Duše má teskný nápěv zpívá...

Zamila: Díky! Sám sebe nejvíc udivuji, když si to tak s odstupem pěti let čtu...Ale je to dobrý pocit, číst si tak milé kritiky a věřit, že na nich a zřejmě i ve mně něco je...;o)))

Ta je ale pěkná ... Obzvlášť druhá a třetí strofa :-)

Zrcadlo nebes se roztříštilo,
ať je mi to či není milo,
a jeden malý kousek snad
také do Tvé duše spad'!
Ať tam zpívá, ať tam hraje,
píseň krásnou, o štěstí,
jenom neměj srdce Káje,
to by bylo neštěstí...

Jinak to snad ani neumím, ali!

Na dlaních ti září spadlé kousky Nebe,
které skládáš do básní,
jež teď tiše mojí duší zní
a možná i kousek tebe
tu zní....... s ní.

Jemné, něžné, jako vždy.

To se mi stává taky, že mám pocit, jakoby nějaká slova, co vnímám, vycházela ze mne samého! Pak se mi stává, že je absorbuji a prožívám ten pocit, aniž bych věděl, že to vlastně čtu vyjádření pocitů někoho jiného a samotná slova vlastně přímo nevnímám, jen jejich poselství či toho ducha, jak pravíš Ty! ;o)

Tak už žádné bla bla bla?

...nevím zsa to je tou únavou - asi ano - nevnímám slova jen toho ducha básně
a je krásný :)

nádhera:-)