Letní závodění v Belgii (3daagse van de Kempen)

Letos o prázdninách jsme měli naplánováno, že se pojedeme podívat na letní olympiádu do Londýna s tím, že cestou zpátky projedeme Belgii a Nizozemsko. A jelikož se vždy před podobnými cestami dívám, kde že jsou v dané době zrovna po Evropě orienťácké závody, tak mi neuniklo, že o prodlouženém víkendu 10.-12.8. se konají třídenní závody na severovýchodě Belgie v provincii Limburg nedaleko Leopoldsburgu. Rozhodli jsme se tedy naši cestu zakončit právě touto akcí.

Vzhledem k tomu, že jsem v Belgii (ani nikde poblíž) až dosud neběhal, tak pro mě byly závody i samotné terény velkou neznámou. V propozicích se psalo o rovinatých otevřených i zalesněných terénech plných plochých dun, místy i písčitých. Ukázky mapy přitom vypadaly velmi pěkně. Z praktického hlediska pak bylo důležité, že pořadatelé nezajišťovali žádnou formu ubytování a bylo potřeba si ho zajistit samostatně. Jelikož je ale v okolí dostatek kempů, na které dal pořadatel odkazy, nebyl to větší problém. Trochu větším problémem byla ale skutečnost, že až do našeho odjezdu do Londýna se na stránkách závodu neobjevily podrobnější informace o poloze shromaždiště. Jedinou informací byla věta „vojenský prostor poblíž Leopoldsburgu“ a GPS souřadnice. Startovky a parametry tratí jsem také necelých čtrnáct dní před závody hledal na internetu marně (seznam zhruba 350 přihlášených závodníků ale k dispozici byl).

S takto neúplnými informacemi jsme se tedy v pátek kolem poledne ubytovali v kempu uprostřed kempenských lesů nedaleko předpokládaného místa shromaždiště. Nejprve jsme sice shromaždiště hledali z druhé strany prostoru a dostali se asi na vzdálenost patnáct set metrů od něj lesem, ale po využití přítele na telefonu jsme ho už našli v pořádku. Značena byla samozřejmě až poslední odbočka z hlavní silnice na asfaltku vedoucí do vojenského prostoru…

Po bezproblémovém odprezentování na slušně vybaveném shromaždišti (tojky, velký stan, občerstvení, dětský koutek) jsem se pak začal připravovat na první etapu. V pěkně napsaných pokynech jsem se dozvěděl, že to bude pro mužskou elitu osmikilometrový middle v otevřeném písčitém terénu se závěrečnou lesní pasáží na mapě v měřítku 1:7500 s ekvidistancí 2 metry od ukrajinských mapařů Bohdana a Romana Stramyků (dělali mapy na všechny etapy). Musím říct, že délka trati mi k disciplíně middle moc neseděla, ale na druhou stranu v plochých rychlých dunách se pod pět na kilák jít dá…

Poté co jsem na šestnáct set metrů vzdáleném startu obdržel mapu pečlivě zatavenou v mapníku a vydal se na první kontrolu začalo mi být jasné, že tohle minimálně pro mě pod pět na kilák nebude. Začátek trati (pominu-li asi stometrové bušení hustníkem) byl v otevřených dunách, kde převažovaly 3 typy povrchu. Prvním byl písek, který byl velmi jemný a tudíž pro ty co na to silově nemají velmi pomalý. Druhým byly světle žluté paseky na nichž rostla vysoká tráva a vřes. Porost zde byl minimálně po kolena a místy i po pás, to znamená opět nic výrazně rychlého. Posledním typem terénu byly žluté louky, kde byla tráva mírně vysečena, takže nešla nad kolena a ve většině míst byla jen po kotníky. Zde se dalo celkem běžet, ale těchto oblastí bylo na mapě relativně málo. Co se týče mapové náročnosti, tak počet dun nebyl nijak velký a daly se snadno počítat stejně jako remízky a jednotlivé stromy snadno identifikovatelné na velké vzdálenosti. Jedinou opravdu těžkou oblastí byl jihovýchodní cíp mapy kde bylo větší nakupení detailů a samozřejmě také kontrol. Po vyběhnutí z otevřeného terénu poté následovala lesní pasáž, o které jsem si naivně myslel, že bude letecká. Chyba lávky! Jednalo se o převážně březový dosti otevřený les s výrazným travním podrostem. V něm se sice vyšlapávaly pěšinky, ale ty vedly dost často úplně do háje a běh stejně příliš neusnadňovaly.

Celkově jsem si tedy na první etapě pobyl hodinku přičemž při odečtení chyb bych moc pod 55 minut nešel. Závod se mi ale docela líbil. Nebyl extrémně mapově náročný, naopak fyzická náročnost byla značná. Nutné také bylo se trochu skamarádit s mapou, jelikož v ní byly, zvláště v lese, až neuvěřitelné detaily za běhu téměř nepostřehnutelné. To bylo jasně dokumentováno množstvím pomocných vrstevnic (po 1 metru) a například světlinek a vývratů (značených proti našim zvyklostem černým křížkem).

