Mezi dvěma světy XX. kapitola

Dny pomalu ale jistě ubíhaly. Čas se nedá vrátit, můžeme jej pouze využít. A to přesně dělal i Rolland. Kudy chodil, tudy vymýšlel, jak se dostat přes Bránu. U Ztracených po dlouhé době zavládl klid a mír, v rámci možností. Nemuseli se už bát Gerwina. Ten byl celé dny zavřený v temné malé kobce, kam procházelo denní světlo přes mříže. Ty byly uzamčeny velkým zámkem, od kterého měl klíč pouze Rolland. Chtě nechtě musel toho vraha udržet naživu, pokud chtěl projít Branou. V plánu bylo, že se k Rollandovi přidá Amar, Don, a samozřejmě i Gerwin. Chtěl jít s nimi i Pierot, ale Rolland jeho nápad zamítl. Měl dobrý důvod. Pokud by se jim něco stalo, chtěl, aby se o Zaru a ostatní někdo postaral. Navíc, Pierota u Mocných zná kde kdo, a tenhle fakt by jim rozhodně nijak neprospěl. Zbývalo už jen pár dnů k uskutečnění jejich bláznivého nápadu. Zásoby docházely, moc času nazbyt tedy neměli.
„Neprojdeš, kolikrát ti to mám opakovat?“ vyhrkl opět svou oblíbenou frázi Gerwin se svázanýma rukama. Rolland neponechával nic náhodě. Spolu s ostatními u něj opět seděl, na kamenné zídce, a společně probírali další podrobnosti.
„Na to jsem se tě neptal. Tebe stráže znají, pustí tě,“oponoval mu Rolland.
„Jo, mě ano, ale vás ne,“ukazoval na muže kolem sebe. „Vždy pouštěly jen mě a moje muže ne. S vámi to nebude jiné.“
„Schováme se, ve voze,“ navrhl Amar.
Vězněný muž si položil hlavu do rukou a nechápavě zakýval.
„Budou ho kontrolovat, a promiň, ale tři chlapy jen tak neschovám.“
„Ale schováš,“vložil se do rozhovoru Don a spiklenecky se usmál. Muži nechápali. Vysoký blonďatý chlapík pokynul hlavou, aby se podívali ven. Všichni přítomní pohlédli směrem, kam mířil Donův pohled.
„Seno?“ Promluvil Gerwin. „Chcete se schovat do sena?“
Don, s očekáváním, sledoval reakce ostatních. Usmívali se. Všem došlo, jaký bude plán.
„Děláš si srandu? To jako vážně?“
„Jistě, my tři si vlezeme do sena,“poukázal Rolland na sebe a další dva muže, „a ty nás prostě propašuješ. Nevezmeme si moc zbraní, jen ty nejnutnější,“dodal a muži souhlasně přikývli. Gerwin kýval hlavou a gestikulací poukazoval na to, že s tím rozhodně nesouhlasí.
„Co si jako vymyslím? Co jim povím, až se mě budou ptát, proč vezu seno?“
Muži byli pomalu na odchodu, a to, co si Gerwin myslí, je nezajímalo. Při odchodu se u něj však zastavil Amar, který vycházel jako poslední. Poklepal mu na rameno a ujistil ho.
„Však ty na něco přijdeš, pokud chceš žít. Máš na to tři dny,“a ironicky se zasmál.
Vyšel ven na sluneční světlo, Rolland zamkl a zmizeli.
„Myslíte, že nás nepodrazí? Můžeme mu věřit?“zeptal se s obavami Don.
„Nemůžeme, ale on nemá co ztratit. Dostane ne nás k Mocným a pak…,“zamyslel se Rolland. Pohlédl do slunečního svitu a vzápětí dodal. „Pak ho zabiju.“
„Počkej, Rolle,“zastavil ho Amar a uchopil za ruku. „Jak se chceš dostat zpátky?“
Hlavní tahoun toho šíleného plánu se na svého přítele pouze uculil, poklepal mu na rameno a beze slova odešel.
„Jasně, my už se nevrátíme,“odpověděl si sám.
***
Princezna se chovala správně. Účastnila se večírků, plesů, královských jmenování, trestů a všelijakých podobných akcí. Tvářila se šťastně a spokojeně, s každým byla zadobře, nehádala se, neprotestovala, neměla svůj názor. Souhlasila s rodiči a na oko bylo vše krásné. Nikomu nepřišlo divné, že se neukazuje v ulicích, neprojíždí se a vlastně mimo hrad se vůbec nikde neobjevuje. Vysvětlovali si to přehnanou starostí, když zmizela. Nikoho ani nenapadlo, že jakmile všichni odejdou, a Selena zůstane sama, je ta přetvářka pryč. Zbaví ji krásných šatů, které na sobě mívá, šperků a odhodí ji jako nepotřebnou věc zpátky do jejího pokoje. Zamknou ji jako vězně a dál se o ní nikdo nezajímá. Stala se z ní loutka. Dělali si s ní, co chtěli. Ne, nedělali s ní vůbec nic. Celé dny jen sedí u okna a kouká na lidi. Vrátila se k tomu, co dělala před svým útěkem. Nic. Tehdy alespoň mělo její slovo jakýsi smysl, dnes si nedovolí špitnout. Přede všema se tváří tak, jak to má být správně. Tvrdě, necitelně, povrchně, pyšně, sarkasticky, závistivě, bez známky jakéhokoliv zájmu. Tak to má být. Tak se měla chovat vždy. Vždyť přeci žije ve světě přetvářky.
