Vzduchem bez křídel 1

Crrr! Zvoní budík. 6 hodin ráno. Probouzení do dalšího pochmurného rána. Ester přepadá úzkost z vidiny přicházejícího dne. Nejraději by se zavrtala pod peřinu a vůbec nevstávala, ale nemůže přeci celý den ležet v posteli. Nedokáže však přinutit ochablou tělesnou schránku k aktivitě.
Nakonec se přeci jen donutí vstát. V zrcadle spatří odraz tváře, za kterou se stydí. Připomíná jí její nenáviděnou existenci. Ihned odvrací zrak. Se slzami na krajíčku a s knedlíkem v krku se nasnídá, obleče a vyráží do „ústavu“, kterému se říká gymnázium. Ester tam chodí už třetím rokem, ale nedá se říci, že by si tam zvykla. Každý den bojuje se spolužáky, kteří ji moc „nemusí“ a také s učením. Nedokáže se na učení plně soustředit, její mysl stále někam odbíhá. Není schopna si téměř nic zapamatovat a zvláště při ústním zkoušení má pak v hlavě absolutně prázdno. Navíc je stále unavená, ve škole má co dělat, aby při hodině neusnula. Už několikrát ji učitelé napomenuli, že škola není noclehárna…
Aspoň že cesta do školy je krásná. Jde podél velké a mohutné řeky s vybetonovaným korytem a protkané jezy. Ester se zastaví u jednoho z jezů. Voda z něj burácivě padá dolů a tříští se o balvany v korytě řeky. Tento jez je pro plavce nebezpečný, proud pod ním je velmi silný. Neuváženého odvážlivce by mohly vtáhnout víry pod jez a už nepustit. Ester často u jezu sedává a zpívá si. Její zpěv se pak mísí s hukotem vody padající do hlubin. Ptáci přidávají svoje trylky a rozjíždějí společný koncert. Ester by si vždy tak moc přála nechat se nést proudem, splynout s molekulami vody... Teď cestou do školy na to ale není čas. Ester stoupá do kopce a naráží na další, menší, řeku, která se vlévá do předchozí. Tato řeka je obklopená hustými křovinami. Místy vymlela hluboké koryto s tůněmi, kde se dá v létě koupat a člověka není přes křoví téměř vidět. Řeka pak za městem vtéká do lesa, jenž na podzim hýří nádhernými barvami. Škola se nachází za městem, za předměstím s domky se zahrádkami. Je to velká několikapatrová žlutá budova obklopená pozemkem se záhony a ovocnými dřevinami.
Ester se staženým žaludkem vchází dovnitř. Doufá, že nebude zkoušená ze zeměpisu, zrovna na ten se nestihla naučit. V šatně ji „vítají“, jako obvykle, spolužáci. „Esterko, hysterko, vlezdoprdelko!“ posmívají se a strkají do ní. Tu „vlezdoprdelku“ si vysloužila za to, že hledá útočiště u učitelů. Co má dělat, když nikdo jiný s ní nemluví? „Hysterka“ pochází z její přecitlivělosti kvůli, mimo jiné, špatným známkám. Na základní škole se učila celkem dobře (s vyznamenáním) a tady bojuje, aby měla na vysvědčení alespoň trojky…
Zkoušení ze zeměpisu se jí naštěstí vyhnulo. O přestávce se kolem ní ale srotili spolužáci. Sebrali jí sešit a čmárali po něm propiskou. Popichovali ji a nadávali jí. Esterka ztratila nervy a praštila jednu spolužačku po hlavě učebnicí. Spolužačka jí vrazila facku a ostatní se rozesmáli. Esterka zoufale vyběhla na chodbu. Už to nevydrží! Přiskočila k otevřenému oknu a skočila. Ale místo dopadu na zem zjistila, že letí! S roztaženýma rukama přeletěla školní pozemek a vletěla do lesa. Létala kolem stromů a užívala si to. Narazila na rybník. Přistála na jeho břehu a chvíli se dívala do vody. Páni, to je super, teď si může dolétnout, kam bude chtít, když bude nejhůř, tak prostě uletí a bude to fajn…
Už se blížil čas vrátit se zpět do školy. S nevolí se odrazila a letěla zpátky. Ale teď už bude vše snesitelnější, když umí létat…Kam se podívá příště?