Archanděl - Okřídlený mstitel 1. Kapitola: Dlouho očekávaný příjezd

Zubaté nehřející sluneční paprsky se odrážely od krystalků ledu. Mohutné sněhové mraky přilétající ze severu od Filanských hor pomalu začaly zakrývat slunce a po cestě posílaly sněhové vločky k zemi, aby posílily sněhové závěje na rozlehlé louce.
Na obzoru se rýsoval Miritský hvozd, ve kterém žilo nespočet kouzelných zvířat. Jediní kdo neupadli do zimního spánku byli Sadští jeleni, kteří se vyskytovali jen poblíž elfských měst nebo vesnic.
Smutně vypadající přírodu s jeleny obývaly černé vrány. Ty poletovaly sem a tam a některé, ty odvážnější, sedaly na jelení paroží. Některým z nich to nejspíš nevadilo, ale ostatní dotěrné a opovážlivé vrány odháněli prudkým zatřepáním hlavou.
Najednou jeden z jelenů vydal zvuk, po kterém vstávaly vlasy hrůzou a tuhla krev v žilách a rozeběhl se pryč. Jeho druhové ho následovali a černé vrány odlétly jako mračno spol s nimi.
Ani ne pár minut poté tím místem projel muž na koni a s širokým mečem na zádech. Před zimou ho chránil dlouhý šedozelený plášť. Prudký zával mu shodil z hlavy hlubokou kápi a rozevlál mu dlouhé bílé vlasy kolem hlavy.
Byl to elf. Jeho černé oči těkaly ze stany na stranu a hledaly možné nebezpečí, i když byl daleko od lidských obydlí. Černý kůň mezi tím vším sněhem bil do očí. Rovnoměrným klusem mířil k lesu. Odletovaly od něj mračna sněhu. Byla to krása.
Jakmile vjížděli do lesa jezdec pustil koni otěže, ale on nezpomalil, právě naopak. Hnal se přímo před sebe a půda pod ním šustila. Už byli na elfském území, kam se nikdy skoro žádný člověk neopovážil.
Kůň se hnal přímo k velikému křoví. Nezastavil, vedený patami svého pána prolétl keřem. Nic se jim nestalo. Větve se samy od sebe pohnuly a pustili je na malou mýtinu, kterou by jste neviděli ani kdyby jste nad ní prolétali. Přímo uprostřed se tyčil prostý, ale svým způsobem krásný dům z bílého dřeva. Měl dvě patra s podkrovím a stáj s výběhem.
Elf zastavil přede dveřmi, sesedl z koně a pomalým krokem se rozešel ke vchodovým dveřím. Ty se otevřely a do jezdce vrazila třináctiletá usměvavá holčička. Neuvěřitelně se smála a pištěla.
,,Tatí!" vypískla a objala muže jak nejpevněji dovedla. Elf si k ní shýbl a pohladil ji po uhlově černých vláscích s bílými pramínky a mírně ji zatahal za jedno špičaté ouško.
,,Andílku." zašeptal a dívenka mu skočila do rozevřené náruče. Oba s neutuchajícím smíchem spadli do sněhu a holčička se otci posadila na břicho.
,,Sale, slez ze mě." zavrtěl se elf.
,,Ne-e." zaprotestovala. Muž k ní vztáhl ruce a začal ji lechtat. Sale se smála, ječela, kopala nožkama a nemohla popadnout dech. Nakonec samovolně spadla do sněhu vedle otce a nepřetržitě se snažila dostat co nejvíc vzduchu do plic.
Elf po chvíli vstal, popadl Sale za ruku a pomohl jí na nohy. Dívenka ho táhla k domu a při tom se uchechtávala.
Hlavní dveře vedly do kuchyně a pak do jídelny. Dřevěné dubové schody hned naproti dveří vás zavedly do druhého patra kde byla Salinina ložnice, jednoho z jejích bratrů a jeho. Když jste pokračovali dál taj jste se dostali do podkroví kde spolu sdíleli pokoj další dva chlapci.
Sale pustila otcovu ruku u vchodu do jídelny, zahihňala se a vyběhla po chodech nahoru. Elf se opřel o zeď a díval se. Zády k němu stála elfka a prostírala k večeři.
Dvěma dlouhými a velmi tichými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, objal ženu kolem pasu a položil hlavu na tu její. Nemusel se ani moc předklánět, byla jen o trochu menší než on.
,,Salime!" vyjekla elfka a snažila se mu vykroutit z objetí, ale on držel jako skála. Po chvíli ji konečně pustil a ona se na něj otočila s rukama zkříženýma na prsou a popuzeným výrazem.
Dlouhé černé vlasy měla spletené do nespočtu úzkých copánku s korálky.
,,Nechtěl jsem tě vystrašit Leono." zašeptal nevině a uličnicky se mu zalesklo v očích. Leona přimhouřila zelené oči, vypadala jako kočka na lovu. Po chvíli už nevydržela udržet vyčítavý výraz a usmála se.
,,Co se s tebou asi stalo, že ti nevěřím." prohodila spiklenecky a pevně ho objala, jakoby ho nechtěla nikdy pustit. Stáli uprostřed místnosti a mlčky se objímali. Salim ji pohladil po tváři dlouhými prsty.
Neměla stejně mramorovou pleť jako její muž nebo dcerka, což naznačovalo že je temný elf.
,,Moc jsem se o tebe bála, slib mi že...." umlčel ji polibkem. Leona se k němu přitiskla ještě těsněji a zajela mu prsty do vlasů a on ji začal hladit.
Pomalu, jako by nechtěl se od ní odtáhl, ale jenom tak, aby se dotýkali čely.
,,Dobře výš, že ti to nemůžu slíbit.......promiň" dodal.
,,Tak tě nikam nepustím." řekla umíněně Leona a chytila se Salima jako klíště.
,,Kde jsou naši kluci?" zeptal se. Leona si chvíli hrála s jeho šněrováním na košili.
,,Marn se vytratil hned ráno a Liam s vlčkem šli cvičit. Měl bys je vidět, dělají ohromné pokroky."
,,Zajdu se na ně podívat, ale nejdřív musím udělat to co jsem ti slíbil před odjezdem." rošťácky se na ni usmál, popadl ji do náruče a vynesl ji nahoru po schodech, i když protestovala, smála se a bušila do něj pěstí, nepustil.
Sale seděla v koutě, kousala kousek chleba a usmívala se na celý svět.