorama Bostonu. Úchvatné. I když trochu podobné Británii. Británii před staletími. Boston vypadá tak nově. Živě.
Po šestitýdenní plavbě mám v puse tu pachuť moře a v očích mě pálí sůl. Není to tak dávno co byla amerika objevena. Století,dvě, možná tři, dějiny mi nikdy moc nešli. Amerika se mi zdá tak ranná,rozkvétající. Jako by to zatím ani nebyla zem, ale jenom nějaké dítě země. Nedokážu to vysvětlit. Nevím co z ní udělá zemi. Možná až začne prosperovat. Těžko říct. Konečně jsme tady.Přistupují moji přátelé. Jestli je tak mohu nazývat. Jednoduše, slouží v mém oddílu.Je nás asi třicet. Vidíme poprvé Ameriku. Bezeslova čekáme na generála,bez kterého nemůžeme opustit loď. John, jeden z posádky se ke mě otáčí a říká, že je vcelku zima. Přikyvuji ,ale nepřijde mi to. Možná je to těmi nervy. Generál přichází. S genárelm jsme se seznámili už na začátku plavby. Byl to postarší muž, avšak celkem příjemný chlapík s malým strništěm. Od té doby ho, ale vidím poprvé. Poznal jsem ho jen podle označení na uniformě. Úplně se změnil. Po několika týdenní plavbě je zarostlý hustými vousy. Má červenou uniformu s černými a bílými přes hrudník jako my. Akorát má více žlutých odznáčků na rameni. Taky má klobouk. Vypadá jako pirát po dlouhé plavbě. Vlastně, je to celkem groteskní. Dívá se na nás a jeho pohled se mi vůbec nezdá. Zdá se mi, že se jeho pohled zastavil na mě. Zřejmě se mi to opravdu jen zdálo. ,,Pánové,´´ říká ,,je čas vyrazit do Nového Světa! ´´ Muži vedle mě přikyvují a někde opodál slyším i nepatrný výkřik. Nerozpoznám jestli je to výkřik štěstí nebo žalu, protože někteří muži sem byli dovlečeni násilím, kvůli jejich postavení nebo zločinům. ,,Vemte si každý svojí výstroj,jednu z krabic a vyražte k militárnímu domu, který je kousek od bostonského přístavu. Až tam budete hlaste se u zdejšího vůdce.´´ Naše výstroj obsahuje červenou uniformu,boty, mušketu s nožem na hlavni ,pár nezbytností na opasku a batoh s osobními věcmi. Mezi moje osobní věci patří kresba matky a můj deník, kam jsem si zapisoval dění z plavby, teď přemítám jestli nebyl zbytečný. Nic zvláštního se na plavbě nestalo. Nevím jestli převyšuje chtíč,nebo strach vidět Novou Zem. Beru si batoh na záda,popadám hnědou krabici, která vypadá nejlehčí a leží kousek ode mě a vycházím z lodě. Krabice je těžší, než jsem si myslel. Procházím obrovskou ulicí,velkou jako náměstí u nás v Yorku. Je tady tak rušno. Obchodníci pokřikují ze dveří ať navštívíme jejich obchody.Tohle by si v Anglii nedovolili. Je to tu prostě jiné. Nemůžu říct, že se mi to tu nelíbí, ale Anglie je Anglie. Docházíme k nejškaredější a největší budově ze dřeva a kamení. Krabice skádáme na dvorku před budovou a máme se jít ubytovat. V příštích dnech má začít učení.
