Diskuze o bohu

Diskuze o bohu
„Jak se vede?“ zeptal jsem se jen tak ze zvědavosti, když jsme se potkali.

„Před chvíli jsem byla krásně nasranaa...“

„A proč?“ začal jsem vyzvídat, tušíce zajímavou diskuzi.

„Protože jsem měla za úkol najít něco o Cisterciácích a když jsem to tak četla, tak mě to nasralo..., ty kecy stupidní..., to mi ve škole nemůžou dělat - takové úkoly mi zadávat.. jsem myslela ze přerazím monitor...“ vyhrkla ze sebe.

„Aha, a co ses dočetla, kromě toho, že to jsou řádoví bratři a sestry?“zeptal jsem se pobaveně, „bereš si to asi moc osobně. Jde jen o to, najít a zpracovat informace, ne?“

„Našla jsem totální kraviny. Na googlovi jsem našla něco, jako že cisterciáci a cisterciačky, odloučeni od všech, jsou spojeni se všemi svou modlitbou. Zpívají Hospodinu dnem i nocí jménem všech lidí, oslavujíce Boží Velikost, prosíce o Jeho Milosrdenství.
Uaaa!!!! - přerazit!!!“

„Asi hledáš informace na divných místech“, já na to s úsměvem.

„Na gooogle, jsem říkala.“

„Myslím, že bys spíš měla zjistit, kdo ten řád založil a kdy, jak působil v Evropě a tak. Bude za tím určitě nějaká politika – to by mohlo být zajímavé„

„J á měla najít, co dělají celý den a jak se oblíkají. A oni se celý den starají jen sami o sebe a oblíkají se jak idiotská sekta! Konec tečka!“ vypálila už trochu s nadsázkou.

„ORA ET LABORA, neboli modli se a pracuj – to je heslo Benediktinů.“ navázal jsem na rozhovor, nechtěje uhnout od tématu.

„Já už to nedělám..., seru na to!“ řekla rezolutně.

„Ale vždyť to je zajímavé... mě by třeba fakt zajímalo, co ty lidi vnitřně táhne k takovému způsobu života. Oni mniši jsou obecně velmi vzdělaní lidé a určitě se jen nemodlí, ale třeba v době totality – co já vím - detailně studovali učení Marxe, Engelse, Lenina, aby poznali svého úhlavního nepřítele – komunisty... Takže určitě mají rozhled i v mnoha jiných oborech než je teologie.“ navázal jsem opět na téma.

„ Vzdělaní být můžou, to jim neberu..., ale žbleptat si celý den nějaké řečičky... Na kolaps!. A nedělat nic jiného, jen si uklidit nějaký „kostol“ - fakt k zatleskání...“ odpověděla s novým zápalem.

„To si myslím nemáš pravdu, oni se musí uživit sami, takže musejí makat a ještě se učit. Co jsem se dočetl, tak to je řád s celkem dlouhou historií. Odštěpili se od Benediktinů ve 12 století a vyznačují se právě tím, že žiji ve střídmosti a modlitbě. A modlitba pak nemusí být nutně odříkávání otčenáše, ale také může to být rozjímání, snaha vzdát se pozemského balastu, dostat se do vyšší úrovně vědomí - pochopit smysl života...“, oponoval jsem.

„Pochopit smysl života? To znamená příprava kostela na mši, jeho úklid včetně sakristie a všech prostor kláštera, opatření domácího zvířectva, příprava jídla, zajištění služby na vrátnici i správa knihovny či archivu?... Doma si musím taky uklízet.“ řekla ironicky.

„Je v tom i kus filosofie a ta se zabývá obecně vědou o smyslu života, jeho zákonitostech...“ pokoušel jsem se přerušit tok jejich slov.

„...to je fakt práce“, nenechala se přerušit, „chtít vědět o čem je život neznamená se modlit k nějakému bohu! Ten ti to nepoví, na to přijdeš sám a ne přes nějakého boha.“ pokračovala se zápalem sobě vlastním.

„Jasně, ale vztah k bohu je velmi intimní záležitost a každý svým způsobem vidí boha v něčem jiném. Už jen slovo bůh je zavádějící – je to pojem, který se snaží personifikovat něco, co neumíme chápat. Bůh může být cokoli - energie, síla, kterou nejsme schopni ani vnímat natož pochopit. Ale to přeci ještě neznamená, že neexistují lidé, kteří schopnost vnímat „Boha“ mají a taky to neznamená, že ta síla, energie, bytost – cokoli – neexistuje...“ oponoval jsem jak nejlépe jsem v danou chvíli uměl.

