Další život

Podloubí bylo cítit močí a psími výkaly. Zlehka jsem našlapoval, abych si náhodou nerozřízl nohu o střep a rozhlížel se po ztichlé ulici. V béžovém činžáku někdo otevřel okna dokořán a zevnitř se linula vábná vůně pečených ryb. Ohlédl jsem se a vydal za lákavým pachem. Odrazil jsem se a přistál na kočičích hlavách, když se ulicí rozlehlo skřípění kol. Neonové světlomety. Tma.

Vyskočím na rozestlanou postel, která je ještě cítit lidským teplem. Nasaji opojnou vůni a schoulený do klubíčka se koupu ve slunečních paprscích. Pokládám prošedivělou hlavu do klína a začnu příst. Měl jsem dobrý život.

Prach a dusno. Tak by se dal popsat život v pekle. Za domy na periferii se převalovaly písečné duny a pod plátěnými slunečníky vysedávali muži, kteří popíjeli sladký čaj a vypouštěli z úst obláčky kouře. Nikdy jsem nepochopil, co je k tomu vlastně vede. Dokonce i vypadali šťastně. Já se proplétal mezi nohami stolů a občas vyžebral nějaký zbytek z kuchyně. Mohlo by se zdát, že mě nemělo co trápit. Zdání klame. Na svět jsem přišel teprve nedávno. Tedy svět – lidi tohle místo pojmenovali Země. Chodili po jejím povrchu, pili její vodu a prostě tu žili. Já ne. Moje vyhlídky nebyly zrovna růžové. Věděli jste, že průměrně se kočky dožívají patnácti až dvaceti let? To samé ovšem neplatí pro kočky divoké. Měl jsem naději na dobrých osm let života. Pokud je ovšem nezkrátí kola vozu nebo potulný pes. No a co pak? To je na tom to nejhorší. Po krátkém životě přijde smrt. A znovu a znovu.

Modrá obloha směrem k horizontu žloutla a věže minaretů škrábaly nebe jako zlámané prsty. Zamžoural jsem okrovýma očima do sluníčka a vyskočil na malou kamennou zídku. Ulicemi se rozezněl zvuk jakéhosi strunného nástroje doprovázeného nesrozumitelným zpěvem. Tóny hlasu stoupaly a klesaly nezávisle na doprovodné hudbě. To byla další věc, kterou jsem nechápal. Sami znějí jako by se pářili a po mrouskajících se kočkách hází boty. Pokrytci. Šťastní pokrytci. Den pomalu odcházel a slunce se vpíjelo do obzoru. Nevěděl jsem, kde budu spát. To ale většinu nocí. Ze zpuchřelých kamenných kvádrů jsem seskočil k vysypané popelnici a jal se hledat jedlé zbytky. Kde nic tu nic, snad jen pár použitých prezervativů. Drápkem jsem se zachytil o banánovou slupku, kterou jsem ale opět rychle setřásl.

Přicházela noc. Noc temná, v barvě domácí kávy a zakalená jako čaj těch cizích pánů. Ale ne horká. Zalévala tělo chladem jako mléko právě vytažené z lednice. Nechtěla odejít. Vrazila mi prsty pod kožich a tam je taky nechala. Choulil jsem se v rohu pod listy skomírajícího ibišku a doufal jsem, že se ráno opět probudím. Probudil jsem se, ale opět kotětem. To byl jeden z milosrdnějších skonů.

Narovnám se na peřině a protáhnu ztuhlé nohy. Už nevstávám tak rychle, jako dřív. Je to dlouho, co jsem byl jen kotě. Sice mě stále drbou za ušima, ale teď už spíš z nostalgie. Vím, že trochu lysám na temeni, ale moc si z toho nedělám. Stačí se nekoukat do oken. Nakonec jsem stejně jen tak starý, na kolik se cítím.

Kde to jsem? Je noc? Ne, to nemůže být ono. Cítím na slepených chloupcích dotyk slunce. Někdo mě chytil za kůži na krku. Tahá to! Chci křičet, ale z krku mi vychází jen ukňourané kničení. To mě musí nést matka. Chce si mě schovat do pelíšku a nechat pít ze struku. Čerstvé mléko mám nejradši! Tuhle část života prostě zbožňuji. Je na ní něco magického. Ta slepá důvěra ve svět okolo. Jeden jen hmatá a fousky se snaží najít teplo druhé bytosti.

Konečně jsem se zastavil. Už jsme u pelíšku. Jen mě trochu zaráží, že stále na těle cítím štiplavé poryvy větru. Jako bych ani nebyl uvnitř. Čerstvě po narození mi to nikdy nemyslí. Co by se mohlo asi dít? Najednou mě ponoří do studené vody. Temnota a chlad. Nic víc necítím. V hlavě vymeteno. A pak už vím. Viděl jsem to. Vraždy novorozeňat. Nechtěné, zapomenuté, odhozené kočičí životy. Však jich máme devět.

Pomalu usínám na pohodlném ušáku. Tak nějak jsem se se svým životem smířil. Ze zkušenosti vím, že mi moc času nezbývá. Stará paní s rachotivým krokem a nakynutými boky si to šine napříč bytem. Podrbá mě za ušima a přisune misku jídla. Líně se k ní sehnu a párkrát si uzobnu. Nechce se mi zvedat zpátky, a tak se stočím na dece rozprostřené po zemi. Nakonec se také nemám zas tak špatně. Bylo peklo vědět, že po příští smrti budu muset opět znovu vstát a jít. Opět umřít a narodit se. Ale když už víc není, je jednomu tak nějak klidněji. A i kdyby měl po devátém životě přijít desátý tak ať si, nějak se s tím vypořádám. Možná že lidé uvažují takhle, a proto se nemají špatně. Nebo jim je hůř? Uvidíme příště, pomyslel jsem si a naposledy zavřel oči.