|
můj překlad Havrana od A.E.Poa v.1_20_11_2012
 20.11.2012 3 1497(16) 0 |
Havran Edgar Allan Poe 1845
Pavel Haraším 2012
Jednou v moci bezútěšné noci, v horečném přemítání, na rozhraní usínání,
ztracen v stránkách zašlých knih, ponurých, okultních;
podklesla mi do nich hlava a pak ze tmy přišla zpráva, znenadání, jako tepu zaváhání.
Zbystřil jsem, to nebyl sen, to na dveře mi, o překot, někdo klepe, klepe jako o život.
„Návštěva, co nejde vhod?!“ vyhrkl jsem podrážděně, „nebo pouhý žert?
No to jsem k smrti rád, že bylo to jen jednou a ne vícekrát!“
Jenže, jako by to bylo dnes, a ne v ten chmurný prosinec, kdy vše se to tenkrát stalo,
jako kdyby se jen zdálo, že po podlaze žárné stíny, vmžiku, roztančily všechen děs;
snad na znamení, abych vrátil sny zas snění a do rána, bez zachvění, do úsvitu,
hledal dále v řádcích skrytu naději na vykoupení ze smutku a osamění po dívce,
jež slula krásou, na zemi mi byla spásou, co mi vzali, na nebesa přikovali, mezi sebe andělé.
A na oplátku jen nenávist dali a víc už nic mi nenechali.
Tak na výsměch, či ke zděšení, nach z závěsů tu výhružně teď zuby cení;
vyje, vrčí ze všech sil, jen aby mne vyděsil, hrůzou, co rvát život má mi z žil.
Srdce v hrudi buší temně a pumpuje slova ze mě. Do sametu křičím větu:
„někdo cizí zřejmě je tu! Někdo koho přivál sníh. Nečekaný návštěvník!
Klep. Klep. Jak divně zní ten jeho smích."
Párkrát jen a zase ztich.
- To jsou teda způsoby, to je teda vychování, - napadlo mne poté v předstíraném pohrdání,
že řek jsem bez rozpaků: „pane, nebo paní. Dovolte mi, ohradit se, ať už tam jste nebo ne,
faktem je, že nejsem v pozdní noční této době, zvyklý na ťukání na dveře, jakoby jen mimochodné.
Klepat tiše, promiňte mi, to je notně nevhodné. Navíc, přeslech jsem ho, téměř.“
Otevírám a navzdor všemu dění, navzdor mému poděšení, jen temnota tam tiše pění,
a nic víc v ní zřejmě není.
Temně temná, bezbřehá a černočerná. Je v ní všechno nebo nic? Naděje nebo jen vzlyk?
Upřený mi pohled vrací, dravý jako noční ptáci. Je to fakt, či pověra?
Že každý sen z ní vyvěrá? I v ní se ztrácí? Pověra? Možná, možná je to vše jen pouhá hra.
A tak slyším vlastní hlas: „Lenoro!“, jak šeptám zas. „Lenoro?“ pak vrací se mi.
Nevím, co to znamená? Posměvačná ozvěna? Chtěje křičet z plných plic,
mlčím však a je nás víc.
Zloba ve mně vzedmula se, jak usedám za stůl zase, hořím, planu, všechno ve mně láteří,
když tu zvenku, kdesi na okenní římse, klep, klep, někdo do skla udeří.
„Samozřejmě,“ vzkřiknu na to, „samozřejmě, jsem vám tady k smíchu zřejmě!
Tak se na ni podívejme, záhadu, co lační stejně jako žena po skrytu i odhalení!“
Jaké mé však překvapení, jen vítr nocturno tancuje tam a hvězdy tiše noty mění. Odhalení?
Možná je a možná není.
Oknem trhám dokořán a tu rázem, zpoza bran z temnoty se zhmotnil sám. Havran? Pták?
Co snes se dolů zpod oblak. Zabloudil snad? Z dávných časů? Vypadá tak! U všech ďasů!
Nahrne se do pokoje, sápe po všem, co je moje. Stesky jedny, hoře dvoje.
Bez okolků, bez váhání jako všichni zazobaní. Bez pardonu lítá v domu.
Až nakrčí se nade mne a pak jen tak usedne v sochu Pallas Athéně.
„K sakru!“ říkám, „no to snad ne!“
Na to mi ten černý pták, na rtech, místo smutku úsměv zpřáh,
kterým letmo ocením jeho hrdé vzezření. Přísný, vážný, je můj host:
„uhlazen víc než dost,“ říkám, „nebo ne, vypadáš jak z nouze ctnost,
strašný, chmurný havrane, co se z pekla namaneš či snad z jiných temných břehů?
