Mezi dvěma světy XXV.

XXV.

Jak rozhodla, tak také udělala. Naši tři hrdinové společně mířili do nejhlubšího podzemí v Pevnosti. Po točivých schodech sestupovali do temných míst. Čím hlouběji byli, tím více je pohlcovala černočerná tma. Připadali si, jakoby se jim otevírala brána pekla, a možná měli pravdu. Oba Ztraceni následovali beze slova princeznu. Důvěřovali jí. Ač jim zranění nedovolovala rychlé a prudké pohyby, snažili se je ignorovat a překonávali sami sebe. Selena šla v čele, držíc pomalu dohořívající louč. Sama si nebyla jistá, co se skrývá na konci jejich nekonečné cesty. Věděla jen to, že činí správně. Všechny jiné, i ty podzemní, cesty byly již střeženy, nebylo tedy jiného úniku.
Náhle se Rolland s Amarem zastavili a pohlédli na zem. Na bosých nohou ucítili chladivé vlnky odpadní vody. Selena to cítit nemohla, obuta ve vysokých kožených nepromokavých holinách. Otočila se a až nyní promluvila.
„Už se blížíme. Doufám, že umíte plavat,“ pokusila se o vtip a pohlédla vpřed. Zvážněla. Opět se rychlým krokem vydali po úzkých kamenných schodech dolů. Za okamžik pochopili, proč to říkala. Pár minut na to, co spatřili první pramínky, se ocitli už po pás ve vodě. Obklopil je zápach a nepříjemné pištění krys. Na konci své „točivé“ cesty měli vodu až po ramena. Před nimi se rozprostíral dlouhý tunel, kudy podzemní voda odtékala. Stihli se podívat dovnitř, když louč pohasla úplně. Ocitli se v nekonečné noci.
„Co teď?“ zeptal se Amar.
„Musíme do toho tunelu. Čím více bude příkrý, tím více se proud bude zrychlovat. Vtáhne nás do peřejí, a pak vyplaví ven,“ vysvětlovala Selena. Hledíc před sebe, ač Amara ani Rollanda neviděla. Orientovali se pouze podle hlasu. „Já vím, nezní to zrovna bezpečně, ale jiná cesta už není. Veškeré východy jsou hlídány,“ ospravedlňovala situaci Selena.
„Dobře, jdeme!“ rozhodl Rolland.
„Jen chci upozornit, nemám ponětí, kde nás to vyplaví. Netuším, co je na konci,“ upozornila včas Selena.
„To je jedno. Hlavně, že budeme pryč,“ odvětil Amar. Z jeho hlasu zněla předčasná radost.
Po jeho slovech se započali brodit se studenou vodou směrem do tunelu. Mrazivá odpadní voda je nesnesitelně bodala do těla, pak došlo na Selenina slova. Proud byl silnější a silnější. Divoké vlny s nimi házely do všech stran. Pohrávaly si s jejich těly jak s hadrovými panenkami. Oba muži se ženou byli řádně potlučeni, avšak museli snést dočasné příkoří. Křičeli na sebe a vzájemně se ujišťovali, že jsou všichni tři stále pohromadě. Ledová, špinavá, smradlavá voda jim tekla do všech tělesných otvorů. Do očí, nosu i úst. Nestíhali ji vyplivovat, chtě nechtě museli polykat, aby se alespoň stíhali nadechnout. Jako první se na konec tunelu dostal Rolland, který se ale jen tak tak stačil zachytit o hrany kulatého kdysi železného, nyní již rezavého, otvoru. Nohama a rukama se pokoušel vytvořit jakou síť, aby zachytil, své následovatele. Pod nohama, mu tekoucí proud, jeho snažení silně kazil. To, co spatřil pod sebou, ho vyděsilo. Jako druhý jej následoval Amar. Narazil do svého přítele takovou silou, že Rolland měl co dělat, aby ho zachytil a hlavně udržel.
„Co se děje?“ otázal se na kost promoklý Amar, který vyplivoval kolem sebe odpornou vodu, které se napil. I on se rukama zachytil okraje tunelu.
