Mezi dvěma světy XXXIII. - část I.

„Den?“ zopakovala Selena tichým hláskem. Otočila se na Rollanda, očekávajíc slova útěchy, ale pochopila, že nic takového se jí nedostane. Muž nehybně seděl a zíral zoufale na princeznu. Byl v koncích. Hlavou se mu honila pouze myšlenka na Selenu, na poslední den, který s ní stráví, který jim zbývá. Neřekl nic. Polkl naprázdno a sklopil zrak.
Selena svraštila čelo. Nyní je to na ni. Rolland to vzdal. Olízla si rty a těkala pohledem po místnosti. Netrpělivý Don přešlapoval z místa na místo, pln odhodlání plnit rozkazy.
„Seleno, Rollande, co máme dělat?“ narušil panující dusnou atmosféru.
„Svolej všechny lidi, musíme se připravit!“ přikázala mu Selena s vážným výrazem. „A Done, ať muži vezmou všechny zbraně, co máte! A když říkám všechny, tak tím myslím úplně cokoliv, čím se dá někoho zranit!“
Don poslušně kývl a vyběhl ze dveří. Dívka přistoupila k Rollandovi a pevně ho vzala za ramena. Zatřásla jím.
„Rollande, poslouchej mě!“
„Zemřeme, Seleno, my zemřeme!“ vypadlo z něj. Jeho nepřítomný výraz mluvil za vše.
„Rollande,“ zvýšila hlas, „vzpamatuj se! Nesmíš to teď vzdát! Poslouchej mě, my ti lidi zachráníme! Zvítězíme! Dokážeme Mocné porazit, už jsme to jednou dokázali, a to jsme byli tři. Oni nás potřebují. Já tě potřebuju! Tak tě žádám, nevzdávej to! Máme den! Připravíme se, jak nejlépe umíme, a porazíme je!!“ dodávala muži odvahu. Neuměla pochopit, kde se v něm najednou vzal takový strach. Vzápětí její otázka byla zodpovězena.
„Ale ty umřeš!“ vyhrkl dotčeně Rolland. Prudce se postavil a poodešel od Seleny.
Princezna zaťala pěsti. Bouchla do peřin, ve kterých ležela a nervózně začala pochodovat po místnosti. Rolland otočen k ní zády, nejistě čekal, co odpoví. Náhle se zastavila a vážným hlasem promluvila.
„Na tohle nemám čas, Rollande. Jsme ve válce, zahyne spousta lidí a ty řešíš jen můj život. Přitom jsme oba věděli, jak to skončí. Takže, buď se vzchopíš a dokončíme, co jsme začali, nebo…..,“ odmlčela se.
„Seleno,“ ohlédl se Rolland, ale spatřil pouze prázdnou místnost a otevřené dveře. „Seleno!“
***
Princezna, vyzbrojená od hlavy až k patě dýkami a puškou, stála na kamenných schodech a společně s Donem sledovali, jak se Ztracení shromažďují a vystrašeně hledí. Brzké ranní slunce oslepilo tváře všech přítomných. Chladný ranní vánek rozcuchával vlasy mužů, žen i dětí. Dívka pohlédla do ohnivých paprsků. Cítila, že to je naposledy, kdy vidí takovou krásu. Zbývá ji poslední den. Zatřepala hlavou a pohlédla na přítomné.
„Kde je Rolland?“ otázal se Don.
„Přijde později,“ odbila chlapíka, aniž by mu věnovala pohled. „Poslouchejte mě!“ křikla do davu Selena. Zraky se upřeli na ni. „Máme den, než vojáci Mocných zaútočí a srovnají to tu se zemí. Nepodléhejte panice, nikomu se nic nestane, pokud se budete řídit mými pokyny. Takže, poslouchejte, co uděláme. Jak vidím, řídili jste se Donovými příkazy, to je dobře. Veškeré zbraně jsou připraveny, perfektní. Ženy a děti se schovají do podzemí. Jak znám svého otce, jeho útok bude neočekávatelný a krutý. To znamená, že musíme zaútočit první. Překvapíme je, tohle nebudou čekat. V čele se mnou to pro ně bude představovat jistou smrt. Chápu, že jste ze mě jistě vyděšení, po minulé události, ale věřte, že mám svou sílu pod kontrolou.“
„Máme šanci vyhrát?“ ozvalo se náhle z davu.
„Ano, vyhrajeme!“ pousmála se a povzbudivě koukla na Dona. Ten ji úsměv oplatil.
„Kdy zaútočíme?“ opět se někdo zeptal.