Řekni mi, jak vznostně tam tě nazývají, v odvráceném mlžném kraji, co se dere bez hranic?"
A on, skřek jen: „nikdyvíc“
Znělo to tak rázně cele jako rada od přítele, směle, ne, jak by řekl to pouhý pták.
Jen pár hlásek v slovo dané samo sobě bezvýznamné, přesto zřejmé, co se stane.
Nemůžeme nebrat zřetel, přes hru světel, přes všechna ta klamná zdání, že nikdo živý na světě,
byť je nocí osvěcen, hledí v ústret ptáka, co místo řeči, měl by krákat přeci. Pták anebo bestie?
Snad jen přízrak snový, co v poprsí z mramoru si právě hoví. Usmívá se na měsíc
a říká si, „nikdyvíc“
A pak jako kolovrátek, klepe, klepe, osaměle, jako dítě pobrukuje a dokola opakuje:
slovo jedno jenom pouhé ani krátké ani dlouhé, prolévá se černým tělem, výhružně, oduševněle.
Jako by už nikdy více nemělo být nic tu slyšet. Jen to jedno jediné, zdánlivě jen nevinné.
Tehdy, skrze vší té absurditě, spíš než hbitě, zamumlal jsem: „všichni jednou odletíte,
vy to víte, dřív, než se jen naděju, dřív, než ráno nastane, všichni, i ty havrane.“
A on řek: „ne, to se nestane.“
Měl bych býti překvapen, jak odpověď rázná z havrana se dere ven, samozřejmě, bez odporu,
že řek jsem na to: „bezesporu, já mám za to, že v hrdle zní ti šalba, zní tam zlato.
Co ti v pekle, v odvráceném mlžném kraji, z nářků nešťastníků umně ukovali, co já vím,
snad jedno trauma za druhým, až nakonec tě vysvětili, jako skříňku hrací mluvit naučili.
A co víc, je v tom touha, je v tom cit, už to víckrát nikdy nezažít.
Nikdyvíc.“
Přes tu zjevnou ironii, úsměv na tváři mi znovu vyloudili, místo ptáka v soše teď hledím na harpii.
Přisunu se k němu blíže, abych do očí mu viděl, abych poznal, zdali ví, že rvát se budu ze všech sil.
Tak, zanořen do sametu, připraven jsem na osvětu, říkám, „sketo, promluvme si, proberme to.“
Tváří v tvář se pídím znova, co přináší jeho slova skrytá v skřeku původem ze starověku;
proč tolika ponurosti ve vychrtlé grimase, proč tolika příšernosti ve zlověstném odraze,
když skřehotá sebevíc to své strohé: „nikdyvíc.“
Tak jsem seděl bez pohnutí s otázkami, které nutí, míti na ně odpovědi.
A místo nich cítím, jak do hrudi mi, do podstaty, vpaluje se jeho pohled zlatý.
A ještě mnohem více, vpíjí se mi do sítnice, obřadně, až hlava padne, v opěradlo, v potah snový,
po kterém svit lampy zaprášený škodolibě naducané stíny loví. Aby ryze vysmál se mi,
že v něm pro lásku mou více místo není, že už do něj neusedne ani dnes ne ani za měsíc.
Už nikdyvíc!
Vzduch tu houstne vášní sporu, prosycen je vůni moru nebo ženy v roztoužení?
Pokojem se mihne stín, démon nebo serafín? Zvonky nebo řetězy to teď nikdo neměří.
„Nešťastníku,“ si povzlyknu, „tvůj bůh seslal ti teď smilování, přes anděla, aby smutek vypudil ti z těla,
bys zapomenul na Lenoru, na lásku, co tě míti chtěla za milence za manžela.
Tak pij, pij, bůh ustrnul se a posílá vděk, nektar blahý, co vzpomínek tě zbaví. Než se jiná namane!“
A havran klepne zobanem: „ne, to se nestane.“
„Stínozvěste!“ okřiknu jej, „řekni, věci zla, pochopil jsem, tys temných stránek ctitel?
V řádcích skryl tě pokušitel, a tys přišel, bez váhání, přišel na mé zarouhání.
Rozhlédni se, jsi tu správně, tady v domu hrůzy, bolu, vyprahlý jsem do úmoru,
tady v místě, kde svět už dávno zastavil se, jako srdce, které vyschne.