,,Gratuluji Gantlemani! Dosáhli jste nejvyšší možné úrovně u Královské armády v Americe´´ na dřevěné konstrukci před náme přechází generál.Po měsíci jsme dokončili vojnejský výcvik. Asi padesát nás stojí na nádvoří za kasárnami. ,,Vaším úkolem však nebude válčit. Budete muset jen pozabíjet ty pohany. Nejsou to pro vás žádní praví nepřátelé. ´´ Několik z nás se zasmálo.Včetně mě. Naším úkolem v Americe je vyhladit ty Indiásnké divochy. Žijí hned za Bostonem. Několik z nich už naši předchůdci vyhnali. Zbytek je na nás. ,,Vyhnání indiánů je váš primární, avšak né jediný úkol. Bude to řekněme spíše taková odměna.´´
Probouzím se ráno na dřevěném lůžku. Po noci mě bolí záda. Zvedám se a oblékám.Trvá to několik minut, protože není nic jednoduchého se do výstroje dostat. Generál nám včera přidělil úkoly. Jelikož jsme nováčci není to nic složitého. Já ,ještě s pár vojáky jsme dostali za úkol pár hodin postávat u staré stodoly. Vlastně ani nevím proč. Ještě chvíli o tom přemýšlím, ale nic smysluplného mě nenapadá. Pomalu se zvedám a beru mušketu na rameno, je těžší než se zdá.Vycházím před dům s dalším vojákem stejné hodnosti, kterého neznám. Kývne na mě a já na něj. Ještě chvíli čekáme, ale nikdy další už nedoraží. Máme dost času, a tak se pomalým krokem vydáváme ke stodole. V uniformě s dlouhým rukávem je mi horko.Cestou si prohlížím město. Jdeme okolo malého nádvoříčka mezi domy. Napadá mě, že asi největším rozdílem mezi Yorkem a Bostonem, je ta skutečnost, že chybí stará architektura. A vlastně je to celkem logické, jelikož tohle město neexistuje tak dlouho, aby mohlo mít architekturu předků. Docházíme až ke stodole, kde uvidíme zbytek pověřených vojáků. Šli už napřed. Stodola stojí na na dřevéném molu asi kilometr na jih od přístavu. Do stodoly bičuje moře. Za chvíli nám začíná služba a na poslední chvíli přichází generál a za ním dva vojáci držící zajatce se zavázanýma očima. Všímám si , že jeden ze strážných nemá ukazováček na pravé ruce. Baví mě pozorovat takovéhle detaily. Generál na nás kýve, ať zaujmeme postavení. Zaujímám místo na druhé straně od moře. Jednak ,protože chci mít výhled na město a taky proto, že se mi od minulé skoro dvouměsíční plavby lodí docela znechutilo moře. Opírám se zády o stodolu. Je to spíš nějaká chata než stodola.Vím to, protože jsem nahlídl dovnitř skrz díry mezi prkny a vevnitř není žádné seno. Je tam jenom stůl a na každé straně toho stolu jedna židle. Taky nějaké skvrny na stěnách a na podlaze. Generál se zajatcem a se strážnými vchází dovnitř. Nemám přímý výhled na dřevěná vrata, ale tlumeně slyším zvuky zevnitř. Ještě chvíli si prohlížím Boston,svítí slunce a je mi horko o pár minut později opřený o stodolu pomalu usínám.
Probouzím se s nepříjemným pocitem, že se vevnitř ve stodole něco děje. Nahlížím znovu dovnitř skrz mezery. Ve chvíli kdy jsem přiložil oko k díře, výstřik krve potřísnil můj obličej. Leknul jsem se a odkláním se a na místě, kde jsem měl před chvílí oko teď trčí čepel mezi prkny. Popadám svou vedle pohozenou mušketu , a rozrážím dveře stodoly s puškou u líce. To co vidím mě udivuje a zároveň uklidňuje. Dva strážní stojí u mrtvého zajatce a generál zmizel. Asi odešel když jsem spal. Strážní se diví co dělám ve stodole, ale rozhodli se využít toho a tak mi nakázali, že mám uklidit tělo zajatce. Jelikož mají na rameni více žlutých pásků,asi nemám na vybranou. Mušketu si za popruh věším na rameno a mířím k tělu. Procházím kolem strážných a jeden z nich mi pokládá ruku na rameno. Prohlížím si jeho ruku na mém rameni. Jeho rukavice má vyřízlý ukazováček. Ale prst..je na místě. To přece.. Jak jen.. Strážní odcházejí a já se začínám třást. Tohle nejsou ti dva, kteří vcházeli ráno. A kdyby to byli jiní dva proč by měl v rukavici vyřízlou