„Stará Selena už není, nikdy nebyla,“říkala si pro sebe.
Hrát poslušnou dceru bylo horší, než jí být. Pomalu ale jistě se stávala jednou z nich, leč se tomu bránila. Nátlak byl silnější. Také proto, že se snažila získat zpět otcovu a matčinu důvěru. Ne kvůli záchraně Ztracených, ale kvůli sobě a svému pohodlí. Chtěla zpět svobodu. Byla odhodlaná pro to udělat cokoliv. Nemyslela na Ztracené, nemyslela na Rollanda. Myslela pouze na sebe. To měla dělat pořád. Myslet jen na sebe.
***
Nastal den D. Ztracení připravovali vše potřebné pro své ochránce. Zara s Pierotem a ostatními připravovali dřevěný vůz. Zapřáhli koně a vidlemi nabírali seno. Rolland s přáteli chystali zbraně. Roll nabíjel pušku, Don pistole a Amar brousil dýky. Neprohodili ani slovo. Byli si jistí, že si jedou pro smrt.
„Hoši, kdyby to nevyšlo,“promluvil pokorným hlasem Rolland.
„Mlč,“okřikl ho Amar. Došel k němu a položil mu ruku na rameno. „Ono to vyjde,“ujistil ho. Moc tomu ale nevěřil. To nikdo.
Jakmile bylo vše připraveno, popoledni šel Rolland pro Gerwina. Rozvázal mu ruce a vyvedl na světlo. Společně došli k vozu, který táhlo dvojspřežení. Gerwin se posadil na místo drožky a uchopil otěže.
„Varuju tě. Zkusíš něco, co není v plánu a zabiju tě!“ vyhrožoval mu Rolland a nenávistně na něj pohlédl.
Gerwin neodpověděl. Zadíval se před sebe odhodlaný vyrazit. Rolland utahoval koním popruhy a podíval se za vůz. S Amarem a Donem se všichni loučili. Zara měla v očích slzy. Donova manželka a syn jej pevně objímali a nechtěli pustit. Sklopil zrak. Uvědomil si, že to nemůže udělat. Don má tady rodinu, nemůže jet s nimi. Do vozu tedy nastoupí jen on a Amar. Odkašlal si a přistoupil k nim.
„Rollande, vraťte se, prosím,“žadonila Zara a objala ho. Její objetí opětoval.
„Vrátíme se, slibuji,“odvětil, ale oba věděli, že tomu slibu nemohou věřit.
„Pierote,“oslovil ho a rozevřel ruce.
Objali se a Pierot mu pošeptal. „Miluje tě, já to vím.“ Po těch slovech Rolland zvážněl a do začátku cesty se neusmál. Nevěřícně hleděl na Pierota, který se usmíval.
Když skončilo loučení, Roll vybídl Amara. Rychle popadli zbraně a sedli si vedle Gerwina. Než k nim stihl doběhnout jejich přítel, Gerwin pobídl koně a odjeli.
„Rollande, co to děláš?“ křičel za ním rozhořčeně Don a divoce gestikuloval.
„Promiň, Done, máš rodinu. Nemůžu vám to udělat. Sbohem,“otočil se a zařval.
To bylo to poslední, co Ztracení slyšeli. Poté jejich vůz zmizel v lesích.
Blížili se. Pomalu ale jistě se blížili k Bráně. Vítr jim foukal do vlasů a do očí. Nepromluvili ani slovo. Vidina možné blízké smrti ani jednomu nedovolila něco říct. Zastavili opodál. Rolland s Amarem vlezli do sena. Rolland se usídlil tak, aby hlavní pušky mířil Gerwinovi do zad.
„Poslední varování. Jestli nás objeví, okamžitě tě zastřelím. Je mi jedno co jim povíš, ale tak, aby tomu uvěřili. Rozumíme si?!“ upozornil ho Rolland a se zlověstným výrazem čekal na odpověď. Gerwin kývl na souhlas a opět pobídl koně. Zamířil k Bráně. Rolland schoval hlavu do sena. Koně cválaly po měkké trávě, a kola vozu nadskakovala o nerovnou půdu. S oběma muži vůz nepohodlně házel. Obávali se, aby se seno nevysypalo, když narušili jeho rovnováhu. Amar se svým přítelem tiše seděli uprostřed kupy. Nešlo je vidět, právě proto celá akce závisela na Gerwinovi. Na muži, kterého oba naši hrdinové nenáviděli z celého srdce. Uklidňovala je jediná jistota, kterou momentálně měli. Pokud zemřou oni, jejich nepřítel zemře s nimi.
„Co když to nevyjde?“ špitl Amar a kousl se nervózně do rtu.
Jeho nejlepší přítel pohlédl mimo. Dlouho neodpovídal. Promluvil až v momentě, kdy oba ucítili zastavení vozu. Seno se na ně naklopilo.
„Pak…,“promluvil potichu, ustaraným hlasem Rolland, „jsem tě měl rád.“