Mezi dvěma světy XXIII.

S hrůzou očekávali, kdo vstoupí do dveří. Selenino tělo ztuhlo. Je s nimi konec. S oběma. Rollanda zabijí a ona? Budou ji mučit. Zabít ji nemůžou. Budou si užívat pohled na její trpící tělo. Při pomyšlení na tohle všechno, by si přála raději zemřít. Jak je nyní myšlenka smrti příjemná a žádoucí… Kéž by mohla umřít, hned, aby nespatřila, následující události. Ve strachu instinktivně uchopila Rollanda, s pohledem upřeným na vrata. Jejich horké dlaně se spojily v jedno. Muž upřel pohled na Selenu. Nepokoušel se o útěk, pokorně byl ochoten přijmout vše. Žena mu nevěnovala pozornost. Třesoucím zrakem sledovala odemykající zámek. Rychle dýchala a představovala si nejhorší noční můry. Jakmile se dveře otevřely, Selenou to trhlo. Zavřela oči a očekávala výbušný otcův řev. Namísto toho uslyšela:
„Rollande, tak co je? Co se stalo?“
Dovnitř vešel Amar a zavřel za sebou. Selena vytřeštila oči. Pustila Rollandovu ruku a prudce vstala. Zamračila se. Rolland se postavil na nohy též. Selena zmateně nechápala, co se děje.
„Co to má znamenat? Zapletl jsi do toho i Amara?“ křikla na Rollanda. „Kde jsi vzal klíče?“ než stačili odpovědět, Selena pokračovala ve výčtu svých nechápajících reakcí. „Jak dlouho jste v Pevnosti?“
„Seleno, uklidni se,“snažil se ji chlácholit Amar a naznačil, aby zůstala v klidu.
Selena si prohrábla vlasy. Všechno jí docházelo. Zmateně těkala pohledem kolem sebe a přicházela jejich plánu na kloub.
„Co se to tu děje? Nepřišli jste dnes, jak dlouho jste na hradě?“ zeptala se znovu, důrazněji.
„Pár dní,“odvětil tichým hlasem Rolland. „Stihli jsme si udělat náhradní klíč od tvého pokoje. Všechno jsme měli připravené,“vysvětlil.
Jeho odpověď princeznu vytočila. Byla natolik dotčená, že nedokázala vydat hlásku.
„Jak jste se dokázali pohybovat, aniž by vás, tebe,“poukázala na Rollanda, „někdo viděl? Kde jste pobývali?“
„V podzemních chodbách, a tajných uličkách ve zdech, není tak těžké se tady vyznat, když víš…, vlastně ty víš,“ukončil rázně svou myšlenku Amar vyčítavým hlasem.
Selena si sedla do červeně vypolstrovaného křesla se zlatými rámy. Odrhnula si vlasy z čela a podepřela si bradu. Tvář jí osvětlovaly hořící svíčky. Nepřekvapilo jí, co udělali. Cítila se podvedená. Amar se nechápavě díval na Rollanda. Ten se osmělil a poklekl k Seleně. Mlčky od něj odvrátila zrak.
„Chodil jsem po nocích do tvého pokoje,“promluvil náhle.
Po těchto slovech se na něho podívala. Svraštila obočí, ale nic neřekla. Poté, co tohle Amar uslyšel, vytušil, že se mezi nimi stalo něco nedobrého, co jejich situaci neusnadňovalo. Za jiných okolností by se s tím nesvěřoval.
„Sedával jsem v tomhle křesle, a sledoval jak spíš,“pokračoval. „Jen jsem seděl a díval se na tebe. Vždy, když ses probouzela, zmizel jsem. Užíval jsem si každou chvíli, kdy jsem zde mohl s tebou být. Nikdy jsem nevěděl, kdy je to naposledy. Nechtěl jsem, abys to někdy věděla.“
„Lhal jsi mi a chtěl jsi mě uškrtit. Pohrdáš mnou, tak proč mi to nyní říkáš?“ položila mu tichým hlasem svou otázku.
„Protože se odtud nejspíš nedostaneme živí a možná….je tohle poslední okamžik, kdy s tebou mluvím. Nezasloužím si žít, po tom, co jsem ti udělal,“vysvětlil a pokorně se kousl do rtu. Sklopil zrak a otočil hlavu. Amar vytřeštil oči. Pochopil, co se před jeho příchodem, stalo. Selenu jeho slova dojala, ale zároveň trochu vyděsila. Co má dělat? Chtěla mu říct, že jeho přítomnost cítila ve svých snech. Nyní ví, že se jí to nezdálo. Nedokázala přehlídnout způsob, jakým s ní před chvíli jednal, ale vidět ho umírat. Namísto toho, vypověděla.