„...nejlepší je celosvětová myšlenka ze bůh jakožto spasitel je něco úžasného..., každého miluje, chrání... položil za nás život..., hovno leda tak..., když se podíváš na dnešní svět, tak těžko můžeš říct, že je tak úžasný, jak si ho lidi představují.. že k tomu dopomáhá nějaký bůh...“ nedala se zastavit.

„No to jsou bláboly, nikdo za nás život nepoloží, musíme si pomoct sami, ale může existovat něco jako intuice, něco, co ti v životě podvědomě napovídá, co bys právě měla udělat nebo neudělat..., aniž bys u toho přemýšlela, jestli by se to mělo nebo nemělo, jinými slovy - co by na to řekli lidi.“ dal jsem ji částečně za pravdu.

„Intuice, ale ne bůh - a to si řekneš ty a ne někdo za tebe..., prostě si to tak v tu chvíli chtěl udělat. Jen ty!“ pokračovala.

„Ee, to nemáš pravdu. Jenom proto, že nemůžeš dokázat tady a teď, že to podvědomí - intuice není puzena bohem, ještě nevylučuje tu možnost, že přeci jen jsi ve spojení s jinou energií, bytostí, která tě třeba tak trochu opatruje.“ oponoval jsem.

„Proč za tím člověk musí hledat něco víc? Aby si něco dokázal?
Aby měl tu jistotu, že po smrti něco bude?
Protože se bojí?“ pokračovala rozohněně.

„I takhle bys to mohla brát.“ souhlasil jsem s úsměvem.
A pokračoval: „možná – myslím si, že asi každý, někdo dřív a někdo později, přijde na to, že není-li po smrti nic, a my jsme jen prach, pak život svým způsobem postrádá hlubší duchovní smysl a mění se v pouhou existenci - a tomu já prostě nevěřím.
Smrt je součástí života a každý by s ní měl počítat jako s něčím přirozeným. Strach tady je jen proto, že nevíme co je pak. Nebo to nechceme vědět, protože to nemůžeme vidět, změřit...“ snažil jsem se argumentovat.

„Duchovni smysl..., to jsme si zase vymysleli my, lidi..., já neříkám, že něco po smrti je nebo není..., ale proč by mělo být? Žijeme tady a teď..., tak proč by to nemělo stačit? Je to snad málo? Takhle uvažuje zase jenom člověk. To snad jenom člověk má právo někam po smrti dále postoupit?“

„Ale tak jednoduché to není. Je to na dlouhé, a myslím i zajímavé povídání.“ uklidňoval jsem ji.
„Ano žijeme tady a teď a měli bychom si vážit každého dne, ale na druhou stranu je tady příliš mnoho nezodpovězených otázek.
Kdyby to mělo být tak jednoduché, tak by si lidé už tisíce let nekladli pořád stejné otázky
a tolik fakt moudrých lidí by nevěřilo, že životem na zemi to nekončí.“

„A proč si je kladou?“ nedala se odbýt. „Protože je někdo vymyslel...,
moudrý člověk - pro každého je moudrý někdo jiný.“

„Ty otázky nikdo nevymyslel, jsou výsledkem zkoumání naší vlastní existence.“ Snažil jsem se vysvětlovat.

„Někdo se musel ptát - takže je taky vymyslel!“ odpověděla.

„Ale přeci tak, jak někdo umí proutkem najít vodu, tak třeba jiný člověk může rozmlouvat s jinými rovinami existence života.“
„A ptáš se i ty sama, už odmalička..., a já se taky ptám už od malička a čím víc o tom vím, tím více otázek mě napadá. A neznám odpovědi. Víra je o vnitřním přijetí něčeho, co neumíme pochopit a možná si ani představit. A tím víc si vážím každého dne, který mohu prožít.“

„Ano ptám se, to nepopírám..., ale není za tím nějaký bůh.“ trvala na svém.