díru na ukazováček? . Znamená to snad, že v lepším případě omráčili stráže a vzali si jejich věci? Rozhlížím se a nacházím co jsem hledal. Z pod několika krabic vytahuji generála s obrovskou červenou skrvnou na uniformně v místě srdce. Doma jsem vidíval mrtvá těla často. Ty co podlehli nemoci nebo je zabili strážní za jejich zločiny. Je mi to hloupé a určitě je to proti všem pravidlům,ale obírám generála o jeho věci. Má malou příruční pušku, kterou si můžu dát za pas. A hlavně kord. Beru mu celý pásek. Sundávám svůj a nasazuju si jeho. Vyzbrojen mušketou,příruční puškou a kordem vybíhám ven ze stodoly a rozhlížím se. Falešní strážní pomalu odcházejí. Vybíhám za nimy a křičím ať zastaví. Ohlížejí se a za mým pasem vidí kord. Došlo jim, že jsem ve stodole objevil tělo. Rozbíhají se a já za nimi. Utíkají do centra Bostonu. Je kolem dvanácté ,takže je všude mnoho lidí. Prodírají se skrz lidi a já za nimi. Pomalu je ztrácím. Běžíme ulicemi a lidé se za námi ohlížejí. Falešní stážní předemnou, bez okolku z cesty odhazují a sráží kolemjdoucí. Řekl bych, že tak po deseti minutách běhu zahíbají do malé uličky s maličkatým dvorem mezi domy, kde nikdo není. Už cestou ráno jsem si toho nádvoří všiml. Vbíhám mezi domy a očima je hledám. Nemohli utéct, protože tady není jiná cesta ,než ta kterou jsem přišel. Stojím uprostřed dvoru a hledám očima dva muže v červeném. Nikde nejsou. Asi utekli do některého z domů. Pomalu začínám myslet na návrat, když se ozve rána. Slyším kulku svištící mi kolem hlavy. A pramínek mých vlasů padá k zemi. Skáču za nejlbížší krabice a dopadám do kotoulu. Je mi jedno co ti dva dělali, jediné co teď chci je dostat se odsuď. Dřepím za krabicemi a snažím se určit místo výstřelu. Mezi dvěma krabicemi je malá sklulina. Odhodlávám se skrz ní podívat. V prvním momentě, kdy nahlížím skrz díru se ozývá další rána a kulka naráží do krabic, za kterými se ukrývám.V rychlosti se snažím vymyslet plan. Z ramene si sundávám mušketu. Z muškety sundávám bajonet, který si za úchyt věším za pásek. Do škvíry v krabicích vsunuji mušketu. Tak tak se tam vejde. Mušketu pokládám do škvíry a pouštím jí. Drží ve škvíře. Nechávám jí tam jako návnadu. Ozývá se další výstřel,tentokrát méně přesný ,a tak prolétá kolem mého úkrytu. Návnada zabrala. Přes bok krabice vyhlížím já a u oka mám I malou pušku, kterou jsem předtím ukradl mrtvému generálovi. Zahlížím jednoho z vrahů a střílím.. Ozývá se rána a vzápětí po ní křik. V tu stejnou chvíli opět zalézám za krabice. Malinko vykukuji. Jediné co vidím je krev na domě v místě kde se kryli ti dva. Trefil jsem se. Rychle vytahuji svojí návnadovou mušketu ze škvíry. Malou pušku od generála schovávám za pas. A mušketu si dávám do rukou. Vymýšlím další postup. Nejlepší bude utéct. Hned teď. Nehodlám za Británii položit život. Vybíhám ze svého úkrytu k cestě z nádvoří. Vydím druhého muže, který klečí nad raněným a drží mu ránu. Otáčí se na mě a vstává. V běhu na něj mířím mušketou a stiskávám spoušť. Opět se ozývá ohlušující rána, ale kulka se odráží někde nad jeho hlavou. Netrefil jsem. Pouštím mušketu na zem a zrychluji v běhu. Vybíhám za roh a ještě za sebou slyším zvuk výstřelu. Vydávám ze sebe všechno co jde a běžím směrem ke zbrojnici a k tábořišti. Ačkoliv mě muž zřejmě nepronásledoval ,odvažuji se zpomalit až na hlavním Bostonském náměstí. Uddácjaně se zastavuji a sedám si na nejbližší lavečku. Kolem procházejí stráže. Zvedám se a bežím za nimi. S tváří postříkanou krví se mě lekají. Dělám, že si toho nevšímám a snažím se jim říct,co se stalo. ,,Tak dost´´ říká jeden z nich a odvádějí mě ke zbrojnici. Ke zbrojnici jsem vlastně chtěl. Stráže jsou spojenci, ale zřejmě nechápou naléhavost situace. Ubíjí mě jak pomalu jdeme. Nejradši bych se rozběhl.