Rolland mu beze slova hlavou pokynul, aby se podíval pod sebe. Amar poslechl, vzápětí vytřeštil oči. Než stihl cokoliv říct, „připlula“ Selena. Podrážkami kopla Amara do nohou, ten se opřel o Rollanda. Nyní se oba pokoušeli udržet se ve stoje. Jakmile se Selena s Amarovou pomocí postavila na nohy, chytla se stěn, aby ji voda nestrhla dolů.
„Co se stalo? Proč jsme se zastavili?“
„Nastal, alespoň pro nás, problém,“ vysvětlil ji v rychlosti Amar a pohledem poukázal před sebe. Opatrně pustil Selenu za Rollanda. Ta pohlédla přes něj a zhrozila se.
„Pane Bože,“ po těch slovech převrátila oči v sloup.
Voda je sice vyplavila na „bezpečné“ místo, ale pod nimi byl několik set metrů vysoký sráz. Kdyby skočili, znamenalo by to, odevzdat život do divokých vln dlouhého nebezpečného vodopádu, před kterým se je snažil Rolland udržet. Čím více se Selena dívala dolů, tím více ji bylo špatně. Beze slova se podívala na Rollanda. Mlčky se ujišťovala, že si je jistý tím, co chce udělat.
„To nemyslíte vážně? Vždyť se tam zabijeme,“ vyhrkl Amar. „Rollande,“ oslovil svého přítele. Rolland kývl na princeznu, pak odpověděl Amarovi.
„Není jiná cesta, Amare. Zpátky nemůžeme. Buď přežijeme, nebo nás to zabije, máš pravdu, ale tam venku by nás zabili tak jako tak. Jestli tohle je sázka, jestli budeme žít nebo ne, proč to nerisknout? Nemáme co ztratit.“ jeho pohled patřil opět Seleně.
Uchvacovala ji Rollandova odvaha a odhodlání. Sebejistě se na sebe usmáli. Amar se ušklíbl. Uznal, že Rolland má pravdu, stejně by mu to nerozmluvil.
„Seleno, jestli tam umřu, chci, abys věděla…,“promluvil Rolland otočený k princezně.
Ta se zapřela jednou rukou více o stěnu, a položila mu prst na ústa.
„Ne, nikdo neumře!“ Odvětila. Políbila zaskočeného Rollanda a rychle se propletla pod jeho rukou, kterou se držel. Skočila do divokých peřejí, které ji okamžitě pohltily.
„Seleno!!!!“ zakřičel zoufale a bez rozmyšlení skočil za ní. Amar se zděsil. Pohlédl dolů ale ani jednoho neviděl.
„Živote, měl jsem tě rád,“ řekl si pro sebe, nadechl se a jedním skokem se přidal ke svým přátelům.
***
„Eh..eh…ehm..,“zakašlala Selena, když se vyčerpaně vynořila z divoké vody. Rukama se zachytila o hromadu spadlých větví, které se ji připletly do cesty. Z posledních sil se vyškrábala na pevninu. Oslepilo jí brzké ranní slunce. Netušila, jak dlouho byli v podzemí, ale sluneční paprsky ji nepříjemně pálily do očí. Promrzlá, potlučená, a unavená si chránila zrak. Černé splihlé vlasy ji splývaly na ramena, čepici ztratila dávno. Ztěžklé oblečení, nasáklé vodou, ji ztěžovalo pohyby. Lehla si do trávy a znaveně se zadívala do nebes. Oddechovala. Vzápětí se však posadila a rozhlédla se. Do prázdna zakřičela dvě jména.
„Rollande, Amare!“
V mžiku se postavila na nohy a došla zpět ke břehu. Oči jí těkaly na oba konce řeky. Obklopoval ji les. Vysoké jehličnaté stromy stály před i za ní. Zvýšila intenzitu svého volání. Nic se neozývalo. Odhrnula si mokré vlasy z čela a svraštila obočí. Stále doufala, že ty dva někde uvidí. Přeci neriskovala všechno kvůli tomu, aby se pak utopili v řece. Pojednou, kousek od větví, u kterých se zastavila ona, zaregistrovala ve vodě pohyb. Bezmyšlenkovitě skočila opět do vody. Nohama přeskakovala vlnky jako laňka. Došla k muži, a pomohla mu na břeh. Byl to Amar. Jakmile jej dostala z vody, posadili se vedle sebe. Začal se smát.