Řekni mi, jsi znalý věcí, najdu v zemi kamenité kdesi, lék, co léčí trosky opuštěné?“
A havran skřek: „to nikdy ne!“
„Stínozvěste!“ okřiknu jej znova, „řekni, věci zla, pochopil jsem, tys temných stránek ctitel?
Nebes byl jsem vždycky přítel, proč nepomoh mi můj spasitel, když propadl jsem peklem smutku,
tyju jenom ze zármutku. Řekni, v ráji, dohromady zas nás dva dají? Najdu ji tam? Obejmu ji?
Zase znova? Ženu, pro kterou i andělé sotva našli správná slova, pro Lenoru.
Dívku, která vším mi byla. Co bys řek, půjdeme si zase vstříc? V nebi plném létavic?“
A havran skřek: „nikdyvíc!“
„Tedy z takových jsi?“ kleju, „ptáku zpod oblaků, stejný jak všichni jiní, falešný a plný špíny!
Vrať se zpátky odkud přišels, v stránky knih, v nichž není smysl, v peklo, co tě vyvrhnulo!
Zanech řečí, které svědčí, že jen nakrmit sem přiletěl si. Odleť odtud, havrane, síra z tebe zůstane!
Nech mne svému osudu! Prázdný, jiný nebudu! Napni křídla černá, stvůro licoměrná! Táhni, havrane!
Zobák sklapni, trhane! Pozři třeba celý svět, jen odtud jinam leť! Hrabat v mrtvých z popelnic!
A havran, propad v břitký smích a odkráknul si z plných plic: „nikdyvíc!“
A tak havran, civí na mne přezíravě, shora dolů v žáru bolu, nevznese se, nepohne se, nepohne se.
Do sochy své drápy vetne v hnízdo ošemetné, do bílého do mramoru, temnotou teď bloudí spolu.
Skrze oči oheň vzlétne, démon v něm se divě smekne, našel svého hostitele, zavře mne tu jako v cele!
A svit lampy zaprášený šílenstvím je podmaněný, roztančí ho po pokoji, v stovkách stínů v běsu zdroji.
A má duše v téhle bouři, lapena je v temném kouři, sténá, křičí konce zvíce, přibitá je do světnice.
Ke kříži, z nějž nesestoupí; nikdyvíce!
Pavel Haraším 2012
Jednou v moci bezútěšné noci, v horečném přemítání, na rozhraní usínání,
ztracen v stránkách zašlých knih, ponurých, okultních;
podklesla mi do nich hlava a pak ze tmy přišla zpráva, znenadání, jako tepu zaváhání.
Zbystřil jsem, to nebyl sen, to na dveře mi, o překot, někdo klepe, klepe jako o život.
„Návštěva, co nejde vhod?!“ vyhrkl jsem podrážděně, „nebo pouhý žert?
No to jsem k smrti rád, že bylo to jen jednou a ne vícekrát!“
Jenže, jako by to bylo dnes, a ne v ten chmurný prosinec, kdy vše se to tenkrát stalo,
jako kdyby se jen zdálo, že po podlaze žárné stíny, vmžiku, roztančily všechen děs;
snad na znamení, abych vrátil sny zas snění a do rána, bez zachvění, do úsvitu,
hledal dále v řádcích skrytu naději na vykoupení ze smutku a osamění po dívce,
jež slula krásou, na zemi mi byla spásou, co mi vzali, na nebesa přikovali, mezi sebe andělé.
A na oplátku jen nenávist dali a víc už nic mi nenechali.
Tak na výsměch, či ke zděšení, nach z závěsů tu výhružně teď zuby cení;
vyje, vrčí ze všech sil, jen aby mne vyděsil, hrůzou, co rvát život má mi z žil.
Srdce v hrudi buší temně a pumpuje slova ze mě. Do sametu křičím větu:
„někdo cizí zřejmě je tu! Někdo koho přivál sníh. Nečekaný návštěvník!
Klep. Klep. Jak divně zní ten jeho smích."
Párkrát jen a zase ztich.
- To jsou teda způsoby, to je teda vychování, - napadlo mne poté v předstíraném pohrdání,
že řek jsem bez rozpaků: „pane, nebo paní. Dovolte mi, ohradit se, ať už tam jste nebo ne,
faktem je, že nejsem v pozdní noční této době, zvyklý na ťukání na dveře, jakoby jen mimochodné.
Klepat tiše, promiňte mi, to je notně nevhodné. Navíc, přeslech jsem ho, téměř.“
Otevírám a navzdor všemu dění, navzdor mému poděšení, jen temnota tam tiše pění,
a nic víc v ní zřejmě není.
Temně temná, bezbřehá a černočerná. Je v ní všechno nebo nic? Naděje nebo jen vzlyk?