Kapitola druhá
,,Jelen a Úžasný..jsou mrtví. Zašlo to už moc daleko.´´ Jelen a Úžasný byli jeho přátelé. Odešli do Jejich světa odvrátit zkázku vesnice a padli. ,,Zradili Velkého Ducha, proto se tak stalo.´´ V posledních létech se bílí přibližovali k jejich území. Mezi kmenem vyvstal konflikt. Mladí chtějí jít do války proti Bílím, stačí však doufájí v další nepřibližování. Šaman mluvil pomalu a na každé slovo dával důraz. Šaman byl malý stařík s černýma očima, měl na sobě navěšené všemožné hnědé i béžové kůže a vlasy černé, dlouhé až na zem,spleté do copu.Bylo na něm něco magického. Čišel z něho klid a vyrovnanost. ,,To že bránili naší vesnici neznamená, že zradili Velkého Ducha!´´ Rozkřikl se Lomený Orel. Lomený Orel byl průměrné vysoký, s ostrými hubenými rysy, s černými vlasy po krk a pronikavýma modrýma očima,které jiskřily a světélkovaly ,a které nápadně připomínaly řeku pod útesem. Před pár měsíci dostal své druhé jméno. Indiáni v těchto krajích dostávali druhá jména až po přijmutí kmene jako vlastní krve a šamana jako své srdce. On dostal jako druhé jméno Lomený, protože byl pružný a ohebný jako luk,který nosíval na zádech. Šaman jako by neslyšel. Popošel k dřevěné kládě a sedl si. Až potom promluvil: ,, Zachránili snad naší vesnici? Ne. Jen zemřeli zbytečně.´´ Vytáhl starou dřevěnou neopracovanou dýmku a začal potahovat. Orlovi nezbývalo, než se uklidnit a posadit na zem se skříženými nohami. ,,Alespoň se snažili.´´ Zašeptal, tak aby ho šaman neslyšel. ,,Těch lidí je spousta. Nemůžeme proti nim bojovat. Vyvolalo by to jen bolest, vztek, strach a dým.´´ Vyfoukl kouř z úst a Lomenému Orlovi se zdálo, že se na malý moment dým změnil v muže svírajíci luky a tomahavky, pak se zase rozplynul.,,Každým dnem jsou blíž a blíž.´´ řekl Orel. ,,Pořád jsou,ale daleko´´ odvětil líně šaman. ,,Ale byli I dál! Přibližují se. Staví svá kamená obydlí a jsou čím dál blíž. Loví naší zvěř. Pijí naší vodu.´´ ,,Není to jen naše voda a naše maso? Ať si loví. Zvěře je tu dost. ´´ Brzy už nebude..věděl Orel,ale nemohl šamanovit odporovat. Byl to přece šaman. V dálce slyšel obřadní píseň za smutek. Byli kousek za vesnicí, na malém travnatém útesu a slunce už skoro zapadalo. Šaman se zvedl, schoval dýmku pod jednu z kůží a pomalým krokem se k vesnici vydal. Měl zhrbená záda, jako by na zádech nosil nějaké břímě, možná jeho mohutný cop, možná duše zemřelích.
