ČÁROVÝ KÓD 1. Kapitola: Lovná zvěř

Běžím, co mi síly stačí. Všude kolem mě je jen neprostupná a všudypřítomná tma, která mě poslední dobou všude doprovází. Vidím až moc dobře, to na sobě nesnáším.
Lampy už dávno zhasly, je to kvůli šetření elektřiny, tou se plýtvá jen ve školách, upoutávkách a dvě hodiny na pouličním osvětlení. Mí rodiče nejsou zas až tak vysoce postavení v bohaté společnosti, takže si nemůžeme dovolit jako většina smetánky televizi, ale mě to nevadí, stejně bych se na ni nedívala. Jsou v ní jen nudné a státem schválené pořady o výuce, rodinné výchově, zprávy a občas se tam prý i promítají videa z oblasti za bezpečnostní zónou. Jednou bych je chtěla vidět.
Snažím si temně rudé a dlouhé vlasy zastrčit za uši a přetáhnout si přes ně kapuci své černošedé tenké mikiny. Další věc, kterou na sobě nesnáším. Můj srdeční tep je na maximum, do krve se mi vlévá adrenalin. Nemám už moc času, potřebuju se dostat z této nápadné uličky do jakékoli postranní, ale ty jsou většinou slepé.
Můj mozek si jako strojek opakuje: Běž, běž, běž…… Myslím, že už mi z toho hrabe. Z hlavní ulice se sem vřítí dvě černá auta se zakouřenými skly. Svítí o sto šest a nějaký hlas pořád do amplionu opakuje:
,,Zastav se a dej ruce za hlavu.“ mluví jako by se nic nedělo, ale ono se něco přece jen děje. Uprostřed noci honí osamocenou dívku, která nic neprovedla. Jen je prostě jiná, odlišná.
Jedno aut zahouká a rozjede se ještě rychleji. Zabočím do první postranní uličky, která se mi naskytne. Modlím se, aby nebyla slepá, ale ona je. Končí vysokou betonovou zdí, které dělají společnost čtyři kontejnery a dvě menší popelnice na bio.
Ani se nezastavím, bezmyšlenkovitě skáču na nejvyšší z nich a přelézám zeď, jakmile jsem na jejím vrcholu vidím pod sebou černé auto. Vylézá z něj jeden chlap s černými brýlemi a míří na mě pistolí. Něco po mě pokřikuje, ale já jej neslyším, přelezu na druhou stranu a spadnu do velkého lískového keře. Ještě, že to ztlumilo můj pád. Slyším tříštící se zdivo a výstřely. Když už mě nemůžou dostat živou, tak radši mrtvou.
Hovada, ani si neumí načasovat výstřely, s takovou by mě nestřelili ani kdybych si na tu střechu na chvíli sedla a oddechla si, k tomu bych si dala čaj a pořádnou topinku... Zastavím své sarkastické myšlenky nemotorně se vyhrabu na nohy a pokračuju v běhu. Podstatně vím, kde jsem. Asi dva až tři kilometry odtud je náš dům ve středu města. To neuběhnu, a jestli jo, tak zítra se rozhodně ani nepostavím.
V domě začne nějaký pes štěkat, musím urychlen odsud pryč, jinak mě majitelé načapou a bude zle, jak doma, tak ve škole.
Přeběhnu jako blesk čerstvě posekaný trávník a narazím na další zeď. Na tuto musím vyskočit a vzepřít se na rukou, chvíli mi to trvá.
Konečně se dostanu na další zahradu a ta naštěstí nemá kamenné oplocení, ale jen plot s oky. Za ním vidím rychle tekoucí řeku, přes kterou veden jeden jediný most a ten zrovna teď nepřichází v úvahu. Určitě ho hlídají.
Ale dnes je štěstí prozatím na mé straně. Před třemi dny byla strašná bouřka, které vyrvala i pár pořádně velkých stromů z půdy a nikdo se zatím neměl k tomu, aby je uklidil. Zrovna jeden z nich leží natažený přes spěchající řeku. Na nic nečekám a přelézám co nejpotišeji plot, který při každém mém pohybu zachrastí.
