Neznámá

Skvostná, něžná, čistá paní.
V bílé ráda nosívá se
i špetku růže najdeš na ní,
na té lehké a nevinné kráse.
Avšak sobecká to květina,
nejvonnější, slavnostnější,
ostatní květiny mi zakrývá.
Když potápím se do minulosti
v moři bílých květů,
vůně mne vtáhne dosytosti a já už sotva spletu
tu jednoduchou větu
'' Už dosti plamene, ať další na řadu se dostane.''
A další vzpomínka se mi v hlavě čeří,
ale smutná a bídná
Už nechci ty bílé sloupy na nádvoří.
Mějte trochu citu
vždyť je to má květina.
Nechte ji žít, spát a proklínat.
Nechte ji být jen jedinou,
jedinečnou květinou.
A s těmito slovy zůstala ležet samotná
na těle
dobrodruha, miláčka a jinocha,
ale i v té temné noci najde v sobě oporu.
Najde, vzchopí a vzejde z moci
- zde ji máme, tu potvoru.
Potvoru, jíž klaní se den
a s poklonou čeká i černoucí tma
- pak vzejde líbezná a něžná dáma.
I když rázná,
to musím uznat,
chodí po ulici nebohých to nosních buněk.
Natrásá své šatky splihlé, módně střihlé a laděné.

A vždy vzpomenu se na ní,
když padá noční vlna a spřádajíc večerní noty do jediného slova
LILIA