Než došli k vesnici, už byla tma, ne proto, že by šli tak dlouho, ale v tomto ročním období slunce zapadalo rychleji, než kdy jindy. Orel si poslušně sedl mezi ostatní na kládu u ohně, která sloužila jako lavice. Před nimi tančili nejvážnější z rodů tanec smrti. Šaman se postavil před dav na vyvýšný kousek země. Hudba a dunění bubnů ustaly. Šaman pronesl poslední slova za zemřelé. Po chvíli se vesničani se pomalu začali rozcházet do svých domovů. Lomený Orel došel do svého dřevěného příbytku a lehnul si na deku z peří. Vřel v něm vztek a smutek. Nebyli to jedni z jeho blízkých přátel, ale to ostatně nikdo. Byli to jeho bratři. Nesmí to tak nechat. Zahleděl se ve tmě na dřevěný trám nad svým lůžkem. Padlo rozhodnutí. ,,Pokud šaman nic neudělá. Já ano. Musím pomstít Jelena a Úžasného a zabránit těm pekelným, vstoupit na naší půdu.´´



Kapitola třetí
,,A víš alespoň jak vypadali?´´ Mluví na mě plukovník James. Vidím ho asi podruhé,myslím že s námi plul lodí, ale moc nevycházel z kajuty. Má hnědé strniště a hrubý hlas, jde z něho respekt a strach. ,,N-ne-nevím´´ nejistě odpovídám. ,,Takže máme jenom mrtvýho generála, mrtvý strážný ,který jsme našli za rohem a nějakou povejdačku vo tom jak se to šecko stalo…´´ plukovník má posměšný a zároveň zamyšlený výraz. Po další půl hodině vysvětlování mi oznamuje:,,Nejen, že jste přišli o tři muže ,ale ty jediný , který jsi věděl co se děje jsi nic neudělal, s okamžitou platností tě degraduji na Vojína.´´ Co to pro mě znamená?´´ Ptám se. ,,Že si ještě nějakou chvíli pobydeš v Bostonu.´´ Nejradši bych vzal pušku co mám pořád na rameni a zastřelil ho. Místo toho bezeslova vybíhám z místnosti a přibouchávám za sebou dveře. Jdu do společné staré umývárny. Nikdo tady není. Používám křesadlo a zapaluji louč, která je na stěně. V malém dřevěném sudu je dešťová voda, která se schromažďuje na umývání. Umávým si zaschlou krev z obličeje a potkterý ze mě doslova kape. Ačkoli je voda studená tak mě uklidňuje. Umývám si celé tělo. Zhasínám louče a mířím rovnou k lůžku. Lehám si a v duchu vyčítám tomu Jamesovi. Vlastně, nevím jestli chci do přírody za Indiány. Bez pravidelného přísunu jídla. Možná je dobře, že zůstávám. Dalšího dne se probouzím ráno opět s rozlámanými zády. Nikdo tady,ale není, až na chlápka z našeho oddílu , který něco horlivě hledá. ,,Kde jsou všichni´´ soukám ze sebe. Chlápek se na mě otáčí a vrychlosti ze sebe něco vystřeluje. ,,O-o-odcházíme.´´ ,,Kam?´´ ptám se. ,,Jsme průkopníci. Děláme první výpravu na rudokožce, kteří jsou mimo území Bostonu a okolí! A já n-n-nemůžu najít ten zatracenej bajonet.´´ Takže oni jdou už dnes? ,,Proč mi o tom nikdo neřekl?´´. Začínám se ryhle oblékat ,, Nebyl jsi včera degradován?´´ Prohazuje na rychlo. V tom si vzpomínám na fakt, že jsem byl včera degradován, a že nikam nejdu. Všechno nadšení ze mě opadává. Že já hlupák se pouštěl za těmi strážnými!Pomalu přistupuji k oknu a vidím obrovskou karavanu, která se připravuje na odjezd. Je mi skoro do pláče. Lehám si do postele a celý se třesu. Po hodině zavírám oči a znovu usínám.
Probouzí mě až hlasité ,,ehm ehm´´ Plukovínka Jamese. Probouzím se zpocený. Plukovník sedí na protější dřevěné židli a hledí na mě. Dnes mám ještě větší chuť ho zabít. Má pobavený výraze. Nejradši bych mu ho z té tváře odřízl. ,,Zlé sny, není to tak?´´ Směje se James. Zvedám se do sedu a na oko salutuji. ,,Plukovníku.´´ ,,Ach ano chlapče. Zůstali jsme si tady samotní.´´ ,,Samotní? Smím se ptát proč jste neodjel s ostatními?´´ Ptám se. ,,Ano ano, sami, ty se ptáš, proč jsem neodjel? Někdo tady musel zůstat s tebou´´ Začíná se smát. Pokračuji: ,,A vy…se na mě nezlobíte?´´ V tuhle chvíli už plukovník smíchem skoro padá ze židle. ,, Né chlapče, jasně že ne. Vlastně, ty proklatý rudokožce nemám rád. Jde z nich strach´´ zadíval se do nohou postele. ,,Takže bych ti měl vlastně poděkovat,heh, další nováčci přijedou za měsíc. A byl bych rád kdybys mi s nima trochu pomoch. I když ty sám si neodjel, výcvik máš. Tak mi pomůžeš. Obleč se a přijď dolů.´´Moje rozhořšení k Jamesovi se zvyšuje. Plukovník odchází a zavírá za sebou s třeskotem dveře. Svítá ve mě malá jiskřička naděje. Aspoň se tu nebudu nudit do odjezdu další karavany, do které mě ,jak doufám, vezmou. Oblékám se jenom do kdysi bílého,teď už zašedlého nátělníku a ještě chvíli jen tak sedím, než se odhodlám vstát. Navlékám si hnědé kožené kalhoty a boty. S těží se zvedám a mířím dolů. Cestou míjím pokoje ostatních. Je tu bez nich prázdno. Budova je obrovská a jsme tu jen dva. Já a člověk, kterého nenávídím. Přicházím dolů do síně s plukovíkem a jídlem. Přicházím ke stolu,sedám si a jím domácky vyrobený chléb. Zřejmě nám ho darovali nebo jsme ho ukradli některým ze sedláků tam venku. ,,Co mám do té doby dělat?´´ Ptám se. ,,Dělej si co chceš´´ odpovídá,bez pohledu na mě. Konečně radostná zpráva. Mám měsíc placeného volna. Zřejmě né příliš zákonně, ale neptám se.


