Svatojánská muška

Svit světlušek
skrývám ve svých dlaních,
pláčem unavena
skrývám jejich svobodu.

Sama venku,
ponořená ve tmě,
už není místo pro strach,
jen ta lítost schvacuje mé slzy
do svých vlhkých dlaní.

Svatojánské mušky,
jak body světla
rozrážejí tmu,
vzpomínky zastřené
v oparu z cigaret,
v kapkách vína ukrytých
na jeho hříšných rtech.

Zasněné oči
sklízejí jen smích,
pouhý křik,
těch zapadlých dnů
v závějích
ze zažloutlého sněhu
a oparu mléčné dráhy,
někde daleko za obzorem.

To svatojánské mušky
prorážejí tmu,
jak žhavá tělesa
padajících hvězd,
jen mé vzpomínky rozrážejí,
jak příď pirátské kocábky
hladinu rozbouřeného moře.

Stisknu dlaně,
její světlo zhasne,
stejně jakk obrovská vlna
smete loď do hlubin
i s posádkou...

To svatojánské mušky
budou truchlit pro svou družku
jako já pro své myšlenky
v hledání,
kam mé srdce kráčí,
o samotě,
sama,
vysoko nad stěnami hudby,
nad basy reproduktorů.

To svatojánské mušky
¨ptozářily tmu a já čekám,¨
kdy budu moct jít dál...