Upřený mi pohled vrací, dravý jako noční ptáci. Je to fakt, či pověra?
Že každý sen z ní vyvěrá? I v ní se ztrácí? Pověra? Možná, možná je to vše jen pouhá hra.
A tak slyším vlastní hlas: „Lenoro!“, jak šeptám zas. „Lenoro?“ pak vrací se mi.
Nevím, co to znamená? Posměvačná ozvěna? Chtěje křičet z plných plic,
mlčím však a je nás víc.
Zloba ve mně vzedmula se, jak usedám za stůl zase, hořím, planu, všechno ve mně láteří,
když tu zvenku, kdesi na okenní římse, klep, klep, někdo do skla udeří.
„Samozřejmě,“ vzkřiknu na to, „samozřejmě, jsem vám tady k smíchu zřejmě!
Tak se na ni podívejme, záhadu, co lační stejně jako žena po skrytu i odhalení!“
Jaké mé však překvapení, jen vítr nocturno tancuje tam a hvězdy tiše noty mění. Odhalení?
Možná je a možná není.
Oknem trhám dokořán a tu rázem, zpoza bran z temnoty se zhmotnil sám. Havran? Pták?
Co snes se dolů zpod oblak. Zabloudil snad? Z dávných časů? Vypadá tak! U všech ďasů!
Nahrne se do pokoje, sápe po všem, co je moje. Stesky jedny, hoře dvoje.
Bez okolků, bez váhání jako všichni zazobaní. Bez pardonu lítá v domu.
Až nakrčí se nade mne a pak jen tak usedne v sochu Pallas Athéně.
„K sakru!“ říkám, „no to snad ne!“
Na to mi ten černý pták, na rtech, místo smutku úsměv zpřáh,
kterým letmo ocením jeho hrdé vzezření. Přísný, vážný, je můj host:
„uhlazen víc než dost,“ říkám, „nebo ne, vypadáš jak z nouze ctnost,
strašný, chmurný havrane, co se z pekla namaneš či snad z jiných temných břehů?
Řekni mi, jak vznostně tam tě nazývají, v odvráceném mlžném kraji, co se dere bez hranic?"
A on, skřek jen: „nikdyvíc“
Znělo to tak rázně cele jako rada od přítele, směle, ne, jak by řekl to pouhý pták.
Jen pár hlásek v slovo dané samo sobě bezvýznamné, přesto zřejmé, co se stane.
Nemůžeme nebrat zřetel, přes hru světel, přes všechna ta klamná zdání, že nikdo živý na světě,
byť je nocí osvěcen, hledí v ústret ptáka, co místo řeči, měl by krákat přeci. Pták anebo bestie?
Snad jen přízrak snový, co v poprsí z mramoru si právě hoví. Usmívá se na měsíc
a říká si, „nikdyvíc“
A pak jako kolovrátek, klepe, klepe, osaměle, jako dítě pobrukuje a dokola opakuje:
slovo jedno jenom pouhé ani krátké ani dlouhé, prolévá se černým tělem, výhružně, oduševněle.
Jako by už nikdy více nemělo být nic tu slyšet. Jen to jedno jediné, zdánlivě jen nevinné.
Tehdy, skrze vší té absurditě, spíš než hbitě, zamumlal jsem: „všichni jednou odletíte,
vy to víte, dřív, než se jen naděju, dřív, než ráno nastane, všichni, i ty havrane.“
A on řek: „ne, to se nestane.“
Měl bych býti překvapen, jak odpověď rázná z havrana se dere ven, samozřejmě, bez odporu,
že řek jsem na to: „bezesporu, já mám za to, že v hrdle zní ti šalba, zní tam zlato.
Co ti v pekle, v odvráceném mlžném kraji, z nářků nešťastníků umně ukovali, co já vím,
snad jedno trauma za druhým, až nakonec tě vysvětili, jako skříňku hrací mluvit naučili.
A co víc, je v tom touha, je v tom cit, už to víckrát nikdy nezažít.
Nikdyvíc.“
Přes tu zjevnou ironii, úsměv na tváři mi znovu vyloudili, místo ptáka v soše teď hledím na harpii.
Přisunu se k němu blíže, abych do očí mu viděl, abych poznal, zdali ví, že rvát se budu ze všech sil.
Tak, zanořen do sametu, připraven jsem na osvětu, říkám, „sketo, promluvme si, proberme to.“
Tváří v tvář se pídím znova, co přináší jeho slova skrytá v skřeku původem ze starověku;
proč tolika ponurosti ve vychrtlé grimase, proč tolika příšernosti ve zlověstném odraze,
když skřehotá sebevíc to své strohé: „nikdyvíc.“
Tak jsem seděl bez pohnutí s otázkami, které nutí, míti na ně odpovědi.
