Příběh nešťastné lásky

Claire je 17 letá studentka Pařížské akademie umění. Má skutečný talent. Do svých obrazů, náčrtků, portrétů a ostatním malůvek dává kousek svého srdce a kousek ze srdcí všech okolo ní. Claire je dcerou Evy a Marca, kteří spolu vedou rodinnou pekárnu. Jejich croissanty a bagety jsou známé po celé Paříži, už od brzkého rána lze z jejich pekárny cítit překrásnou vůni čerstvého pečiva. Eva i Marco jsou na svou dceru pyšní, protože ji považují za výjimečnou, kterou bez pochyb je. Po celém obvodu můžeme vidět Clařiny obrazy a dokonce štít pekárny taktéž sama zdobila ona. Claire již 5 měsíců chodí s 19 letým Pierrem. Pierre je v posledním ročníku na medicíně. S Claire se potkali, když do akademie pomáhal nosit nová plátna pro studenty, což měl jako brigádu, aby mohl vést svobodný a bohémský život. Claire má Pierra opravdu ráda a vždy když nakreslí nový obraz je Pierre první kdo jej spatří, protože i kousek Pierrova srdce do svých obrazů Claire vnáší. On ale pochopení pro umění nemá. Nedokáže vidět krásu, eleganci, poetiku, a někdy dokonce i lehkou sexualitu, kterou ladnými pohyby štětce Claire do svých obrazů vnáší. Pierre má oči, ale pro výjimečnost své přítelkyně je slepý. Proč s ní tedy vlastně je? Pierre si myslí, že mezi nezávislý život patří i mít přítelkyni, mít pocit, že jej někdo potřebuje. Potřebuje vlastně Claire Pierra? A není to náhodou naopak? Claire brzy zjistí, že je něco v nepořádku.

Ale nyní, pojďme trochu dál. Za oceán.

Nalézáme se v americkém městě nekonečných možností. Vítejte v New Yorku. Zde si posvítíme na 18 letého studenta žurnalistiky Adama. Adamův sen již od puberty bylo stát se spisovatelem, člověkem, jehož velká slova budou citována a následně spojována s jeho velkým jménem, které mu snad učiní. Adamova matka, Jess je učitelkou na základní škole. Učí tam výtvarnou výchovu. Adamův otec, John, pracuje v jedné větší právnické firmě jako starší společník. John si vždy přál, aby Adam jednou nastoupil po jeho boku u soudu, ale Adamova cesta směřovala jinam. Cesta jeho srdce. Adam byl téměř předurčen stát se velkým spisovatelem. Fantazie, kterou měl, mu ve spojení mnoha, mnoha slov, jež znal, dala možnost vytvořit příběhy, do kterých by se začetl malý i velký. Adamova přítelkyně byla Sasha. Popravdě, jmenovala se Alexandra, ale toto podle ní, dlouhé a obyčejné jméno, se jí nelíbilo. I její přátelé jí neřekli jinak, než Sasho. Jen Adam ji oslovoval Alex. Neboť tam, kde ona viděla obyčejnost a negativní zvláštnost, on viděl výjimečnost. Adam a Sasha... ehm, tedy Adam a Alex spolu byli půl roku. Alex je tanečnice. Žádný striptýz či něco podobného, ne. Alex kombinovala balet se street dancem. Jak sama říkala: „Tancem dokáži povědět i to, nač neexistují slova.“ Adam miloval sledovat Alex při tanci. Vždy, když Alex tancovala, Adama napadala slova hodna velkých básníků, kterým by danou kreaci pojmenoval a vyjádřil cit v ní ukryt. Alex tohle nedokázala. Vše co potřebovala povědět, zatančila. Ale svými ústy by cit, který tančí, nikdy nepopsala. Proto neměla pro Adamova slova velkého pochopení. Vždy si přečetla, co jí Adam předložil, každý příběh, článek, sloupek, vše co napsal, ale nikdy necítila hrdost, jakou cítila na sebe, když tančí. Možná, že by, záviděla Adamovi jeho slova?

Vraťme se na chvíli ke Claire. Zakončuje své dílo. Obraz, na kterém pracovala sedm dlouhých měsíců, dnem i nocí, v každé volné chvíli. Obraz, jež je její závěrečnou prací ročníku. Konečně, je hotovo. Hrdá sama na sebe cítila touhu sdílet svůj úspěch, radost a euforii s někým dalším. S Pierrem. Pierre ale neviděl krásu, jež měl před očima. Ani obraz, natož jeho autorku. Nedokázal dílo své přítelkyně ocenit, proto od něj Claire ani slůvko, které bylo oslavilo její úspěch neslyšela. Claire pochopila důležitou věc. Nelze sdílet společný život, prostor ani nic jiného s člověkem, který s Vámi není schopen sdílet ani myšlenku, cit či dokonce fantazii. Dala proto Pierrovi sbohem. Bolelo jí to, ale věděla, že činí správně. Snad si nyní Pierre uvědomí, kdo koho vlastně potřeboval.

Vraťme se zpět do New Yorku. Za Adamem a Alex. Adam se konečně odhodlal. Rozhodl se napsat dětskou knihu, jež by přikápla barev do fantazie mladých a mladších. První kapitolu měl téměř napsanou. Šťasten z toho, co dokázal, dal přečíst svá slova Alex. Její reakce jej zklamala. Možná neschopna vnímat jiná, než zatančená slova, možná ze žárlivosti, že sama svá slova nenachází, sdělila Adamovi pouze kritiku a hluboce „ohrnula nos“, nad příběhem, jež pro malé čtenáře Adam vymyslel. Adam pochopil. Byť jej to zraňovalo, pochopil, že Alex nikdy nedocení jeho slova, natož se z nich bude radovat. I on dal proto své tehdejší lásce sbohem.

Tímto svůj konec nalezli dva vztahy, jež na sobě žádnou spojitost neměli a dálkou přeťaty o sobě ani vědět nemohli. Ovšem ani jeden z těchto vztahů nešťastnou láskou nebyl. Ta byla totiž tam, kde bychom ji nehledali. To Claire a Adam. Je velice nepravděpodobné, že si Adam koupí letenku do Paříže, aby zdokonalil svou francouzštinu a potká Claire. Je velice nepravděpodobné, že Claire odcestuje do New Yorku, aby zde strávila prázdniny, prošla si muzea s uměním a narazila na Adama. Velice nepravděpodobné. Ale je velice pravděpodobné, že kdyby se tak stalo, kdyby Adam spatřil, jak sluneční paprsky prochází Clařinými zrzavými vlasy, kdyby Claire pohleděla do Adamových hlubokých, hnědých očí, oběma by se na chvíli zastavil čas. Je možné, že právě Jess, díky které má Adam ve svém srdci cit pro umění, by považoval Clařiny obrazy za překrásné. Je možné, že díky Clařině fantazii a francouzskému duchu by považovala Adamova slova za laskající po jazyku i duši. Je možné, že tito dva, nalézt jeden druhého by zažili opravdovou lásku, jež by nikdy nevyhasla. Ale o té tento příběh není. Z dálky na oba dohlíží postava v černo- červené kápi, jež jim dokonale zamíchala možným osudem. Je to nešťastná láska. Nešťastnější v tom, že tyto dvě bytosti, ani neví, že je potkala a dál je doprovází životem a i nadále bude. Nebo ne?