Mezi dvěma světy XXII.

Návštěvníci si nadále užívali karneval a veškerou zábavu s ním spojenou. Na tajemného neznámého všichni dávno zapomněli. Všichni, kromě Seleny. Netančila, nebavila se. Byla zamyšlená a smutná. Seděla na svém královském trůně a nepřítomným pohledem hleděla do prázdna. Pořád na těle cítila mužovy doteky, jeho objetí, jeho vůni, jeho charisma, kterým ji nesmírně přitahoval. Neustále před sebou viděla jeho prozíravý, smutný a vyčítavý pohled, kterým ji sledoval. Zavřela oči a ucítila opět tu spalující vášeň, která mezi nimi, během jejich tance, panovala. Pro Selenu to byl tanec z pekla. Krutý a nesnesitelný, pln zármutku, nenávisti, opovržení, a neuvěřitelné bolesti. Opět pomyslně zažila ten strach a překvapení, které ji zachvátilo, když ho poznala. Ten stín, stín, který ji pronásledoval, a o kterém doufala, že již nikdy nespatří. Chtěla! Tolik chtěla protestovat, vymanit se z jeho područí ale nedokázala to. Při tanci s ním se z ní stala loutka vydána mu napospas. Fakt, který si Selena musela přiznat, ji ničil. Dokola si opakovala, že se jí to vše jen zdálo, že to byl přelud, který měl otestovat její „přeměnu“ ale byla to skutečnost. Pro princeznu ale noční můra, jež ji vzápětí ještě více utvrdila v jejich myšlenkách.
Poklidný plesový večer narušila strašná událost, která se stala. Tančící hosty vyděsilo hrůzné volání, které se ozvalo ze dveří. Prudce se rozevřely a stála tam jedna ze služebných. Vlasy měla rozcuchané a třásla se po celém těle. Z tváře ji vycházel mrtvolný bledý výraz. Její křik byl ukrutný. Vyděšeně stála mezi dveřmi a rychle dýchala. V očích měla slzy a každou chvíli vypadala, že omdlí. Vykřikovala jedinou větu.
„Jsou mrtví! Oni jsou mrtví, všude je plno krve!“
Hosté po těch slovech přestali tančit, hudba utichla. Místnost ovládlo zděšené ticho. Oba panovníci vyskočili ze svých trůnů a zamračili se. Nikdo nechápal, co se děje. Selena, jakmile to uslyšela, vytřeštila oči, ale nic neřekla. Pomalu zvedala hlavu směrem ke služebné a s pootevřenými ústy si v hlavě přehrávala to, co slyšela. Král s královnou nevěděli, jak reagovat. Jejich další pohled patřil Seleně. Ta prudce otočila hlavu na otce, který na ni házel nenávistný výraz. Pak se podíval zpět k hostům, kteří s hrůzou čekali, co se bude dít. Očekávali vysvětlení, co má tato neblahá situace znamenat.
„Uklidněte se, nic se neděje!“ zvolal král a nejistě se pousmál.
Náhle však přikázal královně, aby zde zůstala a upokojila hosty. Nechtěl vyvolávat paniku. Sám popadl Selenu za ruku a táhl ji pryč ze sálu. Selena jeho dlouhým rychlým krokům nestačila. Nadzvedla si šaty a ve vysokých podpatcích zmateně cupitala za ním. Jakmile se za nimi zavřela vrata, zamířil král s princeznou, služebnou a dvěma strážemi směrem k údajným mrtvolám. Dlouhou chodbou osvětlenou loučemi běželi po točivých schodech za služkou. To, co spatřili, jim vyrazilo dech. Služka omdlela a Selena vyjekla hrůzou zakrývajíc si ústa. Před nimi v kaluži krve leželi dva muži. Oba stráží měli podřezaná hrdla. Nikdo nevydal hlásku. Chtělo se jim zvracet. Byl to hrůzný, odporný pohled. Král se zamračil a otočil se na Selenu. Z jeho očí čišela zlost a odpudivé podezření. Selena o krok ustoupila a nesouhlasně kývala hlavou. Pochopila, co jí otec svým odmítavým postojem naznačoval.
„Nemám s tím nic společného, musíš mi věřit!“ vyhrkla na něj.
Zaťal pěsti a zaskřípal zuby. Nevěřil ji jediné slovo. Mají v pevnosti mrtvoly, jak skandální.
„Odveďte princeznu do její komnaty a uzavřete všechny východy! Všechny! Nikdo se nesmí dostat dovnitř ani ven!“ Rozkázal hrubým hlasem.
Vojáci surově uchopili Selenu za ruce a odváděli ji do jejího pokoje. Jeho důvěra k Seleně byla ztracena.