A místo nich cítím, jak do hrudi mi, do podstaty, vpaluje se jeho pohled zlatý.
A ještě mnohem více, vpíjí se mi do sítnice, obřadně, až hlava padne, v opěradlo, v potah snový,
po kterém svit lampy zaprášený škodolibě naducané stíny loví. Aby ryze vysmál se mi,
že v něm pro lásku mou více místo není, že už do něj neusedne ani dnes ne ani za měsíc.
Už nikdyvíc!
Vzduch tu houstne vášní sporu, prosycen je vůni moru nebo ženy v roztoužení?
Pokojem se mihne stín, démon nebo serafín? Zvonky nebo řetězy to teď nikdo neměří.
„Nešťastníku,“ si povzlyknu, „tvůj bůh seslal ti teď smilování, přes anděla, aby smutek vypudil ti z těla,
bys zapomenul na Lenoru, na lásku, co tě míti chtěla za milence za manžela.
Tak pij, pij, bůh ustrnul se a posílá vděk, nektar blahý, co vzpomínek tě zbaví. Než se jiná namane!“
A havran klepne zobanem: „ne, to se nestane.“
„Stínozvěste!“ okřiknu jej, „řekni, věci zla, pochopil jsem, tys temných stránek ctitel?
V řádcích skryl tě pokušitel, a tys přišel, bez váhání, přišel na mé zarouhání.
Rozhlédni se, jsi tu správně, tady v domu hrůzy, bolu, vyprahlý jsem do úmoru,
tady v místě, kde svět už dávno zastavil se, jako srdce, které vyschne.
Řekni mi, jsi znalý věcí, najdu v zemi kamenité kdesi, lék, co léčí trosky opuštěné?“
A havran skřek: „to nikdy ne!“
„Stínozvěste!“ okřiknu jej znova, „řekni, věci zla, pochopil jsem, tys temných stránek ctitel?
Nebes byl jsem vždycky přítel, proč nepomoh mi můj spasitel, když propadl jsem peklem smutku,
tyju jenom ze zármutku. Řekni, v ráji, dohromady zas nás dva dají? Najdu ji tam? Obejmu ji?
Zase znova? Ženu, pro kterou i andělé sotva našli správná slova, pro Lenoru.
Dívku, která vším mi byla. Co bys řek, půjdeme si zase vstříc? V nebi plném létavic?“
A havran skřek: „nikdyvíc!“
„Tedy z takových jsi?“ kleju, „ptáku zpod oblaků, stejný jak všichni jiní, falešný a plný špíny!
Vrať se zpátky odkud přišels, v stránky knih, v nichž není smysl, v peklo, co tě vyvrhnulo!
Zanech řečí, které svědčí, že jen nakrmit sem přiletěl si. Odleť odtud, havrane, síra z tebe zůstane!
Nech mne svému osudu! Prázdný, jiný nebudu! Napni křídla černá, stvůro licoměrná! Táhni, havrane!
Zobák sklapni, trhane! Pozři třeba celý svět, jen odtud jinam leť! Hrabat v mrtvých z popelnic!
A havran, propad v břitký smích a odkráknul si z plných plic: „nikdyvíc!“
A tak havran, civí na mne přezíravě, shora dolů v žáru bolu, nevznese se, nepohne se, nepohne se.
Do sochy své drápy vetne v hnízdo ošemetné, do bílého do mramoru, temnotou teď bloudí spolu.
Skrze oči oheň vzlétne, démon v něm se divě smekne, našel svého hostitele, zavře mne tu jako v cele!
A svit lampy zaprášený šílenstvím je podmaněný, roztančí ho po pokoji, v stovkách stínů v běsu zdroji.
A má duše v téhle bouři, lapena je v temném kouři, sténá, křičí konce zvíce, přibitá je do světnice.
Ke kříži, z nějž nesestoupí; nikdyvíce!
20.11.2012 - 23:04Jsem milovníkem Havrana to je dost nutné vědět - a pokud jde jen o překlad tak neru ale Havrana vlastmě nelze dokonale přeloźit ani přepsat - studoval jsem hi dost na to abych to věděl - takže asi tak snad pochopis co myslim - mam radost z priznene duse - vitej
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
casa.de.locos řekla o NoWiš :Herec, básník, pretentious twat, nezávislý intelektuál a bratr ve všem kromě krve.
