Mezi dvěma světy XXXIII. - část II.

Slunce skrylo svou zář a oblaka pohltil černý stín. Vzduch byl hustý a temný. Předpovídal zvěst smrti, strachu a bolesti. Z očí všech se zračilo zoufalství a nejistota, ale také odhodlání, touha po slávě, vítězství a svobodě. Pro některé nadcházející události znamenaly konec, pro jiné začátek. Ať tak, či tak, nic již nemohlo zabránit bitvě, které se vládci Mocných snažili ze všech sil zabránit. Avšak stačilo jediné setkání, jeden útěk a jeden pohled, a jejich konec byl neodvratný. Princeznu nemohli uhlídat, nemohli zkrotit, nemohli zastavit. Přesně pro tohle byla zrozena a pro to zemře.
Hořící svíčka osvětlovala veliké zrcadlo v ozdobném rámu, jehož pozlacená barva byla místy slezlá. V jeho skle se odrazovala dívka v typickém mužském bojovém oděvu, kožených kalhotách, vysokých holinách, taktéž kožené, pokované haleně s vysokým límcem, chránícím ji krk. Důkladně, s vážným výrazem se prohlížela. Vlasy si svázala do drdolu. Pozvedla ruce do výše očí a pohlédla na ně. Vzápětí se na nich zvýrazňovaly černé žíly a obě se rozhořely až k loktům. Otáčela jimi a bez známky jakéhokoliv citu její pohled upoutal opět odraz v zrcadle. Naklonila hlavu na bok a přimhouřila oči, které se ze zelených měnily na černé. Ohlédla se na dřevěný kulatý stůl, který stál vedle ní. Natáhla k němu ruku, ze které vytryskl ohnivý žár. Stůl shořel. Podívala se na svíčku, ze které vyšlehly plameny až ke stropu. Pokřiveně se usmála.
„Jdeme na to,“ odsekla a vyšla ze dveří.
Ve tmě se mihotaly plamínky hořících loučí a muži v plné zbroji. Křičeli jeden přes druhého a poslední opozdilci sháněli jakékoliv zbraně na poslední chvíle. Každý chtěl být vyzbrojen, jak jen mohl. Někteří se ještě loučili s plačícími ženami a dětmi, které se skrývaly ve sklepech, sloužících jako spižírny. Jakmile se Selena ocitla na schodech, veškeré pohledy se upřely na ni. S hrůzou v očích přítomní muži hleděli na svou vůdkyni. Pomalu vycházela a každý kloub jejího těla hořel jasným plamenem. Černé vlasy vlály ve vzduchu a temných očí si nešlo nevšimnout. Stála opět nad schody a necitelně se usmívala. Ohromené a vyděšené pohledy mužů ji připadaly vtipné. K ženě se blížil Rolland. Na zádech měl umístěnou pušku, za pasem pistol a dvě dýky. Pro větší jistotu měl nůž i v boční pochvě jedné z holin. Došel k ní a pousmál se. Selena mu věnovala pohled. Její úsměv se zjemnil, byl upřímnější.
„Nebojte se, tohle jsem já,“ pověděla a podívala se na větev stromu, kterými byla vesnice obklopena a který od ní mohl být vzdálen několik metrů. Vztáhla ruku k jedné z větví a silou mysli k ní vyletěla ohnivá koule. Muži vyjekli úžasem.
„…a takhle je hodláme porazit,“ dodala. Zavřela oči a zakroutila hlavou. Barva jejich očí opět nabrala přirozenou, zelenou barvu. Tělo uhaslo. Muži s vytřeštěnýma očima sledovali pomalu mizející plameny.
Bojovníci, zaskočeni náhlou situací, chvíli netušili, jak reagovat, když náhle společně vykřikli.
„Ano, jo! Jdeme na ně! Zvítězíme! Selena, naše princezna, jo! Za Selenu, za svobodu,“ řvali hrubými hlasy.
„Na ně!!“ zakřičela Selena a před sebe natáhla ruku, zaťatou v pěst.