„Ne! Věř mi, otče, vůbec nevím, co se tady děje. Tati!“ křičela a snažila se bránit, ale marně.
Zamkli ji v její komnatě a odešli. Selena bouchala na dveře a prosila, aby ji pustili. Bála se, a měla dobrý důvod. Zanedlouho potom, co ji odvedli, se ozval další otřesný výkřik. Objevily se další mrtvoly, opět další stráže. Na hradě řádí vrah, který vraždí obzvláště brutálním způsobem. Co se to děje?
„Pusťte mě, prosím, slyšíte, pusťte mě ven! Nenechávejte mě tady! Prosím!“
Křičela jak smyslů zbavená a marně třískala do dveří. Po chvíli přestala. Došlo ji, že ji nikdo neotevře, nikdo ji nepustí na svobodu. Zírala do masivních dřevěných dveří s kovovým zamykáním a snažila se uklidnit. Když v tom…náhle…proboha…je zde…
Srdce se jí strachem skoro zastavilo. Do očí vytryskly slzy a údy na těle znehybnily. Nebyla s to se pohnout. Stála zády otočená k němu. Cítí ho. Cítí jeho pohyby, jeho dech, jeho pohled na sobě. Splašeně dýchala a opatrně a pomalu se otáčela. Je tady. Ten stín, na který se snažila zapomenout. Muž, jí dobře znám, v černé masce a dokonale padnoucím obleku stál přímo před ní. Svýma modrýma pronikavýma očima hleděl přímo do těch jejích, zelených, vyděšených. Selena se přitiskla ke dveřím. Nedokázala zadržet slzy. Dlaněmi se dotýkala ledového kovu na dveřích. Neodvážila se udělat jakýkoliv pohyb. Nepatrně kývala nevěřícně hlavou. Chtěla něco říct, ale nemohla. Její zděšení a překvapení ji to nedovolilo. Ústa a roztřesené tělo hlásali, že se každou chvíli Selena zhroutí. Nebyl to přelud! Je zde, opět. Muž, kterého milovala, ale přála si ho navždy zapudit, vyhnat ze svého srdce a mysli.
„Rollande,“oslovila ho velmi tiše třesoucím se hlasem.
Rolland zůstal nehybně stát. Vážný výraz mluvil za vše. Neusmál se, nepromluvil. Hleděl Seleně zpříma do očí. Opět tím stejným způsobem, co v hale. Smutným, prozíravým, vyčítavým. Jeho urostlá postava Selenu přitahovala, a zároveň děsila. Rollandův postoj byl sice vášnivý ale hrůzný. Nebála se ho, jako člověka, ale jeho nepředvídatelné reakce, kterou mu hrdost a povýšenost předurčovaly.
„Bojíš se mě?“ zeptal se po chvíli rázně, když uzřel její reakci.
Selena naprázdno polkla. Olízla si rty a zmateně mrkala. Co má dělat? Co se bude dít?
„Měla bych?“ odvětila a jemně svraštila obočí. Nedokázala přitom zadržet slzy, které jí tekly po tváři. Po její odpovědi se ušklíbl.
„Po těch událostech, co se dějí na hradě…, možná ano,“odsekl.
Selena se chytila za obličej. To ne! To není možné! Uvědomila si, co ji právě řekl. To on?!
„To tys je zabil?"
Rolland neodpověděl. Namísto toho sklopil zrak. I přes tohle gesto, Selena nepostřehla záblesky lítosti. Nelitoval toho. Naopak, ještě se tím chlubil. To Selenu popudilo. Byla silná. Dodala si odvahy a odstoupila ode dveří, blíže k Rollandovi.
„Proboha proč?“ vyhrkla na něj dotčeně, vyděšeně. „A co tady vůbec děláš?“ křikla na otázku, kterou mu chtěla dávno položit, až nyní se odhodlala.
„Přišel jsem se přesvědčit! Jsi nádherná. Smutné je, že pod tímto krásným povrchem,“naznačil její siluetu, „se skrývá taková potvora!“ vmetl ji bezcitně do ubrečené tváře. Ani se nepohnul. Koukal na ni a evidentně si užíval její bezmoc. Selena se po těch slovech zhroutila. Sedla si na zem a dala se do usedavého pláče. Černé, nadýchané šaty ji obklopovaly jako něžný nebeský obláček plující tmou. Rolland nad ní vítězné stál a pohrdavě ji sledoval. Užíval si, že ji pokořil, sic trpěl. Trpěl stejně silně jako ona. Jen stěží zadržoval slzy.