„Musíte zmizet, oba! Ihned. Za chvíli se otec vrátí, a jestli vás tu najde…,“vstala a došla ke dveřím.
„Rollande, má pravdu. Pojď! Musíme vypadnout. O těch mrtvých ví celý hrad. Všechny východy jsou uzavřené. Musíme zmizet dřív, než stihnout uzavřít i podzemí,“souhlasil Amar a vzal svého přítele za ruku.
„Ne!“ škubl Rolland. „Není jedno, jestli zemřeme tady nebo tam? Seleno,“otočil se na ní, „pojď s námi!“
„Nemůžu!“ odvětila, náhle však zaslechla mužské hlasy. „Otec se vrací, společně s vojáky. Musíte zmizet! Běžte!!“
„Ne, dokud nepůjdeš se mnou! Pojď!“ držel její ruku Rolland. Když viděl, že se brání, intuitivně vyhrkl: „Miluju tě!“
Selena nevěděla, co říct. Vhodnější chvíli si vybrat nemohl. Zaraženě stála a na prázdno otevírala pusu. Na tváři ucítila slzy. Dívala se Rollandovi do pomněnkově modrých očí. Mísila se v nich naděje, upřímnost i obava. Jeho slova zarazila i Amara. Stál vedle těch dvou a překvapeně je sledoval. Pohled střídal mezi svého přítele a princeznu. Byl zvědav, jak tohle dopadne. V duchu byl nyní smířen s jistou smrtí. Než stihla Selena cokoliv říct, dveře se prudce rozrazily. Do komnaty vtrhl otec i s bandou vojáků. Jaký to byl pro něj šok, jakmile v princeznině pokoji uzřel dva muže. Vše mu došlo. Naši hrdinové nebyli s to zareagovat. Selenin otec přikázal.
„Chopte se jich!“
Po jeho rozkazu několik statných vojáků srazilo k zemi Rollanda s Amarem. Surově jim obrátili ruce vzad a svázali. Nijak se nebránili. Selena, trochu naivně, neustále hleděla Rollandovi do očí. V hlavě si přehrávala jeho dvě slova.
„Já to věděl, že s tím máš něco společného!“ otočil se na Selenu král. Jeho vzteklý vražedný pohled mluvil za vše. Nyní se Selena „vrátila zpět na zem.“ Poklekla před otce a žadonila.
„Ne! Otče, prosím, pusť je!!“ S rukama spjatýma k nebi otce žádala o jejich svobodu. Ona přežije vše, ale je otec zabije. Namísto odpovědi ji prudce odhodil.
„Nechte ji být! Nemá s tím nic společného!“ křikl zlostně Rolland. Za jeho vzpouru jej jeden z vojáků udeřil do hlavy. Na spánku se mu vyrašila krev.
„Zabte je!“ rozkázal otec, sledujíc jejich popravu s náležitým opovržením a radostí. Vojáci nabíjeli pušky.
„Ne!“ zabránila jeho příkazu Selena. „Sebrala se“ a zatřásla s králem. „Přeci jim tu smrt neusnadníš! Mysli trochu. Zabili několik stráží a ty bys je jen tak zastřelil? Není to pro ně až moc snadná smrt?“ opět musela myslet jako on. Musí stůj co stůj zabránit jejich okamžité vraždě. Potřebovala získat čas. I kdyby měla vraždit ona. Tiše se modlila, aby to vyšlo, aby její nevraživá slova zapůsobila. Pohlédla přitom na Rollanda s Amarem, kteří pochopili její snahu. Ani jeden netušil, co nastane, jestli její manipulace vyjde. Doufali v jakousi naději.
„Dobrá tedy. Máš pravdu,“souhlasil po chvíli král. Selena si oddechla. Ne na dlouho. Vzápětí dodal: „ Odvedeme je do mučírny!“
Podzemní mučírna? To ne! Selena vytřeštila oči. Opřela se o zeď a omluvným pohledem zírala do Rollandovy zakrvácené tváře. Amar sklopil hlavu a nepatrně zakýval, jakoby naznačoval svou myšlenku. „Zemřeme. Stejně zemřeme!“
„Pomůžu vám. Věř mi,“naznačovala bezhlasně Selena slova, tak, aby si toho otec nevšiml.