Vojáci na nic nečekali. Uspořádání v několika řadách o přesném počtu mužů se daly do pohybu. Selena na ně chvíli s úsměvem zírala. Chtěla se rozejít za nimi, když ji Rolland vzal za ruku.
„Počkej,“ oslovil ji.
Dívka se zamračila. Nechápala, co to má znamenat. Rolland se pousmál a beze slova ji objal. Zkontroloval vojáky, a když se nikdo z nich nedíval, zapíchl injekční stříkačkou Seleně do krční tepny drogu. Selena se odtáhla a s hrůzným úžasem na něj pohlédla. Chytla se za krk, ale hned na to v bezvědomí padla na kolena. Rolland ji chytil za ruce a vzal do náruče.
„Promiň, Seleno. Musel jsem to udělat, nejsem tak silný jako ty, nedokážu se smířit s tím, že bych tě ztratil. Jsem sobec,“ řekl a odnesl bezvládné dívčino tělo do jednoho z neobsazených sklepů, kde na něj už čekala Zara. Položil princeznu na postel, a zamkl kovové mříže.
„Tohle jsme neměli dělat, Rollande,“ pronesl s obavami Zara. „Až se probere, všechny nás usmaží. Vedeš ty muže na smrt,“ vyčetla mu.
„Vyhrajeme, i bez ní,“ odsekl muž, vzal klíč a rozběhl se za pochodujícími vojáky.
Jakmile je doběhl, připojil se k Donovi, který se zmateně díval kol sebe.
„Kde je Selena?“ zeptal se nechápavě.
„Dorazí, neboj se,“ odpověděl mu Rolland, aniž by příteli věnoval pohled. Don nebyl hloupý, kousl se do rtu a vytušil špatnou věc. Sklopil zrak a začal se modlit.
***
Zara seděla na dřevěné židli a vyhlížela z okna. Prsty měla propletené, položené na hrudi. Tiše se modlila, ať se vrátí. Vyčítala si, že Rollandovi dovolila, aby takovým zrádným způsobem dal všanc svůj život. Z očí ji kanuly slzy a ústa se třásla. Její pozornost náhle upoutal hlas princezny.
„Kde to jsem? Co se stalo?“
„Seleno,“ oslovila ji a přisunula si židli blíže k mřížím. Bála se její reakce, až zjistí pravdu.
„Zaro? Co tady..děláš…co tady dělám já?“ vyhrkla a vstala z postele, držíc si hlavu. Sykala bolestí, ale již pomalu nabírala vědomí.
„Seleno, nesmíš se na Rollanda zlobit,“ vyhrkla třesouce. Nebyla schopna lži.
„Cože?“ otázala se princezna a zamračila se. Došla k mřížím a uchopila studené železo. Začínala si vzpomínat. „On…on mě uspal?“ zvýšila hlas a uraženě pohlédla na Zaru.
Ta vstala a ještě více ustoupila od mříží. Pouze zakývala hlavou.
„Odemkni ty mříže!“ přikázala Selena.
„Já..já nemůžu, nemám klíč. Vzal si je Rolland,“ špitla se slzami v očích.
Po těch slovech princezna silněji stiskla mříže, zaskřípala zuby a se sklopenou hlavou pokračovala v otázkách.
„Ty jsi o tom věděla?“
Zara opět pouze pokývala.
„Jak dlouho už jsou pryč?“
„Asi..půl hodiny..hodinu…možná míň, možná víc,“ koktala „já nevím,“ sesypala se. Tolik se bála, že si opět sedla na židli a dala se do pláče.
Selena odstoupila od mříží a zaklela. Dala ruce v bok a přecházela tam a zpátky.
„Co si sakra myslel? Ten blázen. Vždyť si šli pro smrt, všichni,“ křičela rozhořčeně a zároveň vyděšeně. Prohrábla si vlasy a pokračovala. „Ty muže odsoudil k záhubě, nemá ponětí, kolik vojáků má otec. Pozabíjí je všechny, Bože! “ smykla hlavou a odplivla si.
