Já se tehdy ještě snažil něco změnit

Mám deník a do něho si píšu,
že ted sám v koutě sedím a do krve si vpíšu,
na svoji dlaň holou,
co se děje poslední dobou.

Víte, jsem básník, co verše rád skládá,
postávám si na ulici,
v hrdle pach po slivovici,
od večera do rána.

Jsem sám a to je holý fakt,
že mě nikdo tady nemá rád.
Píšu o tom, co se stane,
že vlastní zlobou se tu zahubíme,
že se stane přesně to, čeho se bojíme.

Bojím se i já.
Což na tom, zlé to není,
sedět a dít pravdu, ale k vzteku ti pak příjde,
když nad tebou ohrnují bradu.

Pro tyhle pány a dámy,
nemám žádnou radu,
chtějí-li si stěžovat at jdou radši k hradu.

A mám pravdu, jsem chudý a špinavý,
ale mozek mám čirý jak sklenku vybraného vína,
že jsem špatnej?

A kdo není?
Že jsem básník špína?
Ne, jsem jen tím co jsem.
Tím zůstat dlouho hodlám,
že bych byl moc troufalý?
Však já přec ještě nic nedělám.

Jsem nečinný,
pozoruji zločiny.
Jsem bezbranný,
jsem bez obrany.
Jsem to já, kdo na svých listech pravdu psával
a tehdy do rukou slepých a hluchých lidí dával.
Však marně a stále marně do svých veršů síly vkládám,
když já denně na ulici peníz mocným skládám.
Jsem pohoršen a snad jakoby zneužit,
za něco co nemám, musím zaplatit.