Mezi dvěma světy XIX.

XIX.

Selena zažívala peklo. Nejenže se cítila jako zrádce, ale rodiče ji situaci rozhodně neulehčovali. Právě naopak. Snažili se jí dát její útěk pořádně sežrat. Tyranizovali ji, kde a jak mohli. Jakmile Selena vstoupila do svého pokoje, zděsila se. Zpřeházené věci, zničený nábytek, roztrhané látky, záclony, rozbité ozdoby, byl to děs. Všimla si též mříží na oknech a vyměněného zámku, který měl kliku zvenku, takže zevnitř nebylo úniku. Selena stála ve dveřích a s hrůzou na to vše zírala. Z pravé strany se objevil otec a pyšně se tvářil.
„To myslíte vážně?“
„Jistě, co sis myslela?“odvětil a pobídl ji, aby vstoupila. Dveře zavřel, ale ještě mezitím přikázal strážím, aby mu po zaklepání otevřeli.
„Tak teď poslouchej, dceruško,“oslovil ji jízlivě a překřížil ruce na prsa. „Tohle, co vidíš, bylo nezbytné. Hledali jsme zbraně, a vskutku…bylo jich tu hodně. Nyní můžeš být klidná, není tu ani jedna, aby sis neublížila,“ušklíbl se. „Od nynějška to vše bude jinak, podle mě. Nevylezeš odtud, aniž bychom to věděli a nikdo k tobě nevstoupí bez našeho vědomí. Stráže budou před tvou komnatou čtyřiadvacet hodin denně, mají přikázané, nikoho k tobě, kromě nás, nepouštět, ani služky. Nebudu riskovat, že tě zas nějaká bude krýt, nebo ti dokonce pomůže s útěkem. Vycházet budeš pouze na jídlo, na společenské večírky a plesy, které budeme pořádat, a na takové ty běžné královské povinnosti, kde je tvá přítomnost bohužel nezbytná. To víš, aby si lidi nezačali něco myslet, a to jen v doprovodu stráží, ne jinak. Služky k tobě budou moci chodit pouze s jedním z nás,“objasňoval král Seleně její denní „povinnosti“. Ta na něj překvapeně hleděla, nedovolila si však ani hlesnout. Věděla, že jakýkoliv jediný náznak protestu, či nesouhlasu by vedl k vyvraždění Ztracených. Proto poslušně se vším souhlasila, a svůj souhlas dávala najevo mlčením. Musela by mu oči vyškrábat, jak svého otce nenáviděla. „Rozumíme si?“
Selena s pohledem zabořeným do země pokývala. To otci nestačilo. Silně ji uchopil za bradu a otočil její hlavou na sebe. „Rozumíme si?!“ Zdůraznil. Selena pochopila, že takovou reakci udělal pouze ke svému egoistickému uspokojení.
„Ano, otče,“pronesla mezi zuby.
Král její bradou trhl, a pousmál se. Poplácal ji po tváři a odsekl. „Hodná holka.“ Po těch slovech došel ke dveřím, zaklepal a stráži mu otevřeli. Ve dveřích se pozastavil, dodal.
„A ten nepořádek, musíš vydržet do zítřka, dnes na tebe nemám čas. Zítra přijde matka i se služebnou, která ti pomůže se obléct, a ty předneseš řeč, o svém „znovunalezení“. Nemusíš nic vymýšlet, stejně povíš to, co ti přikážu, no…nebo to tu můžeš zkusit uklidit sama, když jsi taková starostlivá. A dej se, prosím tě, do pořádku, je na tebe hrozný pohled,“a zmizel.
Selena uslyšela pouze zamykání dveří a otcovy vzdalující se kroky. Ve tváři chovala necitelný kamenný výraz. Celou dobu, co s ní otec zacházel hůře než s kusem hadru, nedala najevo nějakou pokoru, či náznak podlomení. Až nyní na ní vše dolehlo. Zatřepala hlavou, aby si sundala „pomyslnou“ masku, kterou nosila a rozhlédla se po pokoji. Vykoukla z okna, přes mříže. Venku spatřila veselící se dav, který oslavuje její nalezení, kdyby jen tušili…Selena se posadila na postel. Z krásných zelených očí se valily slzy. Vzápětí si lehla na bok, přetáhla přes sebe peřinu, kterou zvedla ze země a zachumlala se do ní. Vzpomínala na Rollanda. Jen tato myšlenka ji dokázala vrátit zpět sílu, jen pro něj ta příkoří snášela. Ve vzpomínkách se vracela ke všem zážitkům, které s ním zažila. Ty dobré, i ty špatné. Představovala si, jak se v jejím pokojí poprvé setkali, i jak se zde scházeli po tom. Nic jim nechybělo, myslela si, že je šťastná, byla však? Z jeho strany to byl všechno jen klam, a záminka, jak ji ovládnout. Lhali ji, zradili ji, nemá už nikoho. Přetočila se na záda a zadívala se do stropu. Ledové slzy pohlcoval polštář z peršanu, na kterém ležela. Přemítala též, zdali ví, že jejich jediné spojení se světem Mocných je navždy ztraceno. Jestli ano, musí ji nenávidět stejně silně, jako ona je. Ale co měla dělat? Jen díky štěstí otce dokázala přemluvit, aby neuskutečnil svou pomstu. Utřela si oči a nos.
„Měl jsi umřít, Rollande. Jak jsi mě zachránil, měl jsi umřít,“vypověděla hlasitě svou myšlenku a po chvíli se ponořila do říše snů.