„Nebuďte netrpěliví, do války netřeba spěchat,“ odvětila a ušklíbla se. Hned na to, se zadívala na modrou oblohu. Na ranní mraky, které již nikdy nespatří a vážně dodala. „Dnes, za stmívání.“
Nechtěla čekat na svou smrt. Muži byli plni odvahy a odhodlání. Prahli po svobodě a proti jejím příkazům neprotestovali. Selena proto neměla v úmyslu jim bránit touze být svobodný. Zemře, tak jako tak. Nač čekat?
„Vyhrajeme!“ křikla a vyzvala tak muže do boje. Společně křikli bojové „ano“.
Mezi davem, opodál, stál Rolland. Musel pochopit, že Selena nikdy nebyla jeho. Byla a je jejich, Ztracených. Princezna Ztracených. Se sklopenou hlavou se pousmál a vytratil se.
***
Všechny ženy a děti se již schovávaly ve svých podzemních úkrytech a muži nabíjeli a chystali poslední zbraně. Selena, Pierot, Zara, a Don seděli venku, na trávě, opřeni o kamennou zídku domu a mlčky sledovali oblohu, která se s příchodem první hvězdy měnila. Každý z nich měl chuť plakat, objímat se, loučit se, ale ani jeden to neudělal. Naopak, věděli, že musí být silní. Kol panoval klid a ticho. Nikdo nepodléhal panice.
„Je to tady,“ promluvil náhle Pierot, držíc za ruku Zaru.
„Ano, je to tady,“ reagovala Selena, hledíc před sebe.
„Seleno, já nevím, co….,“ začal omluvným tónem Pierot.
„Neříkej nic!“ přerušila ho Selena, zadržujíc slzy. Nechtěla umřít se smutným pocitem. Toužila si uchovat krásné vzpomínky.
„Má tu být Rolland,“ vložil se do ticha naštvaný Don.
„Done,“ okřikla ho Zara, neboť věděla, jaký dopad to bude mít na Selenu.
„Promiň, Seleno,“ omluvil se Don.
„Nech ho, Zaro,“ uchechtla se Selena a pohladila ženu po rameni. „Nevadí mi to.“
Opět nastalo ticho. Napětí však už nevydržela Zara. Náhle se otočila na Selenu a objala ji.
„Seleno, dceruško,“ špitla se slzami v očích.
Selena ji mlčky objetí oplatila. K loučení se přidali Pierot s Donem, kteří taktéž plakali. Obě ženy objali.
„Pierote, Zaro, Done, no tak, neblázněte,“ řekla s nuceným úsměvem princezna.
„Kde je Rolland?“ vztekle se zeptala Zara. Utřela si slzy a dodala. „Má být tady, s námi.“
„Je to tak lepší. Loučení nemám ráda,“ pokusila se o upřímný úsměv Selena.
„Seleno, budete nám chybět. Mě budete chybět,“ zdůraznil Pierot. „Znal jsem Vás celý život, a teď se s Vámi musím loučit.“
„Pierote, přestaň!“ okřikla ho Selena třesoucím se hlasem.
„Ne, chci, abyste to věděla. Omlouvám se, za všechno. Za to, že jsem před Vámi tajil, kdo doopravdy jste, za všechny zákazy, za to, kdy jsem na Vás křičel, prostě za všechno,“ vymluvil se Pierot. Po jeho vrásčité tváři kanuly slzy.
„Pierote,“ vzala muže za ruce, „co to povídáš? Ty se mi přeci nemáš za co omlouvat. Nebýt tebe, tak to nejsem já. Jsem jedna z nich,“ poukázala na Mocné, „jedna z těch necitelných stvůr. To ty ses o mě celý život staral, a za to ti moc děkuju. Byl jsi mi otcem,“ dodala princezna a společně se s mužem pevně objali.
Byli v takovém „plačícím“ stavu, že si ani nevšimli, že je z jediného osvětleného okna pozoruje černá maska.
„Seleno, podívej,“ poklepal dívce na rameno Don a prstem ji naznačil, aby se ohlédla.
Pierot se Zarou si utřeli slzy a usmáli se. Princezna pohlédla za sebe. Muž v černé masce, bílé košili, odhalující jeho mužnou hruď. Jakmile ho spatřila, spustil se jí z očí vodopád slz. Zazubila se. Stál tam, Rolland. Bylo to, jako by ho spatřila včera. Ihned si oba vybavili den, kdy se podruhé uviděli. To napětí, tu vášeň, tu opojnost, která panovala. Tu záhadnost a nezdolnou touhu, které Selenu k Rollandovi přitahovaly. Tu nebezpečnou krásu a neodolatelnou přitažlivost, jež Rollanda k Seleně táhly. Uběhlo tolik měsíců a přeci těm dvěma to připadalo, jako včera. Rolland rozpřáhl ruce a pokrčil rameny. Široce se usmál a odevzdaně čekal, co udělá. Selena se zasmála a vběhla Rollandovi do náruče. Silně ji k sobě přitiskl a rty zabořil do jejich havraních vlasů. Jeho slané slzy nešly zastavit. Dívka ho pevně objala v pase a hlavu si položila na jeho hruď. Pierot vzal Zaru kolem ramen. Šťastně se usmáli a sledovali své přátelé, svou rodinu.