Kapitola čtvrtá
,,Nemůžeš odejít!´´ volala na Orla matka. Orel byl pevně rohodnut. Je přílíš pozdě něco měnit. V posledních dnech měl dost času na přemýlšnení a balení. Po dlouhém rozhodování se nakonec rozhodl jenom pro malý kožený batůžek s nejnutnějšími věcmi. Nůž s vyřezaným orlem na rukojeti, kterého si tam Orel vyřezal, když byl malý, svůj starý luk přes rameno, toulec s šípy, jídlo a voda na pár dnů. Zbytek cesty bude lovit a půjde tak dlouho, jak bude potřeba. Zakázali mu vzít koně, a tak musí jít pěšky. ,,Neodcházej.´´ plakala matka. Orel došel k dřevěným branám jejich vesnice. Snažil se to matce vysvětlit už předtím. Chápala to, ale nedokázala to příjmout. Orel si šílící matky nevšímal. Upřeně hleděl před sebe na horizont. Běžela za ním a plakala. Otočil se. Podíval se jí do jejích černohnědých očí. Přestala plakat a popotahovala. Orel se otočil na patě. Vyběhl z vesnice se slzami v očích, ale s kamenou tváří, značící odhodlání. V duchu si často opakoval ,,dělám to pro vesnici..pro vesnici.´´ Běžel a připadalo mu to, jako kdyby běžel několik hodin. Myslel na všechno co se událo a co by se mohlo udát. Přemýšlel nad všemi co nechal za sebou, matka, otec, přátelé, šaman, náčelník. Přemýšlel a do očí se mu draly slzy. Stěží sledoval krajinu, která se míhala kolem. Zavřel oči, aby zabránil breku a záchvatu paniky. Najednou bolest. Zakopl o kořen a spadl. Když se zvedl, rozhlédl se. Doběhl na útes nízké skalky. Bolely ho plíce. Sklonil se, dal si ruce na kolena a snažil se zhluboka vydechovat. Po pár minutách se zvedl. Nadechl se jarního vzduchu. Zaposlouchal se a slyšel zvuky vody. Všude kolem něho zeleň. Pomalým krokem šel směrem, ze kterého se ozvýval zvuk tisíciletého zaoblování kamenů v řece. Po pár krocích došel k malému potůčku, kde tekla průzračná voda. Po březích potoku se tyčila aléj stromů. Pod jedním stromem si Orel našel stín. Sedl si do teplé trávy, z nohou si sundal kožené boty a špinavé a unavené nohy jemně položil do potůčku. Voda byla studená, ale cítil jak jeho pokožku uklidňuje. Cítil každou svojí buňku. Každý sval na nohou se mu uvolňoval. Chvíli se díval na potůček a sledoval jak hravá voda obtéká dokonale oblé šedé kameny. Divil se jak může být voda tak dokonalá. Proudy srážející se a zase roztékající se, jako kůže staré vrásčité ženy, které muselo být přes několik tisíc let. Nohy nechal ve vodě a zaklonil se. Položil se do hedvábně vyhlížející trávy a užíval si pocit zadostiučinění. Ležel a koukal na mraky. Slunce svítilo. Vítr mu cuchal vlasy a tráva mu zakrývala obličej. Po chvíli – usnul.
