Slunečné odpoledne mladého inženýra

Bylo krásné odpoledne. Slunce svítilo, nebe bez mráčku. Mladý inženýr stál u lavičky v parku a díval se na nebe. Vedle něj stála laborantka Taťána a dívala se střídavě na nebe a na hodinky.

„Už letí!“ vykřikla. Inženýr se podíval do nebe. Ano, u slunce byla opravdu nějaká černá skvrnka. „Už letí, už letí, můj táta se po třech letech vrací z Jupitera!“ jásala laborantka a samou radostí objala inženýra. „Počkej, ten bude mít radost až mu budu vyprávět, co všechno se za ty tři roky stalo.“ Černá skvrnka se zvětšila a s pištivým bzučením proletěla nad nimy. Laborantka se ještě podívala na její odlet. Chvíli tam stáli ruku v ruce, pozorovali vědecko-technický pokrok zosobněný jejím otcem. Pak jí vyprovodil k autobusové zastávce linky ke kosmodromu a znova se posadil na lavičku.

Ptačí zpěv ustal. Inženýr seděl na slunci a přemýšlel o tom, jaký má krásný život. Myslel na Taťánu, a radoval se z toho, že žije zrovna v Inženýrsku, které je proslulé svými zahradami široko daleko. Seděl na sluníčku a vyhříval se.

V tom ho vyrušilo vrzání vozíku a čísi hlas.„To si někdo žije. Sedí si na lavičce a my aby jsme tu běhali po všech sadech a zahradách, co jich tu je“ Otočil se, a uviděl že jsou to dva zahradníci s vozíkem. Došli k němu. Starší zahradník řekl: „Dovolíte?“ a stoupl si na lavičku. Mladší mu podal šroubovák a baterky. Starší rozhrnul větve stromu za lavičkou a mladší mu je podržel. Na stromě byla ptačí budka, kterou starší zahradník rozšrouboval. Vyměnil v ní baterky a zase ji zašrouboval. Pak stiskl bidýlko a parkem se zase rozléhal ptačí zpěv. posadili se na lavičku a starší zahradník si zapálil.

Inženýr na ně nevěřícně koukal a pak se odhodlal k otázce: „To mi jako chcete říct, že tu v parku nejsou živí ptáci?“ Mladší se na něj podíval jako na debila a řekl: „Jo, je to tak. Před rokem všichni vypověděli smlouvu“ Starší zahradník potáhl a dodal: „Tak, tak“

FINIS