Mezi dvěma světy XXIV.

XXIV.

Kolik utrpení člověk snese? Dost, a také se to dost podepíše na osobnosti, stejně tak, jak se to stalo princezně. Od toho osudného dne nevyšla ze své komnaty, a když přeci, courala se jak mátoha. Nevnímala, nepřemýšlela, neposlouchala. Byla mimo. Myslela pouze na jedno. Na Rollandův příšerně znetvořený obličej a na ukrutnou bolest, kterou musí snášet. Jakmile se za ní kdykoliv zavřely dveře jejího pokoje, vyrojila se jí v hlavě další myšlenka. Musí jim pomoct, ale když to udělá, nebude cesty zpět. Otec zjistí, že utekli a již nebude možné ho přesvědčit, že s tím nemá Selena nic společného, naopak. Dojde mu, že jim pomohla ona. Co dělat? Nechat je mučit a dělat, že se nic neděje? Zapomenout? Copak to jde? Ne, nešlo to doteď, nezapomene nikdy. A představa, že zemřou…Pomoct jim? Opět…jakmile to udělá, začne válka…ale Ztraceni budou žít. Avšak…jak dlouho? Nebýt Rollanda, zemřou, to se stane tak jako tak, když jej nechá umučit. Zachránit oba muže, by pro Selenu znamenal konec. Konec jejího života. Zemřela by…zemřela by pro ně.
Události, které vyvolali Rolland s Amarem, převrátily život Mocných naruby. Vládcům se stěží dařilo zamaskovat, utajit před veřejnosti tolik vražd stráží, které tito dva muži zapříčinili. Nepříjemné zprávy se šířily rychle. Všichni v Pevnosti ale i venku cítili vnitřní nejistotu. Jejich poklidný život byl narušen. Viděli mrtvoly, velká většina poprvé v životě. Ihned tak vyvstaly otázky, co to má znamenat, co se to stalo? Hrozí něco podobného i jim? Kdo byli ti muži, kteří vraždili? Čím více se obyvatelé Mocných zabývali touto situací, tím více si Selena uvědomovala, že již nic nebude takové, jako dřív. Nebudou dále tajnosti, nebudou lži, nebude přetvářka. I přesto, že se její rodiče snažili všemožně udržet vše „pod pokličkou“, svět Mocných byl v ohrožení. Už to nebyl ten svět, který Selena znala. Zachvátila ho panika, strach a touha poznat pravdu. A za to všechno je zodpovědná princezna. Nyní už nezáleželo na tom, zdali je zachrání nebo ne, stejně ji budou ze všeho vinit. Její útěky, poznání zakázaného světa, její kouzelná moc, setkání se Ztracenými, kteří pronikli až do hradu a především…její nesmrtelnost. Ač chtěla nebo ne, musela si přiznat, že ať udělá cokoliv, už na tom nesejde, ona je hlavní důvod veškerého chaosu, který způsobila. Pochopila, že je to její osud. Musí Rollandovi s Amarem pomoct, jestli jsou ještě naživu. Nemá na výběr. Buď jim pomůže společně porazit Mocné a nastolit tak opět dávnou rovnováhu, nebo bude žít navěky s odporným pocitem sebezrady a nenávisti, že je nechala zemřít.
Selena seděla na parapetu zamříženého okna ve své komnatě a nahlas přemýšlela. Černé vlasy ji padaly do obličeje a mísily se s nepatrnými tekoucími slzami. V rukou držela Rollandovu masku. Bála se opět spatřit Rollanda. Jak se musí asi cítit, jakmile uzřel její odtažitou reakci. Vzhledem k jeho pyšné povaze ji nejspíš nechce vidět. Ani Selena si nebyla jistá tím, zdali bude dosti silná, na něj opět pohlédnout. Tu hrůznou tvář měla neustále před očima. Musela překonat vlastní odpor a strach. Neustále však doufala, že jsou stále živí. Po dlouhém celodenním rozmyšlení, se nakonec rozhodla.
„Udělám to. Musím. Jestli mám zemřít za takových okolností, ať je to rychlé…stejně nic nebude takové jako dřív. Musím je zachránit. Dnes večer,“ rozhodla.
