LÁSKA..?

Toto téma je už tolikrát probrané ze všech stran,že se snad ani nic nového nedá k tomuto říct. Ale zkusím svůj pohled,a je dost možné, že se mnou nebude moc lidí souhlasit. Ale mě nejde o to,aby mi někdo přitakal,nebo hned zavrhl jen proto, že se to nezdá jeho zaběhlému stereotypnímu myšlení. Berte tady tuto úvahu víc jako otázku,než jako nějakou mojí odpověď,přesvědčení, postoj.

Otázka zní-co je vůbec láska? Nabo možná.-co není? Existuje láska k vlasti-kolikrát se ve jménu této „lásky“ zabíjelo,ať už byl důvod obranný, nebo naopak násilná invaze do jiné země.
Existuje láska k Bohu,ve jménu této lásky k vymyšlenému ideálu, se děly a vlastně i dodnes dějí šílené věci.
Někdo miluje fotbal,jiný sex,jeden peníze jiný moc,někdo svého manžela,manželku,děti,psa..
Ale ať chceme nebo ne, primární a hlavní láska je vždycky láska k sobě samému. Nemusí to být nutně vždycky egoistická, narcistická sebeláska,ale ať uděláme cokoliv, pod povrchem např.šlechetnosti, štědrosti,pomoci jinému je určitá forma sebeuspokojení.
Pokud někdo tvrdí, že se celý svůj život např.obětuje pro druhé, je za tou obětí jeho dobrý pocit z pomoci druhým. „Já“ je vždycky na prvním místě. Je to špatné?Je to dobré? Je to tak špatné nebo dobré,jak tomu nálepku dobrého nebo špatného dáme,ale co je důležitější,je to jednoduše viditelný fakt,pravda,aspoň mě se to tak jeví, a s tímto faktem není nutné hned něco dělat. Už uvědomění si tohoto,je forma učení se,a i to je dost-myslím.

Pojďme k lásce, která je všude omílaná donekonečna-i tady mnou:-) - k lásce muže k ženě,nebo naopak,nebo k lásce stejného pohlaví,je to podobné. Když pomineme zamilovanost,což je chemicko-hormonální záležitost (i když velice pěkná,přiznávám) co vlastně znamená partnerská láska?
Milujeme svého partnera proto, co opravdu je,nebo proto že nám poskytuje určité uspokojení- fyzické v sexu, materiální, duševní,psychologickou podporu?
Milovali by jsme druhého, kdyby nám toto všechno neposkytoval.?Platí to i naopak,samozřejmě.. Není to,co se tady nazývá láskou jen oboustranné uspokojování? Je toto láska? Ta emocionální,psychická a fyzická závislost na druhém?
Netvrdím že je to obecně špatné nobo dobré,jen se zamýšlím a chci se přiblížit k věce takovým,jaké jsou opravdu,,ne jak mi to diktuje má nějaká ideální představa,víra nebo momentální emocionální rozpoložení.
Podívejme se třeba na toto. Když muž řekne o ženě,nebo žena o muži, že mu plně věří,vypadá velice úctyhodně a láskyplně. Ve skutečnosti se pod praporem „lásky“ říká toto: Tím že ti věřím,předpokládám, že se budeš chovat tak,jak chci já.. Takové citové vydírání zabalené do úctyhodného obalu z lásky. Nikomu to nevadí,dělají to oba,ale jen do té doby než se něco zvrtne.
On si najde jinou,ona jiného,přestane chtít jeden druhému něco dávat,sex,materiální věci,nebo něco jiného. Najednou je láska pryč a nastupuje vztek nebo nenávist,smutek,deprese.
Kde je ta slavná láska? Může se láska najednou změnit v opak, např.v nenávist? Byla to vůbec láska,nebo jenom uspokojování svých potřeb,čemuž se často vznešeněne říká láska k druhému?

