Vůně vlasů (Úvod/Část I)

Jsem Raiden Blaze. Originálněji svůj příběh otevřít nemohu. Vlastně to ani není tak, že je můj příběh specifický něčím zvláštním. Spíš je to něco, co jsem vždy chtěl jen tak vypustit.. jako papírovou loďku na řeku, která ji odnese bůhví kam, ale hlavně dál ode mě. Věci by byly při nejmenším jednodušší, kdyby ta papírová loďka ani neexistovala.

Vlastně jsem se ani nestihl zmímit, že Raiden Blaze ani není moje jméno, je to spíš někdo, něco, kým se chci stát. Taková osoba vlastně ani neexistuje, ale sama si vznikla v mých fantaziích. Tudiž ano, jsem Raiden, ale preferuji, když mi lidi říkají Rai. Příběhy ztrácejí na smyslu, když je člověk zahlcen detaily, doufám, že tedy bude stačit, když jednoduše řeknu, že je mi kolem 20 let. Řekl bych, že mě lidi kolem sebe berou za blázna, rebela, člověka s velkým egem, který si nenechá nic líbit, a vlastně, ono to tak trochu je. Ale jen trochu. Ten zbytek, ta většina, to je moje skryté já. Trápí mě strašně hodně věcí, ze všech stran, a ani si nedokážete představit jak moc se těším na chvíli, kdy to všechno zmizí. Kolikrát jsem si vlastně i sám šáhl na život, abych to řekl takhle vulgárněji. Kolikrát jsem se pokusil vzít si život a jen tak se vzdálit. Nechci být depresivní, to zas ne, takže toho nechám. Snad o mě víte dostatek věcí. A teď, můj příběh.

Bylo to tenhle kalendářní rok. Začal pro mě, no, ne zrovna nejlépe. Stále jsem se hádal s příbuznými, vlastně i s přáteli. Přestalo mě bavit být za každou cenu centrem pozornosti, chtěl jsem si i od toho odpočinout, no a mí přátelé.. těm se to zas tak nelíbilo. A já, jakožto hrdý člověk, logicky jsem jim nedovolil aby mi přikazovali co mám dělat. Řekněme, že to byl začátek tohoto roku v kostce. Kromě těch špatných, samozřejmě, děly se i dobré věci. Nebyl bych to já, kdybych nepsal písně a stále si je hrál na kytaru, nebyl bych to já, kdybych se nevyžíval v hudbě. Něco mi stále chybělo. Po všech těch letech od kdy já jsem se stal tím, kým jsem teď, po všech těch letech frajeření, hraní si na alfa samce, po všech těch letech plných vztahů na jednu noc, cítil jsem potřebu mít ženský ekvivalent sebe samotného na blízku. Chtěl jsem jednoduše ten pocit, když se vzbudíte a víte, že existuje jedna osoba, pro kterou jste vším. Chtěl jsem ten pocit, kdy jsem věděl, že existuje osoba, která mi nechá proudit lásku krví, když ji chytim za ruku. Na první pohled, pro sebe samotného, nebyl jsem to já. Nebyl to ten Rai, kterého všichni znali. Místo těch vysněných pocitů, po ránu mě doprovázely pocity nekonečné samoty. Říkal jsem si.. "hudba to zaplní". Vsadil jsem na jistotu, ale vsadil jsem špatně. Hudba to nezaplnila. Zůstal jsem sám na to, pral jsem se sám se sebou.

Ale tohle nebylo obyčejné, to ne, ani náhodou. Já jsem v hlavě měl pocit, že ta osoba je mi na blízku. Nevěděl jsem kdo to je. Nevěděl jsem kde se nachází. Věděl jsem, že tu někde je, a časem ji v hlavě odhalím. Mimochodem, nechci aby to znělo, jako by hudba a přátelé byli to jediné, o co se starám. Není to tak. Samozřejmě, jako většina lidí též prahnu po vzdělání.

Studuji psychologii. Vždy mě zajímalo jak funguje člověk zevnitř. Nemyslím teď biologicky. To víme všichni. Mě zajímá ta stránka psychiky. Víte, všechno je v životě podle mě dáno. Je jen otázkou kdy a jak na to přijdeme. Po řádném naučení a vystudování psychologie, věřím, že mi bude trvat jen chvilka, a budu schopen zjistit o člověkovi víc, než on sám o sobě ví. Není to úchvatné?

Zpátky k příběhu. Můj život mě pomalu, ale jistě začal nudit. Čekal jsem na tu neexistující chvíli, kdy za mnou příjde nějaký přítel a pozve mě dělat něco, co jsem nikdy nedělal. Kdy mě pozve zkoumat věci, o kterých jsem nevěděl. Bylo v mém životě až moc stereotypů, chtěl jsem se jich zbavit, ale jsou jako pijavice. Nalepí se na tebe, sajou tvou krev, tvou chuť do života, a je sakramentsky těžké se jich zbavit. Čekal jsem na chvíli, kdy mi někdo nabídne nějaký jed, kterým pijavice, ty nechutné parazity otrávím a zbavím se jich, alespoň na chvíli.