A jak řekla, tak udělala. Nastal večer, a Selenu po večeři opět odváděla stráž do její komnaty, byla připravena uskutečnit svůj plán. Princeznu drželi za ruce dva statní muži a doslova ji táhli do pokoje. Selena surové zacházení nevnímala. Cestou si naposled prohlížela chodby a vše kolem, vše, co až doteď, bylo jejím domovem. Ach, kéž by nikdy neobjevila tu cestu ke Ztraceným, a nikdy by nepotkala Rollanda a nepoznala druhý život. Teď už je pozdě, už nemůže couvnout. Jakmile zůstali stát přede dveřmi, jeden z mužů ji pustil, aby odemkl. Toho Selena využila. Svého držitele silně kopla do holeně, následně pak do břicha, až se skácel k zemi. Vzápětí se vrhla na druhého ohromeného muže. Nechápal, co se děje, nebyl sto se bránit. Selena jej bouchla do obličeje. Vytrhla mu zpoza opasku dýku a oba muže okamžitě probodla. Šokovaně držel v pravé ruce zakrvácený nůž a sledovala mrtvá těla. Odemkla si pokoj a mrtvoly odtáhla dovnitř. Jednoho z nich vysvlékla a převlékla se do jeho šatů. Vlasy svázala do culíku a schovala pod čepici. Vzala jim veškeré zbraně, které měli u sebe. Uchopila Rollandovu masku a dlouze se na ní zadívala. Následně ji zastrčila za opasek. Vyběhla na chodbu a zamkla. Nedůvěřivě se dívala na klíček. Musí se ho zbavit. Rozhlédla se. Před ní se táhla dlouhá tmavá chladná chodba, osvícena po stěnách hořícími loučemi. Nyní ji zachvátily střípky pochybnosti. Ohlédla se za sebe. Ne. Zhluboka se nadechla, uchopila jednu z loučí a zamířila do tmy. Bylo již pozdě, kamenné chodby hradu byly skoro liduprázdné. Selena i přesto neztrácela čas. Když někoho zaslechla, schovala se. Plížila se jako stín. Rychlým krokem přiběhla do uvítací haly, která byla od jejího pokoje nejblíž. Noční záře měsíce oslňovala honosný trůn, za kterým se skrýval vchod do podzemí. Selena odložila louč a nahmatala spouštěcí kličku. Zmáčkla ji a zlatý trůn pro krále se automaticky otevřel. Pod ním stály schody. Princezna uchopila opět louč a sešla dolů. Neohlížela se za sebe. Nemohla. Jakmile by to udělala, vrátila by se a ona neměla kam. Pohltil ji spletitý labyrint temných, úzkých, chladných chodeb, plných pavučin a myší. Selena to tu dobře znala. Dobře věděla, kde je mučírna. Zastavila se až za rohem, za kterým byly umístěny věznice. Uhasila louč a hodnotila situaci. Je pozdě v noci, takže stráž se zde už měnila. Voják, který hlídal, se procházel z místa na místo a zaháněl tak přicházející spánek. Selena vydedukovala, že Rolland a Amar musí být naživu, jinak by zde nikdo nebyl. Využila situace, kdy byl muž otočen zády k ní a napadla ho. Ohmatávala omráčené tělo a hledala klíče.
Když je našla, zakřičela do prázdna. V jednotlivých celách byla tma, tudíž nevěděla, kde je má hledat.
„Rollande, Amare, kde jste?“ sykla.
Zmateně otáčela hlavou doprava i doleva. Po chvíli slabě zaslechla.
„Tady, tady jsme.“
Selena přiběhla k cele, odkud se ozýval hlas. Odemkla a posvítila dovnitř. Co spatřila, bylo strašlivé. Oba muži seděli na studené podlaze naproti sobě, do půl těla vysvlečeni a měli rozsáhlá zranění. Všude na těle jim viděla zaschlé krvavé šrámy, nezašité řezné rány, modřiny od strašlivých úderů, dokonce i popáleniny. Známky škrcení, řezání, bodání a pálení. Selena se hrůzou chytla za obličej. Do očí ji vytryskly slzy. Klekla si na zem a beze slova na ně hleděla. Co to udělala?