„A jak víš, že zatím není bůh?“

„Jak už jsem říkala..., kdyby byl, není svět takový, jaký je.“

„Booože. Zbav se představy, že bůh je pán s plnovousem, který si to drandí někde po obloze, obklopený houfem andělů a nemá na práci nic jiného než hlídat nás, lidi.“

„Ale takhle to lidi vidí! Vždyť křesťanství je cele o tom.“ nedala se.
„A ti lide věří v to, že je to vůle boží..., všechno tímto zdůvodňuji,
což je naprostá kravina.“

„Já si myslím, že svět je takový, jaký si ho děláme my lidé. Proč by měl bůh donekonečna hlídat naše prohřešky“

„No vidíš!“ řekla vítězoslavně, „taky v to nevěříš. Protože žádný není.
nějaký chlápek byl ukřižován, já nevím v kterém století a nese se to až doteď.“

„No to máš pravdu, ono to není vůle boží, ale zvůle lidí, která nám přináší utrpení. Na druhé straně skrze utrpení poznáš nepoznané, je v něm vždy nějaké poučení, poznání, které tě posune dál. Kdybys žila jen v neustále pohodě, tak zakrníš. Nic tě nebude nutit něco změnit
ten chlápek byl ve své době nositelem kacířských myšlenek, tak hluboce mravních, že se ho začali bát a raději ho ukřižovali. Nicméně, jeho učení je natolik silné, a přináší tolik naděje (a taky otázek), že přetrvalo dodnes.
Kdyby tak kázal dnes, tak by ho zavřeli taky, protože našim mocipánům, včetně duchovních, by se život ve střídmosti asi taky nelíbil.“

„Ano ale je to zase o člověku..., přerušila můj tok myšlenek, „on vede války, a on chce ubližovat. o ničem jiném to není. Dobře, jeho učení přetrvalo, tak ať, ale proč ho hned uctívat a považovat ho za boha?? Byl to člověk omg! Nic jiného, pouhá bytost.“

„Vždy je to o člověku a paradoxem je že nejvíce utrpení přinesli světu ti, kteří žili bez boha a ti kteří ho fanaticky uctívali, proto jsou oba tyto extrémy nebezpečné.“ Navázal jsem na předchozí myšlenky, „nicméně jsou součástí společnosti. My se jim musíme bránit a zároveň bychom v té obraně neměli klesnout na úroveň útočníka samého.
To, jestli je Kristus bůh, syn boží, nebo člověk, tě až tak nemusí trápit, důležité je vnímat jeho učení...“

„Ale pravě to lidi nedělají - udělali si z toho něco jiného!“

„To máš pravdu, ale zase nejsou všichni stejní.“

„Všichni ne..., většina je. Proč je teda křesťanství nejrozšířenější? Ti lidi snad nemyslí..., asi..., berou jen to, co jim někdo nakecá.“

„A co ti co hluboce a upřímně věří a navíc jsou k ostatním ve věci víry tolerantní? Ty to moc zjednodušuješ, je to mnohem složitější.“

„Není!“

„A taky všichni neberou, co jim kdo nakecá, to by nebylo spousta myslitelů - třeba Hus, Brahe, Kepler, Nietzsche…, a spousta jiných.“

„To je jen hrstka z milionu, a o tom to je.“

„Křesťanské církve jako takové byly a jsou součástí mocenských struktur a jen částečně jsou nositelkami víry.
Víra a přesvědčení jsou vždy o jednotlivci o konkrétním člověku.“

„Církev chce jen zbohatnout a upevnit si postaveni, o ničem jiném to není a nebylo.“

„No jo, ale když se někdo narodí v Evropě, tak nemá moc šancí být něčím jiným, než křesťanem a to mnohdy čistě z praktických důvodů. Nemyslíš“

„Tak proč se k ní tolik lidi hlásí? Protože nemyslí..., berou to tak, jak jim to někdo řekl.
A ten někdo si to vždycky přikrášlí k prospěchu svému - jako církev.“

„Třeba proto, že nejsou všichni kněží stejní a ti co jim nestačí vnímat víru skrze sebe sama a třeba přírodu, tak potřebují prostředníka... Ale my jsme se bavili o bohu a víře, do toho bych církev zatahoval jen okrajově.“

„Ale ta do toho taky patří.“

„A teď už běž spát a nerozčiluj se. Ti cisterciáci za to nemohou..., a ty taky ne.“ Připozdilo se a tak končím disputaci.

„Mohou!“ odpověděla s úsměvem, „ mohou za moje nervy.“

„Kdyby to jen věděli, tak by se modlili ještě víc než doteď.“

„Dobrou noc.“

„brou...“