Zara, po vyslechnutí jejich slov, spustila silnější pláč.
Náhle se Selena zastavila. Pohled upřela do zdi a po chvíli na plačící Zaru. Očima projížděla mříže. V hlavě se jí rýsoval jediný plán, který měla. Snad má ještě čas, musí. Tohle je její boj, to ona má zemřít, ne Rolland, ten tvrdohlavý zamilovaný blázen.
„Zaro,“ zvolala její jméno, „dones něco na otevření, kleště, páčidlo, cokoliv. Dělej!“ křikla, když viděla její stav.
Zara poslušně pokývala a odběhla pryč. To Selena potřebovala. Jakmile byla Zara mimo místnost. Selena zavřela oči.
„Musí to jít,“ problesklo ji hlavou.
Po chvíli rozevřela ruče do stran a zplna hrdla zakřičela mrazivým hlasem. Její tělo se opět rozhořelo ale natolik silně, že žár plamene vytryskl do všech stran takovým nárazem, až se vězení otřáslo v základech. Mříže se uvolnily z pantů a odletěly několik metrů opodál. Proto Selena vyhnala Zaru. Veškeré police spadly a věci se roztříštily na zemi. Byl to okamžik, ale celý sklep vypadal jak po výbuchu, a to doslova. Když bylo po všem, Selena zatřepala rukama podél těla a oddechla si. Ve dveřích spatřila šokovanou Zaru, která si nevěřícně prohlížela tu spoušť. Selena, s černýma očima a dohořívajícími dlaněmi, kolem ní prošla a zašeptala do ucha.
„Teď se modli, ať je alespoň ještě někdo naživu, jinak je máš na svědomí,“ vyčetla ubohé ženě a se vztyčenou hlavou vyběhla ze zničené místnosti.
Zara se sesypala na zem a dala se do pláče.
***
Selena mířila k místu, kde se měla bitva odehrávat. Černá noc ji znemožňovala orientaci. Dívka se prodírala hustými větvemi, tmou i nadcházející mlhou. Běžela, nehledíc na neprostupný les i nerovnou trávnitou půdu. Zastavila se, aby si oddechla. Otřela si zpocené čelo.
„Takhle je nikdy nedostihnu. Takhle ne,“ řekla si a zakroutila hlavou. Napřímila se a vzplála. Oheň náhle osvítil celý prostor. „Takhle je to lepší,“ dodala a dala se opět do běhu. Neustále si dokola opakovala: „Ať je někdo naživu, prosím, ať není pozdě. Ať ještě není pozdě.“ Náhle zůstala stát. Z dáli zaslechla řinčení zbraní, střelbu, meče a především nesnesitelný, krutý řev umírajících. Vytřeštila oči a pootevřela ústa. Přiblížila se k bitvě a vyhrkla hrůzou. Bodání, řezání, mučení, střelba ze strany královských vojáků i ze strany Ztracených. Muži padali k zemi. Krev se roztékala po lesní mýtině a zápach mrtvých těl by cítit široko daleko. Ztracení zapalovaly stany královských vojáků, i některé muže. Co Ztraceni prováděli Mocným, to jim oni právem vrátili. Selena po levé straně spatřila jednoho hořícího muže, který se snažil sám sebe uhasit. Řval, neboť cítil zápach svého hořícího masa. Žel svůj boj prohrál. Takových mužů bylo víc, rozutíkali se a řvali do morku kostí bodajícím řevem.
Tohle nebyla ta touha po svobodě, po které Ztraceni prahli. S krutostí, jakou řezali a stříleli do vojáků Mocných, z toho vycházela čistá pomsta. Pomsta za všechny, kteří v té díře, jak Ztraceni své obydlí nazývali, zemřeli hladem nebo nemocí. Za všechny, kterým zničili život, když oni se procházeli v drahých robách a nacpávali si žaludky vybranými jídly.
Seleně bylo na zvracení, když spatřila vytékající vnitřnosti a odtržené končetiny těl, povalující se v trávě jako pařezy. Zakroutila hlavou.