„Přišla jsi pro nás,“ promluvil Amar, kterého by sotva poznala. Přes veškerá ta zranění nebyl schopen otevřít oči, pouze otočil hlavu jejím směrem.
„Proboha, co vám to udělali? Ano, přišla!“ odvětila soucitně Selena a chytla Amara za ruku. „Musíme jít, získala jsem pro nás nějaký čas, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než zjistí, že jsem pryč. Pojďme,“ neztrácela hlavu. Pomohla Amarovi na nohy a vytáhla ho z cely ven. Ten se svalil zpět na zem a těžce oddechoval. Selena vešla opět dovnitř, pro Rollanda.
„Běžte jen vy! Mě tu nechte,“ promluvil náhle odhodlaně.
Selena nechápala. Rollandovi neviděla obličej, schovával ho ve tmě, viděla pouze tělo, které mu osvětlovala louč.
„Rollande, co to děláš? Vždyť nás přišla zachránit, to jsi přeci chtěl, ne? Doufal jsi, že Selena nás zachrání, tak co má tohle znamenat?“ vložil se do toho Amar, opírajíc se o zeď, který se stěží postavil na nohy.
„Ty to nechápeš, že? Ona nás nepřišla zachránit, přišla se nás zbavit. Z milosti se nás přišla zbavit, abychom tam venku mohli zemřít, a ona by nemusela mít výčitky!“ odsekl necitelně Rolland.
„Rollande, co to povídáš?“ otázala se dotčeně Selena a poklekla.
„Co to povídám? Tak pojď ke mně a podívej se mi do očí! Podívej se na mě!“ vyzval ji zlostně.
Nyní Selena i Amar pochopili, o co jde. Jeho tvář. Selenu naprosto odzbrojil. Sklopila zrak a snažila se skrýt slzy. Ona Rollandovi do obličeje neviděla, ale on ji ano. Osvětloval ji plamen z louče. Ucítila na sobě pohledy obou mužů.
„Rollande..já…,“snažila se překonat svůj odpor, ale stačilo si jen vzpomenout…nedokázala to.
Náhle ucítila silné sevření. Za ramena ji držel Rolland a šíleným zlostným pohledem Seleně hleděl do očí. Vyděšeně vyjekla a odvracovala hlavu kamkoliv to šlo, jen aby se nemusela na něj dívat. Rolland zešílel, opět se choval jak smyslů zbavený.
„Dívej se, jen se dívej, jak vypadám. Jsem krásný, že? Takhle sis mě představovala? Tak se sakra dívej! Za tohle můžeš ty a nejsi schopna nést následky?“ Třásl princeznou a schválně k ní napínal obličej. Chtěl, aby trpěla jeho znetvoření. Selena ho prosila, ať přestane. Snažila se vyprostit, ale jeho popálené, dořezané ruce ji nehodlaly pustit.
Vidíš,“ odfrkl ironicky Rolland, „nedokážeš se na mě ani podívat, aniž bych měl masku. Hnusím se ti! Je ti ze mě zle, jako všem, co mě spatřili, “křikl Rolland a odhodil Selenu na studenou podlahu. Sám se opět schoval do stínu. Z jeho hlasu a slov cítila Selena tolik bolesti, zklamání, strachu a nenávistí, co nedokázala unést. Princezna se ostudně zahleděla do země. „Jděte sami a mě tu nechte zemřít, bude to tak lepší,“ dodal mírně Rolland.
