Velká hra ze sbírky Doteky Bohů (6)

Obraz na monitoru poskočil a Petr zahlédl u nepřátelského pobřeží pouhou dvojici modrých lodí.
„To si pěkně pohnojil, Jiříku!“ vykřikl na kamaráda u vedlejšího počítače. Konvoj padesáti Petrových červených plavidel smetl směšnou obranu z cesty a přirazil ke břehu. Armádě červených postaviček se nečekaně prakticky nikdo nepostavil do cesty. Pro jistotu Petr srovnal se zemí několik rybářských chatrčí – co kdyby v nich měl Jirka schované vojáky! No, nebyl tam nikdo kromě několika dětí a žen.
„Aha, všechny máš na hradbách! Stejně tě dostanu!“ Několik kliknutí myší a lodě bombardují město zápalnými koulemi. Brzy jsou střechy v plamenech a obyvatelé města se pokouší hasit. Neúspěšně. Ohnivé střely dopadají bez ustání dál.
„To se mi líbí,“ jásá Petr, když jedna střela zasáhla skupinu lidiček a ti se potácivě rozeběhli do stran jako malé mihotající bludičky. Za chvilku hoří domy, sýpky, amfiteátr i chrám, ale hradby stojí.
Rychlý odskok obrazovkou do strany. Výborně, zelení vojáci na slonech jsou už nedaleko. To bude pro Jiříka překvapení! Petr poslal dary panovníkovi zelených, za které hraje počítač, a ten na oplátku vypravil vojsko proti svým modrým sousedům.
Zelení sloni se opřeli o hradby a zbořili je. Červení a zelení vojáci pronikli do vypáleného města.
„Mám tě, vyhrál jsem!“ Stačí už jen najít a zabít modrého krále, a to jistě nebude velký problém. Vtom zablikalo výstražné světélko u dolního konce obrazovky.
„Co to?!“ Rychlý přesun napříč mořem.
„Sakra!“ správní centrum červených hoří, do města pronikají modří! „Ty hajzle!“ uletí Petrovi nadávka. Jirka zariskoval, celé své vojsko i s těžkými obléhacími stroji nalodil a vyslal proti Petrovu sídlu. Proto neměl prakticky žádnou obranu!

----------------------------------------------------------------
--------

Můj protivník přicházel. Černý hráč. Vlasy jako nejhlubší tma mu splývaly s pláštěm stejné barvy. Já, samozřejmě abych se co nejvíc odlišil, zvolil bílou. Co může lépe znázornit protiklad než bílá a černá? Symbol noci a dne, světla a tmy.
Lehkou úklonou jsme se pozdravili a pak už nic nebránilo začít. Přistoupili jsme k hrací zóně. Poslední dva hráči. Ti nejlepší z nejlepších.
Teď. Objevil se nádherný svět. Obrovské herní pole, miliony postav provázané složitými vztahy. Obdiv ale musel počkat. Malinkým zaváháním jsem ztratil drahocenný čas. Rychle jsem se snažil mentální silou ovládnout co nejvíc jedinců, pochopit strukturu herního prostoru a souvislosti.
A černý již stačil postavit první válečné šiky a útočil. Vrhal stále nové bojovníky proti mým teprve se formujícím oddílům. Žádné vyčkávání, žádná zajištěná obrana! Překvapivý tvrdý útok. Odrazil jsem ho. Sice se strašnými ztrátami, ale odrazil. Teprve teď se mohla rozpoutat pravá Hra! Se všemi možnostmi a finesami, které nám poskytovala. A tahle se jim opravdu povedla.
Stavěli jsme pevnosti, sídla, vyráběli zbraně. Budovali jsme chrámy, symboly naší moci, ve kterých jsme ústy knězů a proroků hlásali své pravdy a ideály. Miliony lidiček nám uvěřily a viděly v nich smysl života. To ale nestačilo, jako neuskutečnitelné se ukázalo ovládnutí většího množství postav. Velká většina jich zůstala mimo náš vliv a svým jednáním komplikovala už tak zamotané vztahy. Obrovská síla, možná rozhodující pro Hru. Já i černý jsme se je snažili získat na svoji stranu alespoň nepřímo. Přemluvit je. Vnutit jim tu správnou víru. Nabídnout výhody. Podplatit. Verbovali jsme armády, najímali zabijáky i děvky pro jejich obveselení.

Každá jednotlivá figura se chovala s až neskutečnou přirozeností. Dokázala se radovat, toužit, milovat i trpět. Ano trpět. Ještě v žádné Hře jsem nezažil, aby postavy prožívaly děj tak věrohodně. A bylo jedno, jestli se srazily statisícové šiky a vojáci v bolestech umírali, jestli zbloudilá střela zasáhla dítě nebo jestli krví zdivočelá sebranka znásilňovala ve vesnicích ženy. Až nechutně naturalisticky vyhlížely scény při mučení, upalování nebo narážení na kůl. Hra naprosto dokonale simulovala realitu.
Války se táhly, jednou jsem vyhrál já, jednou černý. Oba jsme byli stejně silní, stejně chytří. Dvojice nejlepších.
Po čase bolest a utrpení převýšila všechno ostatní. Strádali nejen vojáci na bojištích, zotročené obyvatelstvo na dobytých územích, ale i ti, jichž se boje přímo nedotkly. Ženy a děti daleko v týlu. Někdo musel obdělávat pole, tkát plátno, šít uniformy i vyrábět šípy, někdo musel rodit děti, aby z nich vyrostli další vojáci a další ženy, které budou trpět a rodit další děti.
Snad proto se mi Hra přestala líbit a ptal jsem se sám sebe, co vlastně vede ty statisíce mužů do boje. Ve jménu čeho dobrovolně umírají. Já vím, je to jen Hra, i když dokonalá. Takové úvahy pouze rozptylují mou pozornost a černý už zase sebral síly a snaží se mě vytlačit z posvátných míst, která mí rytíři získali znovu teprve před nedávnem…

----------------------------------------------------------------
--------

Prudký horký vítr s sebou nese jemný prach. Bodá v očích, lepí se na patro, dráždí v krku a nutí do kašle. Krajina kolem je vyschlá a nepřátelská.
Guy Lusignan, jeruzalémský král, se hrdě ohlédl přes rameno na deset tisíc vojáků, z toho téměř dvě tisícovky jezdců, jejichž štíty, korouhve i koňské čabraky zdobil symbol kříže. Neporazitelná Boží armáda deptaná žízní, ale připravená slavně zvítězit.
Pak stočil pohled k protějšímu pahorku. Na něm zformoval své šiky Saladín, antikrist, zaprodanec ďábla, sjednotitel arabského světa. Mnoho dnů dotírala jeho lehká jízda zákeřně na křižáky. Teď konečně stojí proti sobě. Vládce svatého města pozvedl ruku:
„Ve jménu Páně, vpřed! Pobijte ty nevěřící psy!“