Na druhé straně plotu se ještě podívám za sebe, nepronásledují mě. Jsou to hovada, teď bych byla nejsnadnější cíl na této planetě. Myslí oni vůbec? Asi ne, kdyby jo, tak se za mnou vyškrábou. Popoběhnu ke kmeni, chytím se křečovitě kmenu a posunuju se. Klepou se mi kolena a kmen klouže. Po chvíli, jenž je pro mě věčnost se konečně dostanu na druhou stranu a že to chtělo přemáhání.
Stojím na okraji jednoho z parků, které ve městě máme. Přinutím se znova do běhu, někde za mnou pořád slyším kvílení brzd a řičení motoru. Jsem strachy bez sebe.
Vbíhám mezi stromy. Panika se mě zmocňuje. V tomto závodu hraju hlavní roli přítelíček čas a jeho rodinný příslušník rychlost. Vyhýbám se stromům, které na mě ze tmy vybafnou vždy když to nejmíň čekám. Ikdyž nechci tak se zaplétám do větviček vrby, jenž mě pořádně uvězní. Jak se snažím vyprostit tak zahlédnu mezi stromy světlo nespočtu kmitajících baterek. Co nejvíc zatáhnu a větvičky mě konečně pouští ze svého sevření. Běžím co nejdál můžu. Dnešní moto dne je: ,,Drž se daleko od světel.“
,,Doháje.“ funím. Už zase zpomaluju. Jestli ještě zpomalím tak mě za chvíli doženou. Donutím se do rychlejšího tempa až doslova letím. Když už nikoho nevidím, tak se zastavím, opřu se o strom a zhluboka se nadechuju. Bolestně mě píchá v hrudníku. Na tohle nejsem stavěná.
Přijde mi to jako minuta, když mi někdo namíří baterkou přímo do obličeje a řve, aby ho bylo slyšet přes celý park:
,,Chlapi, tady je!!!“
Dávám se znovu do běhu. Kapradí a vysoká tráva se mi otírá o lýtka, přes které mám natažené upnuté černé rifle.
Slyším je.
Jsou blízko, nepříjemně blízko.
Napadlo mě vylézt na strom, ale to jsem hned poté zavrhla. Než bych našla ten vhodný a vylezla na něj, tak by mě určitě chytili.
Stromy začínají řídnout, jsem čím dál tím blíž domovu a bezpečí. Volný prostor znamená záchranu, můžu se někde schovat. Vybíhám z lesa, do stejné tmy jako byla v lese. Najednou, jako kdyby cvaknul vypínačem, mě ozáří spousta bílého světla, které vychází ze všeho.
Nic nevidím, zacloním si oči rukama a couvám dozadu.
Chytili mě.
,,Dej ruce nad hlavu.“ přikazuje mi někdo ostrým hlase. Stáhnu si kapuci ještě víc do obličeje a neochotně plním příkaz. Světla se trochu zeslabí. Nebo jsem si na ně už zvykla? Někdo mě chytá za vlasy a tahá za ně, bolí to. Zkřivím tvář do pozoruhodné grimasy.
,,Ty liško ryšavá, ty sis myslela, že nám utečeš?“ zařve mi do ucha ten samý, serve mi kapuci z hlavy a zatahá mě za vlasy.
,,TAK CO?“
,,Hádej, ty šmejde.“ procedím skrz zuby a za svou odpověď dostanu pěstí do žaludku. Svezu se na zem a přidušeně dýchám, vře ve mně vztek. Musím… ho… ovládnou, prostě musím.
,,Vstávej ty šmejdko, čekám na odpověď“ vrčí ten chlápek a kopne mě do žeber. Tak jo, to přehnal. Nemá hada dráždit bosou nohou.
,,JO!“ zařvu, prudce se postavím a jednu mu vrazím spodním hákem. Zároveň hmátnu po pistoli, kterou má uloženou v pouzdře u pasu. Vytáhnu ji, stoupnu si k němu a přiložím mu ji na spánek. To vše trvá jen pár vteřin.
Tento chvat mě naučil jeden kluk, když mi bylo třináct. Nevěděla jsem, k čemu mi to bude, ale bavilo mě mlátit do něj a tak jsem se to velice rychle naučila. Pár dní poté, co mě s ním viděl otec, zmizel, myslela jsem si, že se odstěhoval, dnes vím, že jsem se mýlila, ale jeho chvaty mi zachránily krk už mnohokrát. Pamatuju si, jak vypadal. Dlouhé hnědé vlasy nosil do ohonu a jeho temné fialkové oči ostražitě sledovaly okolí. Zapamatovala jsem si jeho číselný kód, pro případ kdyby ho unesli. Bylo to: 9562879564-…
Chlap ztuhne, toto nejspíš nečekal od holky mého vzhledu. Jsem celkem malá – polovině kluků sahám očima k bradě – a k tomu ještě hubená, jako tyčka.