Selena se otočila na Amara. Jeho přítel s pootevřenými ústy zakýval hlavou. Je to na ní. Ani po tomto dalším krutém zacházení se princezna nehodlala vzdát. Sedla si na zem a přisunula se k Rollandovi. Odvrátil hlavu. Nyní měsíční světlo osvítilo jeho zdravou půlku tváře. Plakal, ten znetvořený krutý muž, který ji nade vše miloval, plakal. Zničeně, poníženě. Ten muž, který všechno ztratil, teď už i sebe. Selena popotáhla a prohlížela si Rollandovo zmučené tělo. Znamenal pro ni zkázu i štěstí, stejně jako ona pro něj. Byli si souzeni jen proto, aby jeden druhé ztratili. Utřela si slzy a zpoza opasku opatrně vytahovala černou masku. Rolland si toho všiml. Polkl slzy a očima se na tu věc podíval. Selena mu ji beze slova pomalu podávala. Pochopil, že ona se nikdy nevzdá. Rolland k masce natahoval ruku. Když už už chtěl masku uchopit, Selena udělala něco nečekaného. Impulzivně ji odhodila, chytla Rollanda za tvář a políbila. Jemně jej držela za obě strany tváře. Rolland vytřeštil oči, zaskočen její reakcí, se rozplakal. Cítil její doteky na znetvořeném obličeji. Něžně ho hladila po tom hrůzném postižení, které neměla nikdy spatřit, které pro oba představovalo utrpení.
Selena se odtáhla. Napjatě očekávala, jak zareaguje. Bez jediné známky strachu či odporu, na něj hleděla.
„Seleno,“ oslovil ji pokorně a držel pevně za ruce. V jeho očích, po dlouhé době, spatřila štěstí a radost. Selena se pousmála. Její plán vyšel. Co zamýšlela, bylo lstivé ale naštěstí účinné, jestli má Rollanda zachránit. Nesmí cítit výčitky.
„Nenechám tě tady umřít, musíme jít!“ přikázala princezna a pomohla Rollandovi na nohy. Ten ještě stihl sebrat ze země masku a nasadit si ji. Selena pochopila, a pokývala hlavou. Amar si oddechl. Jakmile byli všichni tři mimo celu, zeptal se.
„Kudy?“
Selena pohlédla na oba muže. Byli velmi slabí ale odhodlaní utéct. Selena podepírajíc Rollanda, ukázala na chodbu, odkud přišla.
„Ta ale vede do zámku,“zděsil se Amar.
„Nejenom do zámku, tady je to spletité bludiště podzemních chodeb, které vedou kamkoliv. Věř mi, vím, kudy máme jít. Pojďte!“ vyzvala je a společně zamířili průchodem, kterým Selena přišla. Snažila se spěchat, ale zraněni muži ji její úmysl znemožňovali. Musela na ně brát ohled. Proplétali se temnými, strašidelně působícími chodbami. Muži netušili, kudy jdou, byli Seleně vydáni napospas. Chladná kamenná dlažba je studila do nohou a rychlejší pohyb jim působil nesnesitelná muka. I přesto se nevzdávali a následovali svou osvoboditelku. Náhle všichni tři, zaslechli hlasy. Ozývali se přímo nad nimi. Zastavili se a tiše poslouchali.
„Je pryč, a dva z našich mužů jsou mrtví. Zabila je.“
Po těch slovech Selena ucítila zděšený pohled obou zachráněných. Nijak ale nereagovala, pohlédla ke stropu a dál naslouchala.
„Ta mrcha. Vím, kde je. U nich, šla je zachránit. Měl jsem je zabít na místě a ne je nechat mučit. Pche!“
Podle hlasu usoudila, že stojí přímo pod otcovou komnatou. Na její útěk už přišli. Zdi byly sice kamenné ale tenké, byl mezi nimi slyšet sebemenší zvuk.
„Co uděláme?“
„Okamžitě se vydejte do mučírny. Ji nebude těžké najít, bude s nimi. Ty dva zabijte a ji nechte mučit. Dceruška si pro příště dobře rozmyslí, co udělá,“ rozkázal otec.
Selena tu hrůzu vyslechla do konce, než zaslechla otcovo bouchnutí dveřmi. Zatřásla hlavou, aby skryla slzy a otočila se k Rollandovi s Amarem, kteří se opírali o zeď. Nejistě očekávali, co udělá. Teď už není cesty zpět, nemůže je opustit. Selena beze slova opět pomohla Rollandovi a zadívala se před sebe.
„Rychle. Musíme se dostat do stoky, odkud nás to vyplaví ven. Jdeme!“