Probudil se hlukem. Neměl tušení jak dlouho spal. Odkutálel se k nejbližšímu stromu. Podle otisku slehlé trávy na místě, kde před chvílí ležel, si myslel, že spal tak hodinu nebo dvě. Hluk se přibližoval. Skrčil se za stromem a zaposlouchal se. Byly to hlasy. Zprvu si myslel, že mluví nějakým cizým jazykem. Když se ještě přiblížili zaslech až příliš známá slova svého jazyka. Byli dva. Muž a žena. Šli po cestě směrem od vesnice. Chvíli je Orel ještě sledoval a přesouval se mezi stromy jako liška. Byl zvědavý a zároveň trochu vystrašený. Nevědel kdo to je, ani proč umí jeho jazykem. Rozhodl, že už se nebude skrývat. S rukou položenou na rukojeti dýky vyšel zpoza stromu. ,, Hej, kam máte namířeno? ´´ byla první věc co Orel řekl. Muž a žena se otočili a začali tím divným přízvukem odpovídat. ,, A kam ty chlapče? ´´s úšklebkem pronesla žena. Orel chtěl říct něco jako ,, Já se ptal první´´ ,ale než ze sebe stihl něco vymámit… ,,No tak, nebuď taková. ´´ vychrlil ze sebe muž a zlostně se podíval na ženu. ,,Omluv jí, jsme Sokolí Pero a Divá Lvice´´ muž se při vyslovení prvního jména nepatrně uklonil a při vyslovení druhého ukázal na ženu, která očividně předstírala nezájem. ,,Tak už pojďmě!´´ zakřičela. ,,Kam máš namířeno?´´ zeptal se Sokol a Lvice si nevšímal. Když nad tím začal Orel přemýšlet, sám zjistil, že neví kam jde. Měl v plánu připojit se k nějakému hnutí odporu. Nikdy ho nenapadlo, kde ho hledat nebo jakou cestou se vydat. ,,Do města´´ řekl prostě. Muž se podíval na Lvici. ,, My jdeme do Bostonu.´´ když žena nereagovala, otočil se zpět a podíval se Orlovi do očí s úsměvem na tváři a pošeptal: ,,Je trochu podrážděná. Před pár dny nám umřel jeden z přátel a jeden byl zraněn.´´ Když se mu Lomený podíval do očí spatřil záblesk smutku. Sokol se odmlčel a sklonil hlavu. Když se znovu narovnal Orel viděl jak mu po tváři stéká slza. ,,Chvilková slabost.´´ řekl Sokol a nevesle se usmál. ,,Tak pojďmě´´ Rozešel se rychlým krokem po cestě a Lvice za ním. Orel ještě chvíli stál a přemýšlel,jestli jít do města, které nezná s lidmi, které nezná. Jestli nechat všechno co zná, všechno co miluje za sebou. V myšlenkách se mu toho honilo hodně. ,,Tak jdeš nebo ne?´´ Otočila se Divá Lvice a zamrkala. Orel se po šedohnědé prašné stezce vydal za nimi.
