A čas plyne...

Sedím na lavičce. V ruce svírám krabičku cigaret nesoucí nápis: Ministerstvo zdravotnictví varuje: Kouření může zabíjet. Nemyslím, že cigarety jsou to, co nám krátí život. Jsou to vteřiny, minuty a hodiny, které neprožíváme tak, jak bychom chtěli.
I já teď jen tak sedím a nezúčastněně potahuju kouř do plic. Sedím a sedím, minuty ubíhají. Vedle mě si sedají lidé a po chvíli zase odchází. Jdou za určitým cílem. Paní jde domů za svou rodinou, mladý muž čeká na svou dívku, aby spolu šli do kina. Jenom já sedím a nechávám si pomalu odsypávat část ze svého života. V hlavě mám milion myšlenkových přesmyček, ale ani jednu nemůžu pořádně uchopit. Jednu přece jenom. Před očima se mi vybavuje její vlídný úsměv. Co teď asi dělá? Chtěl bych ji vidět. Přemýšlím o tom, jak jsem s ní mohl být, ale tuto šanci jsem zahodil. Vlastně ani nevím proč, asi jsem měl strach. Chtěl bych se za ní rozběhnout. Sním o tom, že vzbudím květinářku, aby mi uvázala velikou kytici, přijedu k ní před dům a ze všech sil zařvu, jak ji miluju. Tak to přece bývá v každém průměrném americkém filmu. Pak ale padám zpátky do reality. Vždyť se nezmůžu ani na blbou textovku. Raději, než abych ji napsal, nechávám čas ubíhat stejně tak rychle, jako projíždí auta kolem mě.
Na zemi pod mýma nohama přibývá další nedopalek. Asi půjdu radši domů spát, abych zahnal ty myšlenky. A tak odcházím, nedopalek pomalu dohořívá a čas plyne…