|
Je trochu horko, třeba se ochladit
 16.05.2013 6 973(15) 0 |
Dovedete si představit pocity trosečníka, který běží podél břehu a bezvýsledně křičí, mávaje na projíždějící loď? Ten pocit marnosti? Já ano. Jen místo lodi jsem pozorovala vzdalující se zadní světla našeho auta. V hustém sněžení brzy zmizela a zanechala mě udýchanou stát na cestě, kojící se nadějí, že se pro mne vrátí. Zima, která mi zalezla pod tenký kabátek mě brzy vrátila do reality a donutila mě vydat se na cestu pěšky.
Ale snad abych začala od začátku. Vánoce 1998, 25. prosince večer, tma, -5 °C, sněhová vánice, na cestě naváté závěje. Vracíme se z návštěvy. Já, můj muž a naše půlroční dcera. Na tu nesmím zapomenout, neboť právě kvůli ní sedím vzadu za řidičem, abych ji mohla pozorovat, jak líbezně spí v autosedačce vedle mne.
Přijíždíme k otevřené části silnice, zafoukané sněhovými jazyky. Zapadáme. Manžel nasazuje sněhové řetězy a já mezitím prohazuji lopatou cestu. Mám dostatek času, neboť v mrazu se řetězy nasazují špatně. Prsty jsou zmrzlé a nemotorné. Konečně se mu to podařilo. Mně sice zbývá proházet ještě asi tři metry, ale už to prý mám nechat. Usedám dozadu za řidiče a kontroluji andílka vedle sebe. Spí, jako by se nechumelilo (a že se chumelí).
Sněhové řetězy plní svou funkci, rozjíždíme se. Teď držet palce, blíží se neproházená část. Projedeme? Zpomalujeme, kola prokluzují, vypadá to na opětovné zapadnutí. Iniciativně vyskakuji z auta, opřu se do něj a tlačím. Z toho se přeci musíme dostat! A taky že ano. Projel. Jsem na sebe hrdá. Tam na cestě bez sněhu mi jistě zastaví a pochválí mě. Dávám se do běhu, ať nemusí dlouho čekat.
Nezastavuje.
Zvyšuji tempo.
Auto též.
Křičím, mávám.
Marně.
Vítr mi volání odtrhává od úst a ve tmě a hustém sněžení nejsem vidět. Jsem trosečník. Na rozdíl od něj mám však naději. Manžel si přece musí všimnout, že nesedím v autě a vrátí se pro mne.Záleží jen za jak dlouho.Vydávám se mu tedy vstříc pěšky. Čím déle šlapu, tím více vzrůstá beznaděj a vztek. Konečně se vrací. Pěšky!? Zlost vystřídá strach.
„Proč jdeš pěšky?“
„Já?! Já tu hledám řetěz. Spadl mi tu někde řetěz. Ale co tady děláš ty?“
Nevšiml si.
Ale snad abych začala od začátku. Vánoce 1998, 25. prosince večer, tma, -5 °C, sněhová vánice, na cestě naváté závěje. Vracíme se z návštěvy. Já, můj muž a naše půlroční dcera. Na tu nesmím zapomenout, neboť právě kvůli ní sedím vzadu za řidičem, abych ji mohla pozorovat, jak líbezně spí v autosedačce vedle mne.
Přijíždíme k otevřené části silnice, zafoukané sněhovými jazyky. Zapadáme. Manžel nasazuje sněhové řetězy a já mezitím prohazuji lopatou cestu. Mám dostatek času, neboť v mrazu se řetězy nasazují špatně. Prsty jsou zmrzlé a nemotorné. Konečně se mu to podařilo. Mně sice zbývá proházet ještě asi tři metry, ale už to prý mám nechat. Usedám dozadu za řidiče a kontroluji andílka vedle sebe. Spí, jako by se nechumelilo (a že se chumelí).
Sněhové řetězy plní svou funkci, rozjíždíme se. Teď držet palce, blíží se neproházená část. Projedeme? Zpomalujeme, kola prokluzují, vypadá to na opětovné zapadnutí. Iniciativně vyskakuji z auta, opřu se do něj a tlačím. Z toho se přeci musíme dostat! A taky že ano. Projel. Jsem na sebe hrdá. Tam na cestě bez sněhu mi jistě zastaví a pochválí mě. Dávám se do běhu, ať nemusí dlouho čekat.
Nezastavuje.
Zvyšuji tempo.
Auto též.
Křičím, mávám.
Marně.
Vítr mi volání odtrhává od úst a ve tmě a hustém sněžení nejsem vidět. Jsem trosečník. Na rozdíl od něj mám však naději. Manžel si přece musí všimnout, že nesedím v autě a vrátí se pro mne.Záleží jen za jak dlouho.Vydávám se mu tedy vstříc pěšky. Čím déle šlapu, tím více vzrůstá beznaděj a vztek. Konečně se vrací. Pěšky!? Zlost vystřídá strach.
„Proč jdeš pěšky?“
„Já?! Já tu hledám řetěz. Spadl mi tu někde řetěz. Ale co tady děláš ty?“
Nevšiml si.
15.12.2022 - 08:52Zapomenout po cestě matku svého dítěte,to je teda vostrej kousek. Možná to vysvětluje snad jen to, že chlapi nedokážou dělat víc věcí najednou :)
17.05.2013 - 09:08jo to mě rozesmálo, hezky jsi to napsala, my jsme se jednou zasekli k cestě k horskému hotelu, kopec jak blázen, jenom od aut uježděná klikatá cesta, vystoupila jsem abych udala pokyn "Jeď" jako že ze zatáčky se nic nevyřítí, no a J. jel, věděl že má šanci prostě jen jet, jakmile se zastaví tak se zase nerozjede, a já jsem za ním k tomu hotelu celá utrmácena došlapala, ale ten tvůj tedy to je exemplář :-D
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Trosečnice : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Popelka
Předchozí dílo autora : Studna II. aneb Brůna s lopatou
