Kdo to moh' bejt?

-Kdo to moh‘ bejt?
Stáhnul jsem si klobouk hloubějc do čela a zapálil poslední cigáro. Dnešek začal zkurveně blbě. Celej den chcalo a já seděl doma a čuměl do starejch spisů. Jedna dvacet vobětí a stejně jsme zjistili kulový. A ten panchart je pořád někde tady a volně se prochází.
-Kdo to moh‘ bejt?
Ta otázka mi v hlavě straší už deset let. A nejvíc jí slyšim, když jdu nočnim městem. Skoro jako ten křik…
Proti mně se vynořil starší obtloustlej chlápek, vedle něj malá holčička. Polilo mě horko, podíval jsem se mu do očí – ne. Tohle není ten, koho hledám. Starej dobrej dědeček. Možná trochu nervózní… Proč by měl bejt dědeček nervózní? Dědeček se má sakra radovat, že je se svojí vnučkou a nemá bejt nervózní!
Zatočil jsem za roh k trafice, rychle jsem vysypal drobáky na pult, zahlásil jsem značku cigár, rychle je shrábnul a pak se fofrem vydal za tim divnym dědulou. Pouliční lampy osvětlovaly jeho pleš v dáli. Přidal jsem do kroku.

Tohle město, jestli se to teda jako město dá vůbec nazvat, byla ta největší stoka široko daleko. Několik ghet, lidi se tu tahaj vo kus chleba, drogovej průmysl tu raší, jako kopřivy u parkoviště. Teda, aspoň v noci. Přes den je město plný moc hodnejch a poctivejch vobčanů, co nemaj daleko pro nadávku, kudlu maj hluboko v kapse a koks šňupou jenom doma.
Když jsem byl mladej idealista, doufal jsem, že tohle město zvládnu vyčistit, ale je tak prohnilý, že se mi to málem stalo vosudný.
Každej roh tohohle města má svůj příběh. Svoji vraždu, svýho dealera, svoji krádež. Každá ulice se aspoň jednou brodila v krvi a každej barák tady je tak temnej, že se fízlové bojej dělat zátahy i ve dne.
Myslel jsem si, že mě tohle město nemůže víc znechutit. Pak se vobjevil ten bastard…
Rozhlíd‘ jsem se po náměstí. Ani noha. Ani dědek, ani holčička.
-Kurva… Zase jsem se zamyslel.
Chvilku jsem stál v chladný noci a poslouchal. Čekal, jestli se zase neozve ten křik.

Ráno bylo příšerný. Chuť popelníku v hubě jsem zamaskoval cigárem, který jsem si dal ještě v posteli. Když jsem koukal z vokna, připadal jsem si jak stará Blažková vod naproti, která šmírovala každej můj krok. Ať si baba políbí.
Posledních deset let moc nespim. V noci mám blbý sny, ze kterejch se budim zpocenej a jen těžko lapám po dechu. Jako bych si zvopakoval tu noc.
Zapnul jsem rádio a poslouchal první zprávy, zatim co jsem si mazal chleba paštikou.
-… se ztratil pejsek Dindi, pokud někdo uvidíte malého šedého mopsíka, zavolejte na…
Zase sračky…
-… sedm dva. A nyní k hlavním zprávám dne. V Praze se sešli politici opozice…
Otočil jsem se u linky a zalil kafe horkou vodou. Pak jsem voklepal cigáro do všudypřítomnýho popelníku.
-… rozhodli o novém zákonu o…
Vzal jsem chleba i hrnek s kafem a šel si sednout ke stolu.
-... Budeme vás informovat o dalším průběhu jednání. Ve Frýdlantu se ztratilo sedmileté děvčátko…
Upustil jsem hrnek s kafem. Střepy se roztříštily po podlaze a nohu v papuči mi polil horkej turek.
-… Policie zatím marně pátrá, kam se mohla dívka ztratit, ale stopy jsou mizivé. Prosíme kohokoliv, kdo něco viděl, aby se dostavil na nejbližší policejní stanici.
Je to tady… Proběhlo mi hlavou, zatimco jsem strnule stál a zíral do prázdna. Noha bolela jak prase a já si moh‘ konečně ulevit. Nasoukal jsem chleba do huby, zatimco jsem poslouchal popis holky. Červenej kabátek, sukýnka, hnědý vlasy, culíčky, pihovatý tváře. Všechno sedí. Všechno kurva sedí… Jak vypadal ten chlap…? Zasraná skleróza! Praštil jsem rukou do dveří a rychle se voblík. Dveře za mnou bouchly, jak jsem uháněl na stanici. Můžu jim dát aspoň ťuk, když nic jinýho.