Malovala oblakům v objetí paní háje

Chodila malá k lípě, by zahnala z duše smutek. Plakala v objetí paní háje, byť ze studu schovala se. Dívka snivá zklamala se, však nad lukami malovala oblakům úsměvy blaženého dítěte. Tady, pod větvemi, učila se odpouštět. Se sluncem na líčkách zapomínalo se líp, to alespoň ptáci zpívali. Tak stoupala výš a s lehkostí se dotýkala vlasů té košaté dámy. Mazlila se s okamžikem, s vůni letního listí. Měla půvab na dlani, jen fouknout a poslat ho dalším. Snad by pochopili.
Chodila slečna k lípě, by zahnala z duše smutek. Plakala v objetí paní háje, byť ze studu schovala se. Holka hloupá spálila se, však nad sídlištěm malovala oblakům úsměvy milujících panenek. Tady, pod větvemi, učila se zapomenout. S láhví vína zapomínalo se líp, to alespoň opilí zpívali. Tak klesala níž a s těžkostí se plazila k nohám té košaté dámy. Mučila se okamžikem, s pachem podzimního listí. Měla dno na dosah, jen fouknout a stáhnout další. Snad by pochopili.
Chodila paní k lípě, by zahnala z duše smutek. Plakala v objetí paní háje, byť ze studu schovala se. Žena fádní změnila se, však nad smetištěm malovala oblakům úsměvy opuštěných milenek. Tady, pod větvemi, učila se vzpomenout si. S básněmi na lístcích vzpomínalo se líp, to alespoň múzy zpívaly. Tak běžela blíž a s nostalgií se dotkla v objetí té košaté dámy. Milovala se s okamžikem, s půvabem zimního štěstí. Měla život na dlani, jen fouknout a splynout s větvemi. Ony by pochopily.