Moje zlá skála.

Právě ta černá, zlá skála,
co naposled leží vedle mé hlavy,
právě ona tu vždy sama stála
zmáhána sprostými davy
nikoho.

Poskvrněna krví žlutých květin,
odmítnuta tisíci mrtvých těl,
rozdupána na miliony černých střepin,
zneuctěna prachem stoletých děl.

Studený kámen pěje skřeky krásné,
prohnilá srnka druhý hlas,
obtloustlým ženám tlejí vlasy mastné
a jako klavír zní mi zubní kaz.

V jezu utopená symfonie rtuti,
ztlučená skála vstává vkol
a pod svou černočernou sutí
zametá všechen lidský mor.

"Svět je krásný, to jen lidé jsou zlí!"
vykřikla jsem
ještě než mi černé kameny rozervaly tělo na kusy.