„Přece sis nemyslela, že tě opustím,“ pronesl Rolland a pohlédl dívce do očí. Selena se hluboce zadívala do modrých potůčků a s úsměvem odvětila.
„Přece sis nemyslel, že bych ti to dovolila.“
***
Zůstali osamoceni. Jejich přátelé odešli a oni, sami dva, v objetí, odpočítávali poslední minuty, co jim zbývají, než slunce padne za obzor. Selena zvedla hlavu, kterou měla dosud na mužově rameni a usadila se naproti němu. Rolland, napouštějíc ji ruce, zvědavě čekal, co se bude dít.
„Rollande, oba víme, co se tuto noc stane,“ vypustila z úst vážným hlasem.
„Seleno, prosím,“ zakýval hlavou Rolland a více ji stiskl ruce.
„Ne, poslouchej mě,“ zdůraznila naléhavost svého požadavku a prst mu položila na ústa. „Tohle je důležité. Musíš mi něco slíbit.“ Olízla si rty a zpříma se na něj zadívala. „Až umřu, tak lidé, budou potřebovat vůdce. Někoho, ke komu budou vzhlížet, někoho, kdo je povede. Někoho, kdo jim pomůže začít znova, kdo se o ně postará. Někoho, s kým založí nový svět, takový, o jakém jsme snili. Rollande,“ oslovila ho a pohladila po tváři, „po mé smrti chci, aby ses stal králem.“
„Ne, Seleno, to v žádném případě, “ odmítavě se postavil a otočil se k ní zády. „To po mě nemůžeš chtít,“ divoce gestikuloval. Selena mu vběhla do cesty a pevně muže uchopila za paže.
„Rollande, musíš to být ty, prosím. Nikomu jinému nevěřím tak jako tobě. Ty jsi vůdčí typ, dokážeš je vést. Prosím,“ přesvědčovala ho Selena, nepouštějíc mu ruce.
„Seleno, prohlédni si mě, jsem znetvořený. Copak si myslíš, že někdo bude chtít takového krále, jako jsem já? Zmrzačeného? Ohyzdného?“ protestoval, rozhodnut nepodlehnout její prosbě. Selena jej však neustále pevně držela a zabraňovala mu v odchodu.
„Nezáleží na tom, jak vypadáš, ale jaký jsi,“ tato slova ho těšila. „Podívej se na mě,“ vyzvala ho. „Podívej se na mě,“ zopakoval svůj příkaz, neboť Rolland těkal pohledem kol. „Prosím, chci umřít s pocitem, že je o ty lidi postaráno a jediný, o kom vím, že se o ně postará, jsi ty. Oni ti věří, mají tě rádi, neboť jsi, je celý život chránil, věří ti. Kdo jiný by to měl být? Rollande, od doby, co jsem tě poznala, jsem věděla, že to budeš ty. Vždy jsi jím měl být, prosím. Věřím ti,“ odmlčela se.
Rolland nedokázal té krásné tváři vzdorovat. Jakmile ji poznal, věděl, že je ztracen. Nechtíc si to připustit, musel. Pokaždé, kdy byl v její přítomnosti, byl té dívce odevzdán tělem i duší. Jeho vzdorovitost a tvrdohlavost jakoby neexistovaly. I teď.
„Co když to nedokážu, a zklamu tě?“ zeptal se tichým hlasem.
Dívka se mile usmála. Opatrně mu sundávala masku. Odhodila ji. Rolland zavřel oči a odevzdaně se podvolil. Seleniny jemné ruce objaly Rollandovu tvář.
„Nezklameš,“ ujistila ho.
„Bojím se, Seleno, bojím se tě ztratit,“ vypověděl Rolland, se zoufalým výrazem, pravý důvod svého odmítání a vlastně i svůj nejhlubší pocit, který skrýval. Dotkl se dívčiných dlaní a vychutnával si její doteky. Nyní poprvé cítil, že se jeho ošklivého obličeje Selena doopravdy neštítí. Přijala jej takového jaký je, miluje ho i s tím postižením. A to pro něj znamenalo výhru, i kdyby zemřel. Oni zvítězili.
„Neboj se, to bude dobrý,“ podpořila jej a levou ruku mu položila na srdce. „Já budu přeci s tebou,“ pošeptala muži do pravého ucha, čímž se svou tváří dotkla té jeho, znetvořené. Načež se oba pevně objali a vášnivě, upřímně, naposledy, políbili.