„Tohle je můj boj! Dnes zemřu já!“ pronesla a proměnila se. Celé tělo opět vzplálo a vlasy vznesly do vzduchu. Věděla, že ji nemohou ublížit, a tak, dívajíc se před sebe, vkročila mezi tu vřavu. Procházela, mezi masakrujícími se vojáky, jako živá hořící pochodeň. Jakmile ji Ztraceni i Mocní spatřili, okamžitě se přestali prát. Ztraceni vyhrkli nadšením.
„Selena, Selena je tady. Zachrání nás! Vyhráli jsme!“
Když tohle zaslechl Rolland, otočil se směrem k „pochodujícímu ohni“. Celý od cizí i vlastní krve svraštil čelo, probodl svého protivníka, se kterým bojoval a prodíral se davem k ženě.
Přeživší Ztraceni se shlukovali k sobě, za hořící dívku. Rolland se postavil před ní a zoufalým pohledem hleděl do jejich prázdných očí. Selena se usmála se a nastavila k němu dlaň. Rolland se ušklíbl. Po levé straně stál on, po pravé měla Dona. Ztraceni vytvořili skupinu, třímajíc v rukou zbraně. Odhodlaní svou vůdkyni kdykoliv bránit se na Mocné nyní valily jako vraždící stín.
Nyní se Selena ocitla v tranzu. Necítila, nevnímala, neslyšela, jen viděla. Za ladné hořící chůze procházela mezi mrtvolami, si očima prohlížela všechny vojáky Mocných, kteří se před ní ze strachu plazili po zemi a pokoušeli se utéct.
Selena se náhle zastavila a jednoho muže. Pevně ho uchopila za krk a zvedla několik metrů nad sebe. Muž se snažil osvobodit, kopal nohama a pokoušel se od sebe odtrhnout hořící ruce.
„Kde je můj otec a matka?“ zeptala Selena hlubokým hlasem.
„Já..já nevím,“ zasykl muž, jehož princezna přiškrcovala.
„Lžeš,“ odvětila. Přitáhla si mužovu tvář ke své a otevřela pusu. Jediným nádechem z něj vysála život. Mrtvého vrásčitého staříka, který byl před pár vteřinami třicetiletý mladík, pohodila na zem. Nepřirozeně zakroutila krkem a podívala se na zbytek Mocných.
„Ještě někdo neví, kde je můj otec?“ otázala se.
Místo odpovědi se však dočkala výstřelu. Kulka ji zasáhla přímo do srdce. Vzápětí na to, však Rolland střelil dotyčného střelce rovnou do hlavy.
Vojáky, připraveni na Rollanda střílet, Selena spálila na uhel. Nezbylo z nich nic. Podívala se na ránu, do které jí vpálili kulku. Prsty si ji vytáhla a odhodila. Selena, se sklopenou hlavou, kterou zpět napřímila na vojáky, se zasmála mrazivým smíchem. Ti se u sebe krčili strachy. V třesoucích se rukou drželi zbraně, neodvažujíc se ještě jakkoliv zakročit. Ztraceni se pošklebovali. Selena opět popošla blíže ke skupince vyděšených vojáků. Její muži princeznin každý krok následovali. Ukázala na jednoho z vojáků a přikázala, aby šel k ní. Klopýtavým krokem k ní došel.
„Zeptám se naposledy. Kde je můj otec s matkou?“ zpřísnila naléhavost své otázky.
„Na hradě, zůstali tam jako jediní!“ ozvalo se koktavým hlasem z davu. „Prosím, nezabíjejte nás!“ zaslechla od jednoho z vojáků. Selena se usmála tím svým ironicky křivým úsměvem. Otočila se na Rollanda a předstíraným naivním hláskem se zeptala.
„Co myslíš, Rollande? Zaslouží si žít?“
Rolland se výmluvně zatvářil. Selena, naposled hledíc do prosebných, vystrašených očí vojáků, řekla.
„Taky si myslím.“ Nastavila dlaně k vojákům a silný proud plamenů pohltil jejich nebohá těla.