Milovník žen

  Otec nikdy moc nemluvil. Byl to takový tichý typ, který si všechny své názory a myšlenky nechával pro sebe. Občas mě to štvalo, protože to ticho bylo nakažlivé. Já sám jsem v jeho přítomnosti byl zticha, sám nevím proč. Možná to byl tím, že jsem si s ním nikdy neměl co říct, možná tím, že mi přišlo skoro hříšné narušit to posvátné ticho, které ho obklopovalo. Za celý týden si vystačil s jedinou větou: „Dnes jsme skončili“. Jako dřevorubec nepotřeboval být zrovna výřečný, a já se to snažil respektovat. Přesto, když někdo viděl dva zamračené chlapy, jak v tichosti rubou do stromu, pravděpodobně to v něm nevyvolávalo zrovna radostný dojem. Otec nebyl zrovna nejvyšší, měl něco sotva přes sto sedmdesát. Přesto byl něčím výjimečný. Byl to neskutečně silný chlap, což bylo na první pohled zřejmé. Obrovské provazce svalů, které se mu po těle kroutily jako hadi, mu při každém pohybu dodávaly vzření horské gorily. Mohutný hrudník, jež vypadal jako dva balvany z něj činil něco nadlidského. Přestože celý den pracoval na slunci, nikdy se neopálil. Otcova pokožka vždy zářila jako měsíc. Jeho kulatá hlava s buldočí bradou a s černými vlasy ostříhanými na ježka působila jako ksicht někoho, koho byste raději nechtěli naštvat. Tento pocit ještě znásobovaly jeho malé přísně vyhlížející černé oči. Ať už člověk udělal cokoli, pořád se na vás mračil, stále se jen mračil. Z obličeje by mu nevyčetl jeho pocity ani čaroděj, možná proto že žádné neměl…
  Ta aura, která z něj vyzařovala, dost často působila potíže mě i jemu samotnému. Možná to bylo i jeho postavou, nevím, každopádně si spousta floutků, pouličních rváčů, a vazounů všeho druhu potřebovala dokázat, že svaly a hlavu mají pevnější než on. Oboje dvoje se vždy roztříštilo o otcovy gorilí pazoury. Sám se konfliktů stranil. Když se však něco semlelo, to nejmenší, co létalo vzduchem, byly stoly. Věděl jsem, že jednou, se mu tyhle půtky stanou osudnými, a jak jsem předpokládal, tak se taky stalo. Otec je mrtev, a já teď visím připoutaný na zdi v té nejhlubší kobce, jakou mě mohlo skromné město Bejrot nabídnout.
  Do města jsme přijeli včera, kvůli obchodu. Jako vždy, bylo třeba prodat dřevo, nakoupit zásoby, a vypadnout, dřív, než se o nás začne zase někdo zajímat. Vzhledem ke statusu provinčního města, se dalo očekávat, že mramorové kašny s vínem na každém rohu člověk asi nenajde. Neudržované ulice lemovaly staré dřevěné domy s doškovými střechami. Žebráci na každém rohu upírali své skelné pohledy na každého projíždějícího, jako by to byl přijížděl jejich spasitel. U hodinových hotelů postávaly vyhublé staré coury, snažíc se prodat to poslední co žena může nabídnout. Nikdy jsem tohle město neměl rád, nehledě na skutečnost, že se zde podezřele často ztrácely sotva odrostlé dívky. Ty pak už nikdo nikdy neviděl. S otcem jsem, zastavili před hospodou „Rvačka“ Poetický název naznačoval, že zde asi často bývá veselo. Bohužel to byla také jediná hospoda, která byla schopna ustájit naše koně a uskladnit náš objemný povoz. Když jsme vstoupili dovnitř, byl jsem mile překvapen zařízením a celkovou čistotou hospody, jež bych na toto místo rozhodně netipoval. Moje nadšení záhy ochladlo, když jsem přejel pohledem po hostech. U baru se těsnala místní smetánka, obklopená svoji tělesnou stráží, u velkého stolu napravo do sebe lili jeden korbel za druhým Trpaslíci, kterým byl okolní svět naprosto ukradený. Zbytek společnosti vypadal už dost nevýrazně vyjma dvou goblinů sedících v tom nejtemnějším rohu hospody. Očima těkali po okolí, kalkulovali, hodnotili, evidentně připravení na všechno. Tihle malí zjizvení zabijáci se často nechávali najímat jako ochrana karavan, jedoucích přes ty nejrizikovější oblasti impéria. Otec se posadil k nejbližšímu stolu a posunkem mě dal najevo, ať objednám pivo. Dotlačil jsem se k baru a poručil si dva tupláky zrzavé limonády. Problémy přišly téměř okamžitě. „Hele mladej nepředbíhej, co si sakra myslíš že děláš?