Nad ránem ji probudily sluneční paprsky, procházející zamřížovaným oknem, které jí osvěcovaly tvář. Protáhla se a rozhlédla po pokoji. Nepořádek byl všude kolem. Promnula si oči a zvedla ze země střep zrcadla, které bylo rozbité a vypadlé z rámu. Dívala se na sebe a musela dát otci za pravdu. Vypadala hrozně, ještě po včerejší noci.
„Dost, přestaň s tou sentimentalitou. Oni si musí pomoct sami, tys udělala, co jsi mohla. Teď je to na nich. Však co, můžou být rádi, že jsem jejich smrt oddálila, mohla jsem být větší mrcha,“říkala si pro sebe. Měla v plánu hrát před otcem poslušnou dcerku alespoň nějakou dobu, než si opět získá jeho důvěru. Bude to chvíli trvat, ale nakonec se mí to podaří a bude mi zase věřit, usmyslela si. Vzápětí zaslechla rachocení klíčů ve dveřích a dovnitř vstoupila matka společně s několika služkami. Jedna z nich měla přes ruku přehozené šaty. Jakmile matka spatřila ten nepořádek, nadzvedla si šaty a opatrně procházela mezi poházenými věcmi. Selena sklopila pohled a ironicky se usmála. Matčino chování ji připadalo směšné.
„Odejděte,“přikázala služkám.
Selena pozvedla obočí a očekávala, co to má znamenat. Služky nechápaly, ale poslechly.
„Vypadáš hrozně,“vytkla Seleně matka, sedíc vedle ní.
„Taky ti přeji dobré ráno,“odsekla klidným hlasem Selena.
„Dnes promluvíš k lidu, otec má už připravenou nějakou řeč, pak si to přečteš. Musíme tě upravit, ať vypadáš pěkně,“vysvětlovala královna.
„Musíme? Nebo jsi se, toho chopila jenom ty? Co se mnou zamýšlíš?“
„Chci si jen promluvit.“
„Promluvit? Snad jsi si, nezačala hrát na starostlivou maminku,“vyhrkla dotčeně Selena.
Matka přikázala Seleně, aby se otočila a započala jí pročesávat její dlouhé černé vlasy a vyčesávat je do drdolu.
„Seleno, poslyš, celá staletí se náš rod snažil vytvořit lepší svět, dokonalý svět, vytvořit svět bez nemocí, bez chudoby, bez smrti…“
„Bez smrti?“ skočila ji do řeči Selena. „A to lze? Tím, že lidi budete doslova vyhazovat z jejich domovů na místo, kde stejně jednou umřou, tím se nic nezmění, tím smrt neodvrátíte!“
„Mlč!“ okřikla ji matka. „Nevysvětluji ti, co a proč jsme udělali, ale objasňuji ti tvé zrození a existenci, tak poslouchej, jestli chceš vědět všechno. V naší rodině, se rodili samí chlapci, až na tebe. Jedna žena, jmenovala se Mannu, byla čarodějnice. Žila dávno, již v době, kdy jsme tvořili oba světy, byla přítomna těm nepokojům, vraždění, usmrcování, chaosu, slzám rodin, které jsme oddělovali, no a tak dále. Ta na nás uvalila proroctví, že jednoho dne se narodí ve světě Mocných dívka, jež odolá smrti a bolesti, postaví se tyranii, a ubohým duším daruje svobodu. Moc jsme na to nehleděli, pravda, a když umřela, částečně jsme na to zapomněli. Ovšem problém nastal poté, co jsi se, opravdu narodila. Vyděsila jsi nás, a tak jsme se pokoušeli, se tě různými způsoby zbavit. Naneštěstí pro nás, jsi všechno přežila. Došlo nám, že to proroctví je pravdivé. A jelikož národ věděl, že se nám narodila dcera, nemohli jsme tě někam poslat. Proto jsme se snažili pomalu ale jistě vyvražďovat Ztracené dřív, než dospěješ. Nemohli jsme je zabít najednou, tak nám k tomu dopomáhal Gerwin. Také jsme vyhledávali všechny podzemní chodby, které Ztraceni vykopávali, aby se k nám dostali, bohužel jsme jednu nenašli,“vyprávěla královna, mezitím, co Selenu líčila. Ta se odtrhla.
„Pokoušeli jste se mě zbavit?“ Bylo v ten okamžik jediná myšlenka, které se Selena chytla. Matka na chvíli přestala Seleně patlat na tvář všelijaká líčidla a zamyslela se, co říct.
„Stejně žiješ,“odpověděla a lhostejně pohodila ramenem.
Selena se prudce postavila a křikla.
„Chtěla jsi zabít vlastní dceru? Co ty jsi za zrůdu?! Vypadni!“
Žena s hnědými vlasy, také vyčesanými do drdolu, se postavila před ní a s vážnou tváří vmetla Seleně do očí.
„Ať chceš nebo ne, staneš se jednou z nás. Neubráníš se tomu, my si tě přetvoříme k obrazu svému. Ty nás nezničíš. Obleč se, počkám tě na chodbě a odvedu tě dolů.“
Po těch slovech vyšla ze dveří a zavřela za sebou. Selena, již učesaná a namalovaná, zatínala pěstí. Veškeré emoce se v ní prolínaly. Natolik ji to zjištění rozlítilo, až popadla první věci, které se jí dostaly do rukou, a začala s nimi bezhlavě házet po místnosti. Jakmile se uklidnila, oblékla si šaty, které ji donesly, a postavila se přede dveře.
„Dobrá. Budu jednou z vás.“