Vojáci oba vězně postavili na nohy. Ještě předtím, než je odvedli, je král zastavil. Nikdo nevěděl, co se děje. Selena opatrně došla k otci.
„Sundejte mu masku!“ křikl a ukázal prstem na Rollanda.
Nenapadlo by ho, jakou nečekanou situaci tímto příkazem způsobí. Rolland začal řvát a vzpouzet se. Postavil se a snažil se od sebe stráže odehnat. Selena jej takového nezažila. S lítostivým pohledem ho sledovala. Nemohla však nijak zasáhnout. Řval a zuřivě se bránil jak smyslů zbavený. Vytrhl se vojákům a trhal hlavou na všechny strany, jen aby se jeho masky nedotkli. Svázané ruce mu jeho snahu ztěžovaly. Pokoušel se utéct, ale stráže ho vždy zadržely. Škubali s ním a vždy jej svrhly zpět na zem. Chtěl zabránit, aby Selena, žena, jež miloval, spatřila jeho zjizvenou tvář. Znamenal by to konec.
„Ne! Prosím, nedotýkejte se jí. Seleno, nesmíš to vidět! Nedívej se, prosím!“ křičel a smýkal přitom hlavou do všech stran. Odháněl tak neodbytné prsty vojáků.
„Tak dost! Strhněte mu ji!“ docházela králi trpělivost. Došel k němu a jedním trhnutím Rollandovu masku odhodil. Rolland úděsně zakřičel. Jakmile lidé v místnosti spatřili Rollandovu pravou stranu tváře, přestali doslova dýchat. Něco tak děsivého nikdy neviděli. Selenina zvědavost zvítězila, leč se snažila vyplnit Rollandovu prosbu. Podívala se. Pochopila však, že to byla chyba. Vykřikla, do morku kostí, pronikající hrůzou, otočila se zády k němu a zakryla si oči. Rolland se zabořenou hlavou do země klečel a nenávistně se rozplakal. Po takovém ponižujícím odhalení ztratil Selenu navždy. Nikdy se na něj už nepodívá. Bude se ho štítit, bude ho zatracovat, bude se jí hnusit. Ztratil naději, že by k němu mohla také něco cítit. Jediné, co bude cítit teď, je odpor a možná tak soucit. To nechtěl, chtěl lásku. Seleninu lásku, kterou ztratil. Zaťal zuby i pěstí. Hleděl jedním směrem a pokorně snášel veškeré odpudivé pohledy na sobě. Nejvíc jej však mrzela princeznina reakce. Přesto ji chápal. Jediný, kdo na něj nezíral, byl Amar. Jeho přítel, jako jediný, Rollandovu zjizvenou tvář viděl. I ten, ale, se kousl do rtu a odvrátil zrak. Rolland hrdě klečel a pohlédl před sebe. Jen ať si tedy všichni „užijí“ ten pohled.
„Bože, to je odporné!“ vyhrkl král. „Odveďte tu zrůdu!“
Vojáci oba muže postavili na nohy a zamířili na chodbu. Rolland se slzavýma očima díval za Selenou. Ta, ač chtěla, nebyla schopna na něj pohlédnout. Bylo jí na zvracení. „Co se týče tebe, ještě si promluvíme,“dodala Jeho výsost a opět Selenu zamkl.
Jakmile odešli, Selena se rozhlédla po opuštěné místnosti. Nedokázala přestat myslet na Rollandův hrůzný obličej. Prolínaly se v ní veškeré emoce. Lítost, strach, láska? Nad tím posledním slovem uvažovala nejvíce. Přála si spatřit Rollandovu tvář, ale po tom, co viděla…by nejraději své přání zakopala co nejhlouběji do země. Bylo to strašlivé. Horší než si představovala. Nedokázala zadržet slzy, zvláště při pomyšlení, že jeho postižení zavinila ona. Klekla si na zem a vzala do rukou černou masku, která ležela na podlaze. Masku, která celé ty roky, zakrývala tu strašlivou tvář. Ležela, připomínajíc krásné vzpomínky na Rollanda. Proč ji řekl, že ji miluje a vzápětí se stalo tohle? Proč? Selena si lehla na koberec a svírajíc na prsou pozůstalou vzpomínku na muže, jež milovala, spustila neutuchající pláč.