“ Houkl na mě nejbližší vazoun. Smetánka se evidentně dobře bavila. „Nevšiml jsem si, že by sis snažil něco objednat“ Snažil jsem si zachovat tvář. Rána do břicha přišla tak rychle, že jsem stačil jen instinktivně zpevnit svaly. Byla to dobrá rána, ale ne zas tak dobrá aby mě knokautovala. V tlačenici u baru se mě moc možností nenabízelo, tak jsem vazouna udeřil čelem do nosu. Chrupavka zapraskala, a další dvě gorily už mě držely ruce za zády, abych nemohl nic dalšího podniknout. Měli to sehraný, jenže zapomněli na tátu. Otec se k nim přihnal jako býk a pravým hákem rozdrtil ohryzek vazouna, jež se to právě se mnou chystal skoncovat. Hora svalů se sesunula k zemi jako pytel brambor. Vazouni co mě drželi chvíli nevěřícně valili oči. Tahle chvíle nepozornosti mě postačila, abych se vymanil ze sevření. Sklonil jsem hlavu a vší silou ji vymrštil dozadu. Měl jsem štěstí, trefil jsem bradu. Jeden byl mimo. S vyproštěnou levou rukou jsem se otočil na patě a rotací manévrem nabranou jsem nasadil druhému vazounovi zvedák. Druhý vazoun byl taky mimo. Věci se začaly však komplikovat. Zbylé tři gorily napumpované adrenalinem, vytasily dýky a chystaly se to ukončit. Otec popadl nejbližšího šlechtice a přidržel si jej jako štít. Kluk se začal trochu cukat a kvičet, ale otec jen stáhl klíč, ve kterém jej držel a hejsek se hned uklidnil. Všechny oči se upřely na otce, zbylí šlechtici na tu situaci čuměli jako husa do flašky a nebyli schopni nic podniknout. Nastalo ticho, nikdo se nepohnul. Všichni stáli jako sochy. Situaci narušila až menší louže, zvětšující se pod přiškrceným hejskem, a dva goblini, snažící se nenápadně vypařit. Asi nechtěli nic nechat náhodě, proto měl každý schovaný v rukávu minikuši, jakou používají assasini, jak jsem náhodou zpozoroval. Vazoun, otočený k nim zády je asi taky periferně zahlédl. Co nabral na svalech, ubral na inteligenci. Prudce se otočil a schytal šipku přímo do oka. Začalo přituhovat. Druhý vazoun, evidentně vynervovaný z nastálé situace, sebevědomě zaútočil na otce, s jistotou že ho zlikviduje a svého pána vysvobodí. Místo to zlikvidoval svého pána, a vzápětí schytal šipku do čela. Poslední vazoun vzal nohy na ramena a rozběhl se ke vchodu. Šipka byla rychlejší. Z místnosti se opět stal sál soch. Goblini se vyplížili ven a zmizeli v nastávajícím šeru. Bylo na čase zmizet, někdo asi zvenku slyšel křik, protože během chvíle se v hospodě objevila půlka městské kohorty. Nevím proč se to stalo, jestli ten pseudošlechtickej budižkničemu byl kámošem kapitána místní posádky ale místo toho, aby nás zatkli, vytasili všichni gardisti meče a vrhli se na otce.
Když jsem byl malý, vždycky jsem si říkal jaký by mohla být otcova poslední slova, před tím než odejde z tohoto světa. Hádal jsem že by to mohlo být něco co normálně neřekne, něco výjímečného, jako „Jsem na tebe pyšnej“ nebo tak něco. Že to bude „uteč, kurva“ by mě vskutku nenapadlo. Rozsekali ho jako kus masa. Ještě před tím stihl jednomu gardistovi provalit dolní čelist, to už je úctyhodný výkon. Jó, táta se nikdy s nikým moc nesral, mrzí mě že jsem neměl nikdy možnost říct mu, jak ho za to obdivuji, jak ho za to nenávidím, jak je to nefér, že jsem mu nikdy neměl šanci popovídat si s ním jak otec se synem. Tohle všechno mě prolétlo hlavou během těch dvou vteřin co ho vykuchávali. Co už jí neproletělo a dost tvrdě do ní narazilo byl dřevěný obušek…
  Probudil jsem se, a s důvěrně známou bolestí hlavy, která výjímečně nebyla od levné pálenky, jsem se porozhlídnul kolem. Situace nevypadala nejlíp. Byl jsem připoután řetězy ke stěně. Místnost byla dost přepychově vybavena mučícími nástroji všech možných i nemožných typů. Skřipce, železné pany, různé zvrácené postroje se zvířecími hlavami a podobně. Naproti mně stál chlápek v otrhaných kalhotách s červenou kuklou. Kdyby nebyl tak chlupatej, tipoval bych to na ženskou v osmém měsíci. „Ahoj“ Houkl jsem na něj. „Víš koho jsi s tím svým povedeným tatínkem sundal?