Mezi dvěma světy XXI.

Vůz zastavil. Gerwin nejistě svíral otěže a nervózně se díval kolem. Ruce se mu potily a dech zrychloval. Srdce mu bušilo jako o závod, a nejen jemu. Do zad ho šťouchala puška, kterou na něj mířil Rolland. Ten, společně s Amarem, se neopovážil ani pohnout. Seděli v seně blízko sebe a oba se kousali do rtů. Hleděli na sebe soucitně a plni obav. Ke Gerwinovi se blížili stráží. Zbraně měli připravené a pevně je drželi. Jeden ze stráží k němu přistoupil a silným podezíravým hlasem na něj promluvil.
„Gerwine, kam jedeš?“
Jakmile to Rolland zaslechl, beze slova svraštil obočí a pohlédl na Amara. Ten jen bezradně pokrčil rameny a hodil na něj nechápavý pohled. Očekávali, co Gerwin odpoví.
„Já..já…,“koktal Gerwin. Rolland vycítil jeho nejistotu, a proto mu přitlačil pušku víc do zad. „Vezu seno, královi,“vypadlo z něj.
Jakmile to zaslechli naši uprchlíci, zhrozili se. Amar vložil hlavu do dlaní.
„To nemůže vyjít. To mu neuvěří,“zapohyboval rty bez vydání jediné hlásky.
Rolland mu prsty naznačil, aby se ani nepohnul, natož aby promluvil.
Stráž, vysoký na krátko střižený muž v kožené, neprůstřelné kombinéze se podezíravým, nevěřícným, uhrančivým pohledem podíval na svého kolegu a pak zpět na Gerwina.
„Vezeš seno?“ zopakoval. Gerwin kývl na souhlas a pokrčil koutky úst. „Proč? Nikdy si tohle nedělal?“ nepřestával muž se svými zvídavými otázkami.
„Ale tak..víš jak to tam chodí..,“ušklíbl se Gerwin. „Nikdo se tam o nikoho nestará ani o ty chudáky koně….a ti ubožáci mají sena dost..tak jsem jim ho ukrad a vezu pro královské koně…,“vypověděl koktavým hlasem. „Proč jim neuškodit, když to jde, že jo,“dodal, ušklíbl se. Stráže se zasmály společně s ním. Po této odezvě si myslel, že je nejhorší za nimi, ale to se spletl. Muž, který ho vyzvídal, od vozu sice ustoupil, ale vzápětí přikázal seno prohledat.
Rolland se zděsil. Vyvalil oči na Amara. Jeho přítel zbledl. V očích se mu zjevila jistá smrt. Oba muži zavřeli oči a smíření s čímkoliv, čekali, co se bude dít. V duchu se modlili.
„Ne!“ křikl pojednou Gerwin a rukou naznačil protest. Ne proto, že by se bál o své únosce ale o sebe. Věděl, že by ho Rolland bez milosti zastřelil.
Stráž nechápala. Gerwinova reakce v nich znásobila nedůvěru.
„Proč ne? Schováváš tam snad někoho?“ zeptal se ironicky muž a hlasitě se zasmál.
Gerwin s ním, ale jeho otázka jej rozladila ještě víc. Rychle v mysli hledal nejvěrohodnější výmluvu. Nenapadlo ho nic lepšího, než…
„Nezdržuj se, přece mi věříš, ne?“
Vysoký muž se zachechtal. Poklepal Gerwinovi na rameno a pokynul otevřít Bránu. Jakmile jeho nařízení zaslechli uprchlíci ve voze, otevřeli oči. Nadšeně se na sebe podívali. Srdce jim zaplesalo. Zaslechli vrzání a skřípání mohutných kovových dveří, které jim otevíraly šanci přejít k Mocným. Gerwin pobídl koně a pomalým cváláním se vydal na druhou stranu. Naši přátelé se pousmáli. Podařilo se jim to, co jejich předchůdci nedokázali. Projeli cestou, na které spousta lidí bezmocně zahynula. Radostně si mysleli, že to nejhorší mají za sebou. To se šeredně spletli. Když se dveře celé otevřely, koně se rozeběhli, a vůz naneštěstí nedaleko od Brány zavadil o hluboký výmol v zemi. S Rollem a Amarem to nepříjemně nadhodilo a s Rollandem navíc tak nešikovně, až si puškou nechtěně bodl do svého zranění v žebrech. Bolest byla příliš silná, než aby se dala vydržet. Rolland zoufale vykřikl. Vzápětí si uvědomil svou chybu, zakryl si ústa rukou a vytřeštil oči. Bylo pozdě. Vůz opět zastavil. Respektive zastavili ho vojáci, kteří zaslechli cizí výkřik. Gerwin vyvalil oči a pohlédl za sebe. Tlupa vojáků se k němu kvapem řítila, připravena kdykoliv střílet. Nasadili si přilby a rozeběhli se. Nyní už tak přátelští nebyli. Amar s Rollandem netušili co se děje, byli si ale jistí, že musí zasáhnout. Když zastavili, není situace vůbec dobrá. Rolland vystrčil hlavu ze sena, a zlostně pohlédl na Gerwina.
