Pracovní den

Zapálil si cigaretu a nalil svému společníkovi víno do broušeného poháru. Je čtvrtek, jejich dýchánkový den. Jen tak sedí a klábosí o ničem, prostě pauza mezi prací, která nepočká. Jeho společník s mentolovým dechem s přívůní kouře se zhluboka napil.. Pak si otřel kapičky vína, které se mu zachytily v bílém vousu. Svalnatý, malý, pod hustým obočím potměšilé oči. Rychlý jako vítr. Úsměv na rtech, ale ne v srdci. Dobrosrdečnost, která děsí. „ Nech to plavat,“ poradil mu a zahleděl se na skleněnou karafu do poloviny naplněnou prvotřídním Chablis.
„To se ti řekne, ale víš, co je to za fušku?“ Mrzutě hleděl na hodiny na zdi – kostnatý dlouhán s prsty vynikajícího pianisty, s duší černou jako noc v rozpuku, s chutí jako pelyněk. Kdysi mohl být mladý, mohl, ale…
„ Čtvrt hodina pryč a nic, to bude rekord,“ típl cigaretu v mosazném popelníku. Podíval se na pager, který zůstával tichý. Práce ho zmáhala, byly doby, kdy ji dělal s radostí a nadšením, jak se na nováčka sluší, ale ty doby byly už dávno pryč. Chtěl by jít do důchodu. Povzdechl si.
„ Když se nic neděje,stěžuješ si, když se něco děje, stěžuješ si,“ Mrňous se usmál a nalil si další sklenici. Druhou? Třetí? „ Možná by to chtělo nějaké koncepční řešení…co třeba válka?“
„ To bych se uhnal, jaderné zbraně….než bych to všechno stihl..“ mávl rukou. Čím starší je, tím více ho to věčné cestování zmáhá. Zato jeho společník si s ničím hlavu neláme, je nebezpečný. Ale zábavný.
„ Takhle to ale musíš sbírat po jednom… to se uštveš.“ Má pravdu. Většinou jsou to sebevrazi. Nebo oběti automobilových nehod. Požáry. Vraždy. Výbuchy. Otravy.
„ Víš, mě nejvíc vadí to, že tihle lidi neuvažují. Nedochází jim, že není kam spěchat. Neutečou sami před sebou. Konec je jen přikrývka utkaná ze začátků, na chvíli skončí tady. Se mnou, aby mi pomáhali a pak se vrátí, aby…“
„ Budeš mít brzy narozeniny, co? Tak co podnikneme, chceš něco speciálního? Neobvyklého?“ vousáč mu skočí do řeči. Nemá rád dlouhánovo mentorování o životě a o smrti. Není to žádná zábava, kterou tak miluje. Ze všeho nejraději má ruskou ruletu. O cizí život.
„ Já…,“ vyruší ho zapípání pageru. Musí jít.

„ Tak co? Jak to dopadlo?“ Zeptá se dlouhána, když se vrátí za deset minut. V závěsu s pobledlým mladíčkem, kterému chybí půlka hlavy.
„ Koukám, že máš další číslo do statistiky. Čím sis to udělal, blbče?“ Zeptá se kluka.
„ Bbloolkvon,“ mladíkovi se tam, kde měl ústa, teď šklebí vesmír.
„ Balkon?“ Nerozumí.
„ Brokovnice,“ povzdechne si dlouhán a vytáhne sešit. Taková malá statistika. Maličká.
„ A kvůli čemu? Nešťastná láska?“ Kluk přikývne
“ Božééé, to je taková nuda. Nuuuuuuuuda,“ zívne vousáč. „ Copak lidi nemaj fantazii? To už je…kolikátej?“ obrátí se na dlouhána. Ten se kysele usměje. „ Třicátý. Za poslední dva dny.“ Než si stihne udělat čárku v kolonce „ Sebevraždy, střelné zbraně, milostné problémy“, pager se mu znovu rozpípá.
„ Doprdele…to nemůžete odcházet hromadně? To se musíte takhle courat?!“ Oboří se na mládence. Ten jen pokrčí rameny. Dlouhán vrhne smutný pohled na karafu s vínem. Bude muset jít. Jak tohle nenávidí. Není nic horšího než teplé víno.Večírek končí.A on si připadá TAK starý.

Opatrně otevře obálku z černého sametu, která leží na jeho pracovním stole. Vypadne z ní kartička s nápisem „ Vše nejlepší“. Usměje se. Tak si přece jen vzpomněl.
Pager pípne. Podívá se na vzkaz. „ New Orleans, stát Lousiana a Mississippi. Vyzvedni si dárek. PS. Od dneška jsem Katrina.“