“ Nevěnoval mému zdvořilostnímu pozdravu pozornost „To byl syn hraběte Leonyda. Hrabě se příjde ujistit, že budeš umírat hodně, hodně dlouho kamaráde, nezávadím ti tvůj osud, jen co skončí s… no skončí, příjde se osobně podívat“ „Myslím že vás všechny zabiju“ Pokračoval jsem v konverzaci. Mého mučitele to evidentně dost pobavilo. „Tak on je ještě vtipnej, no kdo by to byl řekl? Počkej kamaráde, jen si nahřeju pohrabáč, a hned se k tobě vrátím. Uvidíme jak budeš vtipnej až se ti podepíšu na ksicht“ Samotného mě to zajímalo. Můj „kamarád“ se odkolébal k výhni a já měl pár cenných chvil abych zanalyzoval situaci. Nohy jsem měl svázané jen konopným lanem a přivázané ke kruhu asi deset centimetrů nad zemí. Řetězy za které jsem byl připoután byly dost masivní. To mě dost znervóznilo, dokud jsem si nevšiml jakým způsobem jsem připoután. V podstatě jsem měl v okovech obě ruce spojené řetězem, ten však byl provlečen dost chatrně vyhlížejícím kruhem, ukotveným asi půl metru nad mou hlavou. Kdyby se mě podařilo onen kruh vyrvat, měl bych napůl vyhráno. Napnul jsem všechny svaly a stahoval řetěz k sobě, abych co nejrychleji vyrval kruh nad moji hlavou. Můj mučitel si můj výraz pekelného soustředění vyložil jako čirou hrůzu z nadcházející tortury, a jen se usmál. Přiblížil se ke mně s pohrabáčem, a protože to byl sadista jak má být, chtěl mi pošeptat ještě něco hezkého do ouška. Tahle sranda ho stála život. Kruh se konečně uvolnil a já něj celou svoji vahou padl. V mžiku jsem ho začal škrtit řetězem. Do minuty bylo po všem. Přepálil jsem pohrabáčem konopné lano, začal se rozhlížet po místnosti, čím bych se vyzbrojil. Nic normálního tam samozřejmě nebylo. Různé pilky, biče, dloubáka na oči a kdoví na co ještě mě samozřejmě v reálném boji byla k ničemu. Nakonec jsem si vzal relativně zachovalý řeznický nůž a vyrazil ke dveřím. V tom jsem zaslechl tlumené sténání. Otočil jsem se po zvuku a náhodou jsem si všiml miniaturních dvířek v rohu mučírny. Kdyby nebylo těch děsivých zvuků, ani bych je nepostřehl. Vzpomněl jsem si jak ten sadistickej kříženec prasete a člověka říkal něco o práci, kterou teď hrabě má. Dost mě znepokojilo, co by takovej humusák zkrýval, že i jeho hlavní mučitel si dával pozor na jazyk. Odplížil jsem se ke dveřím a pomalu je otevřel. Vedla tudy úzká chodbička, svažující se do ještě větší hloubky, než do které mě uvrhli. Vzlyk zesílil. Náhle jsem na konci chodbičky zahlédl světlo. Odplížil jsem se až k ústí, a to co jsem zahlédl mě vyrazilo dech.
  Místnost nebo spíše sál byl plný všemožných perverzních mučících nástrojů, V jednom rohu místnosti na sobě leželo asi pět, šest rozpáraných nahých dívek. Dvě další byly pověšeny vzhůru nohama a svázány do komplikovaného postroje. Třetí byla přivázána k jakési koze, a jak jsem brzy zjistil, byla to ta co sténala. Před ní stál hrabě tak, jak ho pánbůh stvořil v jedné ruce bič, v druhé nůž. Dívka měla tak rozřezané záda, že jizev se už do konce života nezbaví. Hrabě mě ani nepostřehnul, dál se plně věnoval své zvrácené zábavě. Přiblížil jsem se k němu na doskok a přemýšlel co udělám dál. Rychle tohohle hnusa zabít za to, co provedl otci, a všem těm ženám mě přišlo jako milosrdná smrt. Vztek se mě však začal zmocňovat, během chvíle jsem se už nekontroloval, vyskočil jsem jako šelma a začal párat. Nevím jak dlouho to trvalo. Když jsem konečně přestal vidět rudě, a začal vnímat svět kolem sebe, moc toho z něj nezbylo…. To co se na zemi nacházelo, se už jen vzdáleně podobalo člověku. Posadil jsem a chvíli uvažoval co budu vlastně dělat dál, neboť tímhle poněkud neuváženým činem, jsem si do budoucna slušně zavařil. Z rozjímání mě vytrhnul prosebný pláč všech tří dívek. Postupně jsem všechny tři uvolnil a dozvěděl jsem se jak to vlastně bylo s tím občasným pohřešováním mladých holek. Mladý svalnatý jinoch obklopený třemi obnaženými krasavicemi, co víc si přát. Když jsem vylezli z toho hrůzného sklepení uvědomil jsem si že nejsme na hradě. Hrabě asi ze strachu z prozrazení si zbudoval svoji mučírnu v opuštěném skladišti, hlídaném jedním holobrádkem, kterého jsem hodně rychle vyřídil. Ty tři holky se vůbec neznaly, hraběcí náhončí je prostě někde venku sebrali a přichystali je hraběti rovnou do skladiště. Bylo jasné že v tomhle špinavým kšeftu bude zamotaných hodně vlivných lidí, holky to věděly, a proto byly řádně vystrašené. Žádná už se nechtěla vrátit domů. Tak se stalo že jsem do Bejrotu přijel s otcem, a povozem plným dřeva, a odjížděl jsem s Magdou, Erikou a Leonou…