,,Copak copak, nemáš k tomu co říct. Předtím jsi měl hubu plnou keců a teď se bojíš holky?“ zasyčím mu do ucha.
Až z této vzdálenosti jsem si uvědomila, že je plešatý, jako vajíčko. Krk má samý sval a šlachu, nejspíš je celý namakaný. Je o hodně starší než já, musí mu být tak kolem třiceti.
Muži kolem nás zvedají zbraně. Chlap se mi pokusí vymanit, ale chytím ho pod krkem.
,,Chceš mít z mozku sračku?“ zeptám se. Prudce zavrtí hlavou. ,,Tak se ani nehni.“ zašeptám mu sladce do ucha.
Nevím, jak se odtud dostat. Jestli ho pustím, tak mi něco udělá, zas tak bezmocný není a jestli mu já něco udělám tak mě zastřelí. Myslím, že jim to nebude vadit. Kolikrát už takto přišli o svůj úlovek? Nejspíš nespočet krát.
Zbývá mi jediná možnost. Použít své síly.
Zhluboka se nadechnu, Chytím ho za hlavu a zaryju mu prsty do kůže na hlavě. Cítím, jak mi pod prsty protéká krev. Zařve bolestí. Na nic nečekám, silným kopancem mu podrazím nohy a mrštím jím o zem. Hlavou se uhodí do betonu a konečně ztichne.
Chlapi střílí. Náhlé ticho protne svištění deseti kulek.
Dvěma z nich se snadno vyhnu, ale třetí mě škrábne do lícní kosti.
V ruce se mi objeví dlouhá okovaná hůl. Ostatní kulky snadno odrážím a posílám je na jinou dráhu. Tři z nich padají k zemi a jeden se sveze na kolena a zhluboka oddechuje, dostal to do nohy.
Všech šest, co ještě zbylo se otočí na patě a chtějí zmizet v parku.
,,Stát!“ přikážu ji a oni se nejistě zastaví. Je jich přesila, ale stejně se mě bojí i tak. Jsou jako malí.
,,Kdo vás poslal?“ vypálím na ně.
,,Neřeknem.“ zasyčí na mě jedem. Ukloním hlavu na stranu, zvednu ruku s pistolí, namířím mu ji přímo doprostřed čela a zmáčknu spoušť.
,,Špatná odpověď“ řeknu a muž se skácí mrtvý k zemi. Jeho kumpáni začnou něco drmolit jeden přes druhého.
,,TICHO!“ zařvu, začínají mi lézt na nervy, nemám na ně celou noc. Zítra musím do školy. ,,Ty, mluv.“ ukážu na jednoho z nich. Vyděšeně se na mě podívá a začne mluvit.
,,Najal si nás jeden chlápek, říkal, že hodně zaplatí, když Vás dovedeme živou. Neviděl jsem ho, jen slyšel, zněl nebezpečně. Chtěli jsme Vás chytit do pasti, ale nešlo to. Tak tady šéf přišel s tímto nápadem.“ kývne směrem k omráčenému plešounovi.
,,Padejte, ať už vás nikdy nevidím.“ řeknu a pozoruju je, jak spěšně odchází.
Jakmile mi zmizí z dohledu, podívám se, co jsem natropila. Pod mrtvými těly jsou kaluže rudé krve, auta jsou ještě nastartovaná, světla svítí a za všechno můžu já. Bodne mě u srdce, ale za chvíli to přestane. Kolika lidem takto mohli zničit život? Kolik dětí už nikdy neuvidí své pravé rodiče?
Zasloužili si to, zmetci hnusní.
Zuju si tenisky. Úhledně je položím doprostřed největší kaluže krve, pistol si zastrčím za pásek na zádech a jdu domů. Zanechávám za sebou krvavé šlápoty.
Policisté budou mít zítra plné ruce práce, ale nejspíš to bude zase ztráta času.