Trosečníci z JZD

Jmenuji se Robin Krejsa, narodil jsem se v rodině družstevních zemědělců. Otec si celý život vydělával na živobytí jako traktorista, matka jako ošetřovatelka dojnic. Po absolvování zemědělského učiliště byla má cesta jasná, nejbližších 40 let svého života strávím na lánech v okolí naší vsi, jenže, zkus neuhnout, když ti osud vše nachystá jinak.
Na jaře roku 1989 bylo naše JZD zařazeno do výzkumného programu, v jehož rámci proběhly výměnné pobyty našich zemědělců se zemědělci na Kubě. 29. června jsem se spolu s některými dalšími družstevníky nalodil v Hamburku na kubánskou loď „Fidelova pěst” a vyplul směr Latinská Amerika.
V Karibiku nás postihla silná bouře, „Fidelova pěst“ se otevřela jako dlaň a mezi prsty do ní začala vtékat voda. Holé životy jsme zachraňovali v malých člunech. Po dlouhé noci plné vln vyšších než silážní věže a neutuchajícího deště se naše loďka rozbila o útesy v blízkosti pevniny.
2. červenec 1989
Začínám psát deník našeho pobytu na ostrově. Venku chčije a chčije. I když, nemusí pršet, stačí, když kape a Máchalovi voda protéká skrz střechu v jeho koutě našeho provizorního domova. „Spadlo ti to Máchale“, posměšně reaguje ošetřovatelka dojnic Nina Pokorná na situaci, kdy se na nočního hlídače Máchala vylil „lavor“ vody, který už střecha nedokázala unést. Dalším trosečníkem je předseda JZD Hraběta, kterému všichni říkají „hrábě“, pak Hrabětova dcera zootechnička Maruška, veterinář Plha, traktorista Kroupa a jeho prostoduchý syn, který to dotáhl pouze na závozníka, vedoucí strojní traktorové stanice Hujer a já. Zapomněl bych na Alíka, Máchalova služebního psa.
6. červenec 1989
Přestalo pršet, marně sháníme něco k jídlu. Na ostrově je především spousta krys, které se sem dostaly z nějaké lodi, přemnožily se tu a zlikvidovaly téměř všechny ostatní živočichy. Ryby se chytat nedají, moře je pořád rozbouřené.
8. červenec 1989
Víc jak týden jsme nejedli, až na Alíka, který pořádá pravidelné hony na krysy. Dnes Hujer ukradl Alíkovi krysu a křičel na celou chýši: „STS Chvojkovice-Brod, zkrátka dobrý oddíl.“ Upekl si ji na ohni a snědl. Hnusí se nám.
10. červenec 1989
Krysy jíme už všichni, teda až na zootechničku Marušku. Ráno jsem slyšel „starý hrábě“, jak křičí: „Tuhle přední nohu sníš, jako že já se jmenuju já!“ Maruška chtěla utéct, Kroupa mladší ji ale dohonil a zachytil tak, že z ní strhl horní díl plavek, vykulil oči: „Já jsem malej, ale šikovnej!“ Co jsem měl na srdci, to na jazyku: „Kroupa je vůl.“ „Mladší.“ Upřesnil Kroupa starší.
30. srpen 1989
Slovili jsme mnoho krys. Na ostrov se začali vracet ptáci. Jídelníček jsme ještě rozšířili o ryby a želví vejce.
Hujer se pořád drbe a tvrdí, že Alík má blechy. Máchal mu vždy oponuje, že „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“.
7. červen 1990
Přišla extrémní vedra. Není kam se schovat. Hujer si od rána do večera pobrukuje: „Stejně všichni v prachu lehnem a červi se rozlezou.“ Je to nesnesitelné!
30. srpen. 1991
Rozpadly se nám boty, Kroupa starší všem udělal sandály z kůry. Připluli k nám divoši. Hujer jim vyšel vstříc se slovy: „Já se jmenuju Hujer a já to tady tak nějak vedu.“ Praštili ho do hlavy a teď leží v písku. „Jsme v perdeli pane Hrábě“, konstatoval jsem. „Má pravdu, předsedo“, přisadila Pokorná. Starý kroupa chtěl utéct. Hrábě ho suše odbyl: „ Ševče, kam bys utíkal?“ Divoši zapálili oheň. „Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“, řekl starý Kroupa mladému. „Někdo musí vyjednávat“, řekl hrábě. „Plha se hlásí“, upozornil Máchal. Veterinář Plha byl člověk znalý mnoha slov a žádné řeči. „ Zkus to německy“, radí Pokorná. „Kurva, hoši, gutentág“, zpustil Plha na divochy. Nastala divoká gestikulace podporující výrazy češtiny, vietnamštiny, ruštiny, rumunštiny, mongolštiny a němčiny. Plha přenesl zachráněnou lékárničku a ukazuje obsah náčelníkovi divochů. Náčelník ukáže na ležícího Hujera. „Hujer, metelesku blesku!“ Divoši vykřiknou, svážou Hujerovi ruce i nohy, pověsí ho na kopí a odnášejí ho ke kánoím. „Ptali se, jaké bereme léky“, konstatoval Plha. „A co Hujer?“ „Řekl jsem jim, že je zcela zdráv“. „No jó, není nad zdravou stravu“, uzavřela rozhovor dojička Pokorná. Toho dne jsme viděli Hujera naposled.
13. květen 1993
Jsme zachráněni. K ostrovu připlula rybářská loď. Kapitán nás vzal na palubu, zcela nám však nedůvěřuje, bojí se pirátů. Vysílačkou se pokouší ověřit naši totožnost. Je to jen formalita. Máchal přišel za mnou a dal si prst na rty a řekl: „Pojďte se mnou, psst, bez bab“. Dovedl mě na druhou stranu lodi. Právě jsme pozvolna míjeli nějaký ostrov, naší lodi mávaly polonahé divošky. „Co to tu máte?“ Za zády se objevil Plha a Pokorná. „Doktore, řekl jsem bez bab!“ rozčílil se Máchal. Doktora Plhu, člověka znalého všech řečí a žádné zároveň si nechal zavolat kapitán lodi do své kajuty. Za čtvrt hodinu se Plha vřítil s vytřeštěnýma očima na palubu. „Československo zmizelo z mapy světa!“