Lidé se zase smějí

Ve tvaru kříže kreslím si ve sněhu,
kdesi vdáli jsou mé potíže,
studený mráz mi vrásky po tváři vykresluje,
ztěží se mi dýchá, přesto každý tu k bohu prozpěvuje.

Ruce mrazem slepené k modlitbě,
v kostele, kde už libé tony znějí,
a lidé se těší, lidé se přes všechna utrpení, stále milují.

V hloučku, v malých skupinkách stojí tu v davu,
v kostele v mrazu, už kolikrát jim bůh pomohl,
či nepomohl, kolikrát dal, a kolikrát vzal.

Vzal jim hodně, vzal i málo,
je to ale od něj neodlákalo.
V boha stále v pevné víře,
víru svojí ve zdravé míře,
díky němu, žijí třeba i štastni v pusté díře.

Koledy už prozpěvují,
lidi s úsměvem se zaradují,
bůh se na ně zvolna směje,
ruce rozpínaje aby je všechny objal,
všechny je před zlem ochránil,
ale bůh tu není od toho, aby všemu zabránil.
Jen zmírnuje naši bolest v srdci,
protože když někoho ztrátíme,
zase někoho dalšího nalézáme.

Světlo už září na cestu z kostela,
světlušky to na starost mají,
tvoji bolest už předem znají,
proto ti na cestu světlo pokládají.