Sobotní druhá etapa měla býti klasickou tratí a až na malé výjimky se měla odehrát celá v otevřeném terénu. Použitá mapa měla měřítko 1:10000 a ekvidistanci 2 metry. Pro elitní kategorii přitom byla připravena dvanáctikilometrová trať. Pro mě to přitom byla docela výzva, jelikož mě v noci potkaly zažívací problémy a po několikanásobném nedobrovolném vyprázdnění žaludku jsem musel běžet téměř na lačno, což se projevilo tím, že na konci se ze závodu stal výlet. Začátek trati přitom vedl pasážemi použitými již včera, pouze postupy byly delší a výrazně jednodušší. Poté následoval hluchý světle žlutý prostor překřížený několika málo cestami o ploše více než 1 čtvereční kilometr, který bylo potřeba přeběhnout, což bylo zpestřeno pouze jednou menší písečnou dunou a kontrolou na starém rezavém odstaveném obrněném transportéru… Pak následovala hezčí, ale také docela jednoduchá pasáž v podlouhlých písečných dunách zpestřená smyčkou v bílém jehličnatém lesíku, kde se dalo i docela běžet. Závěr trati pak vedl světle žlutou oblastí s větším nakupením stromů a lehce bažinatým podkladem, přičemž posledních pár kontrol u cíle bylo opět v ze včerejška dobře známém březovém lese.

Celkově mi tato etapa nepřišla zdaleka tak zajímavá jako ta včerejší. Typický postup probíhal asi následujícím stylem. Podívám se kilometr před sebe (viditelnost na otevřené pláni byla až do aleluja) a najdu si výrazný bod k němuž běžím (strom, remízek, výrazná duna, posed,…), doběhnu tam a na posledních padesáti metrech dohledám metrovou jámu uprostřed ničeho schovanou v půlmetrové trávě., přičemž pořadatelé mají kontrolu samozřejmě důkladně zašitou aby to nebylo úplně pro blbý.

Třetí, opět klasická, etapa pak slibovala kompletně zalesněný (a vcelku zarostlý) prostor plný terénních detailů. Použita byla mapa v měřítku 1:7500 s tradiční ekvidistancí 2 metry. Na mužskou elitu pak čekalo stejně jako včera 12 kilometrů. Vzhledem k tomu, že mě zažívací problémy neopustily a čekala mě desetihodinová cesta autem zpátky do Brna, tak jsem se rozhodl tuto etapu zabalit a jít se podívat jen na pár kontrol. Hned na začátek musím podotknout, že mě docela mrzelo, že jsem si to nemohl oběhnout celé, protože z toho co jsem absolvoval to podle mě byla nejhezčí ze tří etap. Běželo se ve smíšeném lese, který měl místy až pralesní charakter (popadané stromy, neprojeté cesty, hustníky) plném kapradí a borůvčí. Byl sice velmi obtížně průběžný, ale na druhou stranu to nebyly žádné ostružiny ani nic podobného. V tomto lese se pak nacházelo velké množství plochých terénních detailů na nichž byly kontroly. Síť cest byla sice docela hustá, ale cesty byly zarostlé a pomalé, navíc většinou rovné, tudíž k nějakému dohledávání se a odrážení nevhodné. Celkově to byla docela výzva, jelikož některé kontroly jsem měl problém najít i vycházkovým tempem. Na druhou stranu ale musím poznamenat, že jsem v mapě našel několik docela zásadních „chyb“, tedy alespoň podle českých měřítek. Například jeden hustník ve velkém semiopenu byl zelený a otečkovaný a druhý úplně stejný vedle něj byl jen bílý a neotečkovaný. Stejně tak husté kapradí po ramena bych se snažil nějak zaznačit do mapy, zvláště když v něm hledám metrovou kupku… Zajímavé na této etapě také bylo, že na trati mužské elity byl motýlek, který všichni běželi ve stejném pořadí, takže vlastně neplnil svůj účel.

A jak na mě závody působily jako celek? Organizace byla na dobré úrovni, počet účastníků relativně malý. Jedna trať byla přitom vždy použita pro více kategorií (mám dojem, že celkem existovalo jen 9 tratí). V porovnání s našimi podmínkami něco mezi malými Béčky a velkým oblastňákem. Atmosféra vzhledem k tomu, že každý bydlel jinde nic moc, přišlo mi, že i místní závodníci se spolu moc nebavili a po doběhnutí hned odjížděli. Použitá měřítka map byla zbytečně velká, klidně se mohlo běžet na desítce, patnáctce a desítce. Na druhou stranu bylo ale mezi účastníky velké procento veteránů, kterým se asi pořadatel snažil vyjít vstříc. Co se týče konkurence v mužské elitě, tak mě mile překvapila. Belgičtí eliťáci jsou určitě kvalitní běžci a ve svých domácích terénech umí běhat parádně.

Na závody do Belgie se tedy rozhodně vyplatí vyrazit a vřele to doporučuji. Počítejte ale s tím, že terény jsou velmi fyzicky náročné a je potřeba si zvyknout na specifika místních map. Vhodné je přitom se těšit více na lesní závody než na otevřené dunové terény. A v neposlední řadě je možná vhodné vyrazit do Belgie závodit mimo vegetační období (například na Silvestrovské pětidení), možná té trávy trochu ubude…