„Rollande, já za to nemůžu!“ vypadlo z něj a zděšeně se otočil.
Rolland neváhal. Neměl na výběr. Nabil pušku a Gerwina střelil do zad se slovy: „Já taky ne.“ Gerwinovo mrtvé zakrvácené tělo se svalilo na zem. Rolland rychle vystoupal na místo kočího a Amar vylezl ze sena. Oba věděli, co mají dělat. Za sebou spatřili naštvané vojáky, připravené střílet. Rolland pobídl koně a ty se rychlostí blesku opět dali do běhu. Amar se postavil na vůz a započal střílet. Překvapeni stráži byli na tolik zaskočeni, že nebyli sto se bránit. Stříleli ale vůbec netušíc kam. Kouř prachu vycházející z Amarovy palby je zaslepil. Než se stihli, vzpamatovat, vůz i s uprchlíky byl pryč.
***
Selena se stala tou, kterou měla být. Byla Mocná se vším všudy. S jejich manýry, povahou i povýšeným výrazem ve tváři. Pomalu ale jistě si získávala zpět otcovu i matčinu důvěru. Dokonce natolik, že jí vyměnili opět zámek. Sice stráže stály před její komnatou celé dny a noci, ale aspoň už nebývala zamčená. Přesto mříže na oknech zůstaly. Poddaní ji opět začali milovat. Opět se projížděla na koni, samozřejmě s doprovodem stráží. Už s ní ale nezacházeli jako se špínou, která se musí zničit. To, čeho chtěla dosáhnout, se jí podařilo získat. Přes počáteční útrapy, které musela od rodičů snášet, přes neustále ponižování a pohrdání se opět dala dohromady. Byla z ní zase ta pyšná, povrchní a namyšlená princezna, kterou měla být. To vše ale jen na povrch. Uvnitř už nebyla stejná. Nemohla. Ať se snažila jakkoliv zapomenout, nemohla. Nemohla zapomenout na nic. I když se u Mocných svým způsobem trápila, nelitovala, že se vrátila. Její pýcha, tvrdohlavost a hrdost ji to nedovolily. Dala si závazek, že ji už nikdo nikdy neuvidí na kolenou a to také hodlala splnit.
Dnes se na hradě konal karneval, další z mnoha. Od rána byli obyvatelé na nohou a sháněli nejlepší kostým, a nejbizarnější masku. Princezna byla do rána v obležení služebných, švadlen a kostymérek. Navrhovaly, šily a upravovaly jí kostým. Nádherné šaty. Dlouhé černé hedvábné šaty bez ramínek, protkané zlatými nitěmi. Vrch šatů Seleně obepínal její štíhlý pas a perfektně padnoucí výstřih zvýrazňoval ňadra. Od pasu dolů se vznášely jak obláčky. Jejich tvar připomínal zvoneček. Vlasy ji vyčesaly do drdolu a upevnily ho zlatou sponou s diamanty. Nejčastěji tak nosila vlasy na slavnostní příležitosti, aby vynikla její šíje. Obula si zlaté střevíce na vysokém podpatku. Na krk ji položili těžký mohutný zlatý řetěz posetý malými rubíny. Vypadala jak zářící hvězda. Selena se prohlížela v zrcadle. Musela uznat, že vypadá kouzelně. Pohlédla mimo. Na červené podušce ležela zlatá škraboška, která ji měla zakrývat oči. Při pohledu na ni si vzpomněla na Rollanda. Sklopila zrak a mlčky si škrabošku nasadila. Zavřela oči, aby nikdo nespatřil slzy, které se jí draly do očí. Nesmí plakat, zničila by si líčení. Služebné na ni obdivně hleděly.