„Proč mi tohle říkáš?“ Pohlédla na něj pokorně ze země. Její smaragdové, smutné slzavé oči zaslepily hořící plamínky svíček, umístěných ve stojatých svícnech. Rolland ji miloval, z celého srdce, ale stejně silně i nenáviděl. Díval se na ženu, která pro něj znamenala zhoubu.
Surově ji uchopil za krk a postavil na nohy. Selena vyvalila oči. Zajíkala se. Dusil ji.
„Proč? Ty se ještě ptáš?!“ rozkřikl se. „Jak jsi mohla?! Jak jsi nás mohla takhle zradit?! To nás tak strašně nenávidíš? Co ti udělali ti lidé?“
Rollandova silná dlaň svírala Seleninu štíhlou šíji. Selenin obličej rudnul. Ztrácela dech.
„Chceš mě..zabít?“ sykala. „Tak to udělej,“vysmívala se mu. „Na co čekáš?“ sípala z posledních sil. „Já to přež..přež..přežiju,“provokovala ho a pokoušela se odtrhnout Rollandovu silnou pěst.
Pomalu ale jistě ztrácela vědomí. Jeho dlaň omývaly Seleniny tekoucí slzy. Rolland ji pustil. Selena upadla na podlahu. Odkašlávala a snažila se popadnout dech. Mnula si krk a plazila se po zemi dál od Rollanda. Krčila se před ním jako malé nemohoucí zvířátko. Rolland si nyní uvědomil, co svou nepříčetností způsobil. Hrůzným pohledem se odvracel sám od sebe.
„Nic nechápeš!“ promluvila Selena, jakmile nabrala opět vědomí. „Udělala jsem to pro vás. Nebýt mě, zemřeli byste ten den, co mě Gerwin přivedl,“započala své vyprávění, krčíc se bezbranně v koutě. „Otec chtěl nechat Ztracené okamžitě vyvraždit, ale já s ním uzavřela dohodu. Dala jsem vám čas. Čas na život, výměnou za to, že prozradím, kde je ten tajný vchod. Jinak byste zemřeli ihned. Takhle jsem pro vás zařídila…kolik? Kolik dnů, týdnů, hm? Pořád žijete a to jen díky mě!“ Brečela a hystericky na něho křičela. „Tak, a teď mi můžeš vyčítat, jaká jsem potvora! Já, na rozdíl od tebe, jsem vše dělala s dobrým úmyslem, a nikomu,“odmlčela se a utřela si slzy. „Jsem nelhala!“ dodala. Tím dodatkem poukazovala na něho a ostatní. Odvrátila se od Rollanda, hleděla mimo. Neměla sílu ani energii dál pokračovat. Unaveně zabořila hlavu do země, smířená s čímkoliv. Rozcuchané vlasy ji padaly do obličeje
Rolland, zaražen a šokován její upřímností, pocítil nenávist vůči sobě samému. Jak mohl? Jak si mohl myslet o Seleně něco tak podlého, jak ji mohl říct taková slova a ještě…kvůli své zášti, zlobě a nedůvěře jí chtěl uškrtit. Chtěl zabít ženu, kterou miluje. Natáhl ruce k jejímu bezvládnému tělu. Ta však otočila hlavu. Rolland klopýtavým krokem poklekl a vložil obličej do dlaní. Nenáviděl se. V jeho srdci to byl nejhrůznější čin, jaký spáchal. Styděl se za sebe. Selena, ze země, slyšela jeho zoufale vzlyky. Nyní se odvážila, a doplazila se k němu. Uviděla, jak zpoza masky kanou po jeho tváři slzy. Ona už neplakala. Odmítavým, soucitným výrazem se na Rollanda dívala. Mlčky se posadila vedle něj. Rolland se neodvážil na ni pohlédnout. Plakal. Jak mohl takové krásné stvoření tak ponížit? Beze slova vedle sebe seděli. Selena se zarudlýma očima těkala po místnosti. Rolland byl odhodlán akceptovat cokoliv, co se s ním Selena rozhodne udělat. Zabít, poslat na smrt, zapudit…cokoliv. Měla na to právo.
„Neměl jsi sem chodit,“promluvila po chvíli Selena naprosto klidně. Pohladila ho po tváři a obrátila jeho zrak na sebe. „Nezáleží na tom, jak jsi od Ztracených utekl, ale odsud se nedostaneš.“ Až nyní na něj pohlédla. Její slova vzápětí potvrdily rachotící klíče v zámku. Obě postavy se otočily. Selena pohlédla zpět na Rollanda. Ten mlčky pokýval hlavou, a nepatrně, láskyplně se usmál, smířen se vším.