O rejnokovi Ploutváčkovi a jeho kamarádovi Ježurkovi

Jednou se rejnočím rodičům narodil malý rejnok. Pojmenovali ho Ploutváček. Ploutváček měl krásné ploutve a tekovou šedočernou barvu. Byl velmi zvědavý a hravý a když uviděl takovou dlouhou šňůrku, jak si vlnkovaně plave podél hladiny, hned plaval k maminca, aby se mohl zeptat, co to je: ,,Mami, co je to tam nahoře za plovací šňůrku?“ ptá se Ploutváček. Maminka mu samozřejmě a poučně odpoví do jeho zvědavé tvářičky: ,,To je elektrický vodní had, dávej si na něj pozor, je velmi nebezpečný. Když se ho dotkneš, zelektrizuje tě.“ Ploutváček poděkoval o odplaval ke svému korálu, zachumlal se do něj a usnul. Druhý den si Ploutváček zívnul a vydal se za rodiči na další hodinu lovení. V téhle hodině se učil lovit, protože lovit ještě moc neuměl. Rodiče ho učili pilně učili, aby z něho vyrostl velký a zdatný rejnok. Až hodina lovení skončila, Ploutváček si šel odpočinout do mělkého písku na kraji útesu. Opodál byl kámen a za ním bydlela rodinka mořských ježků. Jeden z nich na malého rejnoka vykoukl. Pak se ten malý ježek dopídil až k Ploutváčkovi. Ploutváček otevřel oči a lekl se tak strašně, že tím strašným leknutím uplaval o kousek dál. Pomalu ale nejistě se Ploutváček vracel zpátky k té malé a jehličnaté kuličce. ,,Kdo jsi?“ ptá se Ploutváček té zvláštní pichlavé kuličce. ,,Já jsem mořský ježek a jmenuji se Ježurka a kdo jsi ty?“ ptá se udivený Ježurka. Rejnok trochu zaváhá, ale pak odpoví: ,,Já jsem rejnok Ploutváček, ale nebezpečný nejsem. A ty nebezpeční jsi?“ Ježurka taky trochu zaváhá ale pak odpoví: ,,No, já taky ne a v tom případě můžeme být kamarádi.“ Ploutváček odsouhlasí kamarádství, protože ještě žádného kamaráda nemá. Tak se Ježurka a Ploutváček stali kamarády a hráli si až do večera. Pak šel každý spát do své, útulné, mořské postýlky. Druhý den se však do míst, kde bydleli rejnoci a kdo ví co ještě, přistěhovali žraloci. Proto musel Ploutváček vstát z postýlky hned brzy ráno, aby jim žraloci nic neudělali. Ještě rychle plaval k Ježurkovi a zazvoní na zvonek. Otevře mu Ježurka: ,,Ahoj Ploutváčku, co tak brzo?“ ptá se Ježurka. Plotváček bez meškání odpoví: ,,Do míst, kde bydlíme se přistěhovali žraloci a my se musíme odstěhovat, já cím, je to hrozné, ale už se nikdy neuvidíme. Sbohem Ježurko.“ a odplaval. Ježurka pláče, Ploutváček pláče, ale nic jim nepomůže. Jak dlouho vzpomíná Ploutváček na Ježurku a Ježurka na Ploutváčka. Jejich kamarádství bylo rozděleno. O 10 let později se do míst, kde se odstěhoval Ploutváček s rodiči, měla přistěhovat nová rodina. Mají to být Ploutváčkovi sousedi. Když už se přistěhovali, hned je šel Ploutváček i s jeho maminkou a tatínkem přivítet jako správní sousedi. Když jim otevřela nově přistěhovaná rodina mořských ježků, Ploutváček se zarazil a řekl: ,,Dobrý den, vítáme vás, my jsme vaši sousedi, určitě se spřátelíme. Rádi bychom věděli vaše jména, abychom jsme si mohli tykat. Já jsem Ploutváček, moje maminka Jessica a tatínek Šedoploutvák.“ Říká Ploutváček. Dítě z přistěhované rodiny jim odpoví: ,,Dobrý den, děkujeme za uvítání. Já jsem Ježurka, moje maminka Olívie a tatínek Pichláček. Byl bych moc rád, kdybys šel se mnou a provedl mě tímto místem.“ Ploutváček tedy šel a cestou si povídali: ,,Jakže se to vlastně jmenuješ?“ ptá se Ploutváček malého mořského ježka. ,,Já jsem Ježurka a jakže se to jmenuješ ty?“ ptá se Ježurka. ,,Já jsem Ploutváček, počkej, ty jsi Ježurka?“ ptá se Ploutváček. ,,Ano jsem a ty Ploutváček? Měl jsem kamaráda Ploutváčka.“ Teď se oba začnou radovat. „Ahóóój můj nejmilejší kamaráde Ploutváčku! Jak ses těch 10 let měl?“ šťastně povídá Ježurka. ,,Dobře, ale stýskalo se mi.“ Jeět šťastněji povídá Ploutváček. A tak se oba dva kamarádi zase setkali a už nikdy se od sebe neodstěhovali.