Kapitola pátá
Ráno se rozhoduji jestli jít do města nebo zůstat ve vyhřátém lůžku. Dívám se na hodiny. Je sedum. Po dlouhém přemlouvání sám sebe vstávám z postele a přecházím k oknu o otevírám ho. Nadechuji se ranního jarního vzduchu. Cítím paprsky světla dopadající na mojí ruku. Hřejí. Zavírám oči a užívám si okamžiku. Zhluboka nadechuji a vydechuji. Nezamenitelná vůně rána, na mě působí ve vší své síle. Tahle vůně je tady stejná jako v Británii. Vzpomínám na má ranná léta, kdy jsem vstával v šest ráno a s přáteli jsme lezli po stromě mezi našimi domy. S nostalgií se koukám na nebe. Krásné modré nebe s pár mráčky. Oblékám si na sebe výstroj, ale bez těžké muškety a uplých bot. Na stole leží peníze, které mi dal Plukovník včera se slovy ,,Ať se nějak zabavím.´´ a s šibalským úsměvěm. Po asi deseti minutách oblékání vycházím ze svého pokoje. Cestou k východu podkávám Plukovníka. ,,Kam jdete…?´´ Přerušuji ho. ,,Užít si.´´ Vyrážím ze sebe a zrychluji do kroku. Těsně u brány se ještě otáčím, ale Plukovník už asi zašel za roh. Vycházím z areálu kasáren. Rozhlížím se doleva a doprava. Náhodně vybírám jednu z cest. Vybral jsem cestu směrem k východu. Procházím voňavým Bostonem a zastavuji se u každého stánku. Skoro u každého vidím věci, které v jsme v Anglii neměli. Od každého si kupuji něco. Pestrobarevné druhy obrovské zeleniny a ovoce. Ochutnávám od každého a čím více ochutnávám tím více se vracím ke stánkům, pro další dávku. Procházím ulicemi Bostonu. Nevynechávám jedinou malou uličku. Divím se, když uprostřed několika nádvoříček mezi domy necházím stromy. U nás to tak také bylo, ale bydleli jsme na okraji Yorku, spíš se to tam podobalo vesnici než městské části. Tady byly stromy nasázeny uprostřed obrovského města. Ve změti uliček se procházím dobrou půl hodinu. Vycházím z jedné z nich a zjištuji, že jsem vyšel u přístavu. Slunce se mezitím ponořilo do hořké tůně šedi. Vůně Bostonu pozvolna zaniká v pachu odpadních stok, zvratků a rybiny. Zakrývám si nos rukávem a zjišťuji, že nevím kudy se dostat zpátky ke kasárnám. Jednou už jsem tady šel. Poprvé od lodi až k budově s krabicí v rukou. Rozhlížím se po známých místech. Otáčím se doleva, potom doprava. Jako by se vše v průběhu několika dní změnilo. Tam kde předtím stála naše loď bylo napolo zničené molo a ulici, kterou jsme šli předtím, tahleta jen vzdáleně připomínala. ,,No tak..vzpomeň si. ´´ napomínám sám sebe. Za šera to tu jen těžko poznávám. Začíná padat tma. V záchvěvu paniky pobíhám ulicemi a uličkami. Přicházím až na Hlavní Bostonské náměstí. Odsuď už trefím. Trochu jsem si oddychl a šel směrem ke kasárnám. Cestou spatřuji malý, nenápadný dvůr, kde se před nedávnem odehrálo moje malé krvavé dobrodružství.


Kapitola šestá
,,Proč vlastně jdete do Bostonu?´´ Zeptal se Orel a pohlédl na malou tečku v dálce. Šli už třetí den. Nohy ho bolely a nemohl se zbavit pocitu viny, že odešel ze svojí vesncice. Ta tečka v dálce se s každým krokem zvětšovala. ,, Máme tam povinnosti. ´´ Odpověděla Lvice, která po dvou dnech začala mluvit. Sokol a Lvice se stali jeho přáteli. Za dva dny si s nimi porozumněl víc, než s kýmkoli doma, hlavně se Sokolem. Povídali si o všem možném. Zjistil, že Orel už prožil třicet čtyři let a Lvice třicet dva. Lomený se jich ptal proč mají tak divný přízvuk. Řekli mu, že už nějakou dobu mezi bílými tráví a prý, že to od nich taky chytí. Bavili se o přizvuku řeči jako o nějaké nemoci. S tečky se každou stopou navíc stával Boston. Boston… Obrovské město, hrající všemi barvami, tvary I vůněmi. Vysoké stavby, vyšši než kterýkoli totem u nich ve vesnici. Lidé oblečení v prazvláštním oblečení. Když přišli k obrovským dřevěným kůlovitým hradbám Sokol a Lvice si sundali vlněné batůžky a vytahovali kusy látek. ,,Co je to?´´ skoro s otevřenou pusou vyslovil Orel. Podívali se na něho, oblekajíc si látky. Uvědomil si, že má pusu pořád otevřenou a rychle jí zavřel. ,,Tohle je oblečení.´´ s úšklebkem, který mívá zkušený když sděluje nějakou naprosto základní pravdu žákovi, odpověděla Lvice. ,,Promiň, ale pro tebe nemáme, nepočítali jsme s návštěvou.´´s ustaraným pohledem pronesl Sokol. ,,Tak už pojďtě.´´ Nedočkavě zařvala Lvice. Orel pomalu začínal chápat proč se Lvice jmenuje Lvice.