Jakmile byla připravena, přišla pro ni matka a společně se odebraly do společenského sálu. Zde již čekali všichni přítomní hosté v nepodivnějších pestrobarevných maskách. Jakmile vešla mezi hosty, všichni oněměli. Selena stála ve dveřích, osamoceně. Královna prošla jako první. Hosté se uklonili, ale jejich pohled vzápětí ovládla princezna. Nikdo nebyl schopen na ni přestat zírat. Kombinace černých šatů s havraními vlasy, bílou pokožkou a třpytivým zlatem nenechal nikoho chladným. Muži se platonicky zamilovali, ženy nenávistně záviděly. Selena se pousmála. Hosté jí úsměv oplatili. Vytvořili uličku, která vedla směrem k trůnu, kde již seděli královští rodiče a pyšně se tvářili. Selena si nadzvedla šaty a pomalým krokem zamířila ke svému místu po boku vlády. Přes zlatou škrabošku si všechny důkladně prohlížela. Vystoupila po schůdcích a otočila se směrem k hostům, kteří se nahrnuli co nejblíže pod trůn. Všechny srdečně přivítala, rozevřela ruce a pokynula, že ples může začít. Lidé v maskách klaunů, kejklířů, vil, princezen, zbojníků, princů, knížat, hrabat, loupežníků a všech možných postav se dali do tance. K tanci s princeznou se nahrnulo najednou několik mužů, kteří utvořili dlouhou řadu. Seleně jejich zájem nijak nevadil, ba naopak. Byla polichocena. Zábava byla v plném proudu. Muzikanti hráli vážnou hudbu, víno a šampaňské teklo proudem a lidé byli ve veselé náladě. Selena byla v jednom kole. Bavila se. Možná konečně po dlouhé době se cítila dobře, cítila se svobodně. Střídala taneční partnery, kteří si jejího zájmu patřičně užívali. Stala se středem pozornosti, jako vždy.
Zrovna tančila s jedním z dalších mužů. V tanci byl vynikající, stejně jako Selena. Tanec byl jedna z jejich vášní. Dokázala protančit noc. Usmívala se a svou vyzývavost a koketování dávala dostatečně najevo. Právě byla uprostřed nejlepší zábavy. Při jednom z tanců ji její partner v rámci taneční kreace odhodil a Selena se začala otáčet po hale. Nevrátila se k němu, ale započala svůj výstup. Hosté si jej náramně pochvalovali. Křičeli nadšeně a tleskali jeden přes druhého. Radostně se smáli. Rozestoupili se. Selena se točila dokola a na každého házela šťastné úsměvy zpod zlaté masky. Šaty vlály při každé její otočce, takže vypadala, jako by se vznášela. Když v tom náhle vzal Selenu za ruku cizí muž a prudce ji otočil čelem k sobě. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Selena přikrčila ruce na jeho hruď. Zápěstí ji muž pevně sevřel. Tajemný návštěvník byl oblečen v bílé košili a černém smokingu. Vypadal dokonale. Na pravé straně tváře měl černou masku. Selena ztratila dech a vytřeštila oči. Nechápala, co se děje. Oba zůstali bez hnutí stát uprostřed haly. Hosté zvážněli, ale nijak nezareagovali. Dali věcem volný průběh. Nikdo nezareagoval. V místnosti zavládlo ticho. Selena se snažila vyprostit ale místo toho pohlédla muži do očí. Do těch modrých, kouzelných očí. Vyjekla hrůzou.
„To není možné!“ špitla.
Muž ji pevně držel. Selena oněměla. Přes jeho i její škrabošku ho poznala. Dech se ji zrychloval. Srdce bušilo jak bláznivé. Ztratila veškerou odhodlanost. Byla mu vydána na pospas. Ve svých očích ucítila slzy, v těch jeho spatřila vášeň spojenou s nenávistí. Muž si ji s pootevřenými ústy prohlížel. Vzápětí ji však beze slova uchopil za pas a přinutil Selenu k tanci. Hosté si mysleli, že je to vše v rámci programu, nijak proto nezasáhli. Jejich tanec byl vášnivý, divoký, plný lásky, bolesti nenávisti, zklamání a zrady. Selena chtěla zmizet, chtěla utéct, tohle se nedalo vydržet, ale tajemný cizinec ji nedovolil jej nyní opustit. Tančili v pevném objetí po celé hale. Zpříma si hleděli do očí. Seleně se kutálely po tváři slzy. Mužův pohled byl naopak kamenný a zlostný, zároveň však vášnivý a uhrančivý. Selena si přála, aby ta hrůza skončila. Při závěrečné otočce si muž k sobě Selenu připoutal. Dotýkali se špičkami nosu. Selena byla ztracená. Svíjela se mu v náručí se slzavýma očima a pohledem ho žádala, ať už přestane.
„Ještě se uvidíme,“pronesl důrazným hlasem.
Vzal ji za ruku a prudkým pohybem ji odhodil mezi diváky. Následoval konec hudby. Hosté nadšeně tleskali, byli u vytržení. Takový tanec dosud neviděli. Selena stála mezi překvapenými hosty a bezmocně hleděla do prázdných rukou. Lidé si jí nevšímali. Byli uneseni nádherným nepřekonatelným tanečním vystoupením. Hledali muže, který s princeznou tančil. Zmizel. Selena se zhroutila na zem, sundala si masku a dala se do pláče. V duchu křičela jediné slovo: „Ne!“