„Já..já…žiju,“ chechtal se. „Žijeme, Seleno, my to přežili. Bože, to bylo to nejšílenější, co jsem kdy udělal,“ šťastně třásl Selenou. Selena se pousmála též, a pokývala souhlasně hlavou. Přesto, mu tu radost ze života záviděla. I ona by se chtěla tak radovat z toho, že přežila něco tak riskantního. Namísto tohoto přání si sledovala samohojící se rány. Amar byl tak šťastný, že si toho nevšiml.
„Kde je Rolland?“ Otázal se náhle a pohlédl na Selenu.
V mžiku se přestala smát. Neodpověděla. Rozběhla se zpět k řece. Vyšplhala na nejvyšší kopec, ze kterého dobře kamkoliv viděla. Amar se rozběhl za ní.
„No tak, Rollande, kde jsi? Kde jsi?“ Opakovala si nervózně. Otočila se na Amara, jakoby se chtěla ujistit, že Rolland žije. Amar ji věnoval zoufalý pohled.
„Támhle,“ křikl a ukázal prstem na černý flek.
Oba se vydali tím směrem, jakým Amar ukazoval, avšak Rolland to nebyl. Pouze jeho černá maska, kterou ztratil, se zachytila o kameny. Princezna s Amarem bezradně stáli ve vodě.
„Seleno,“ promluvil smutně Amar, který zadržoval valící se slzy.
„Žije, vím to,“ skočila mu do řeči Selena, nechtíc se smířit s možnou realitou. „Cítím to, není mrtvý, Amare. Jen musíme počkat, ukáže se,“ ujišťovala sama sebe, stále se dívajíc do divoké řeky.
Zanedlouho zaslechli tiché volání. Vydali se za hlasem podél břehu. Asi sto metrů od nich spatřili polomrtvého Rollanda, zachyceného o kládu stromu, která zde ležela po úderu bleskem. Selena s Amarem jej vytáhli z vody a klekli si k němu, naproti sobě. Ihned mu poskytli první pomoc, snažili se mu dostat vodu z plic. Selena mu dávala umělé dýchání, Amar masíroval srdce, přeci jen měl větší sílu.
„No tak, Rollande, nevzdávej to, nesmíš to vzdát, potřebuji tě, teď nemůžeš umřít,“ říkala si Selena.
V tuto chvíli ji nevadila ani jeho odhalená, odpuzující tvář. Po chvíli oživování Rolland otevřel oči a začal vykašlávat vodu. Selena mu podepřela hlavu a posadila se. S Amarem si oddechli.
„Jsi..jsi v pořádku?“ Překvapil Rolland princeznu svou otázkou.
Uchechtla se. Bez odpovědi ho pevně objala a políbila na čelo. Jeho tvář si přitiskla na hruď a rty mu zabořila do vlasů. Muž ji objetí šťastně opětoval. Vzápětí si však uvědomil, že nemá škrabošku a odtáhl se. Selena na něj bez odporu hleděla, ale pochopila jeho vážný výraz. Byl to spíše překvapený pohled, kterým ji sledoval. I přesto mu podala masku a souhlasně se pousmála.
„Nechci rušit vaši romantickou chvíli, ale co máte v plánu nyní?“ Vyrušil je Amar.
Oba se postavili a Selena poklepala příteli na rameno.
„Nestrachuj se, Amare. Mám plán,“ ujistila ho a mrkla na něj. Z jeho hlasu přesto byl poznat jasný ironický tón. Amar se zašklebil.
„Teď vážně, co budeme dělat?“
„Musíme sehnat oblečení, takhle tu s vámi pobíhat nemůžu.“
„Jak to chceš udělat? Všichni nás hledají,“ přerušil ji Amar.
Selena se zahleděla do prázdna a ukazováčkem si poklepala na bradu.
„Uděláme to, co vy dva máte tolik v oblibě,“ udivila oba muže svou odpovědí. Nechápali, co tím myslí. „Zabijeme pár stráží, to je jediná šance jak se od Mocných dostat.“
Po jejich slovech se oba rozesmáli a dali se společně do kroku.