Tam kde je láska,musí být svoboda-vůči sobě i vůči druhému. Zní to jako nějaká fráze,ale když se na to podíváte trochu víc,je to tak. Proto je tak málo vztahů a svazků opravdu šťastných,nebo dřív či později skončí.
Například se říká že kdo nežárlí,nemiluje. Je to oblíbené klišé a říká to kdekdo,aniž by trochu nad tím přemýšlel. Je to přesně naopak,tam kde je žárlivost,což je výsledek touhy vlastnit, strachu a konečně i neporozumění sobě ani druhému,nikdy žádná láska být nemůže.
Lásku nejde spoutat okovy vlastnictví a kdo si myslí že ano,nikdy doopravdy nemiloval a ani nikdy nebude.
Být svobodný a dávat svobodu neznamená někomu věřit,že se bude chovat určitým způsobem, svoboda nemá s vírou nic společného, svoboda znamená brát druhého člověka takového,jaký je-ať je jakkýkoliv. A pokud je to nutné tak ho třeba i s láskou,což je svoboda,opustit. Ruku na srdce,kolik z nás takto svobodně miluje?:-)


Láska rodičů k dětem...- prosím vás, hned mě nezatraťte za to, co napíšu,než mě pošlete do horoucích pekel,zkuste popřemýšlet jestli na tom,co píšu, něco není..:-)
Říkáme že milujeme své děti-i já mám syna- a přitom naše láska (je to opravdu láska,nebo jen podvědomá touha po zachování druhu?) přivádí tyto malé bytosti do světa,který je krutý,nejistý,plný utrpení. Naše děti,o kterých říkáme že je milujeme, jsme přivedli na svět, kde jsou nemoci typu rakoviny, možnost úrazů, psychického utrpení ze vztahů nebo jiných záležitostí, je tady vždycky možnost války,nějaké ekologické katastrofy,a nakonec smrt. Jistě,nemusí se to stát-ale může,je to padesát na padesát. Život je samozřejmě taky radost,štěstí,ale i toto je jen dočasné a pomíjivé. Přivedli jsme své děti do dost šíleného světa,aniž měli možnost si vybrat,jestli to chtějí. Prostě jsme je sem šoupli a teď vás milujem,ať chcete nebo ne. Oni si časem zvyknou,otupí a budou dělat to samé co my. Většinou.

A do této loterie přivedla děti naše údajná láska.. Rodiče můžou za své děti třeba dýchat,ale tomu aby v životě nějakým způsobem trpěly,zabránit nemůžou.
Prostě jsme našim dětem dali díky naší „lásce“ jen dvě karty ke hraní-jedna je radost a druhá utrpení.. Až budou jednou umírat,tak jako i my,nikdo tím za ně neprojde, jakož i za nás,musí tím projít sami,a i to bude důsledek naší lásky.

Co tedy navrhuju,nemít děti? Ať lidský rod vyhyne? No,nic tak strašného by se nestalo,na člověku nic zase tak úžasného není,to si namlouvá ve své nebetyčné pýše jen on sám. Ale to nenavrhuju,nenavrhuju nic,jen poukazuju na věci které se nevidí,nebo nechtějí vidět,a ať si to každý přebere sám,pokud ho to zajímá.

Toto moje psaní není zavrhováním oné lidské vzájemnosti, které se říká láska. Že člověk nemůže být sám,bez vzájemných vztahů,to je jasné. Bez pohlazení,slova podpory,těšení se na někoho,a podobně, by byl náš život byl pustý a někdy i nesnesitelný. Nejde mi o to něco zavrhovat,jen se na věci života podívat i z jiné stránky,protože mám pořád pocit, že nám lidem něco tragicky uniká. Jako by jsme někdy byly snové postavy, které se samy dobrovolně nechtějí probudit,které se rozhodly z vlastní vůle život ne prožít,ale nějakým způsobem přežít.
Svět byl,je,a obávám se že i bude, strašné místo, a to proto,co jsme z něj my lidé často udělali. Není dne aby se někde neválčilo,nezabíjelo,ve jménu nějakých bezvýznamných ideálů nebo představ. Pokud by na světě byla láska,svět by nikdy nemohl v takovém stavu,v jakém je,být.
Lidé se perou o nesmyslné maličkosti kterým dávají obrovskou důležitost,a to co z těch tak „závažných“ věcí jednou po nich zůstane,.bude jen pomlčka na náhrobku,mezi datem narození a datem smrti-jak říká Eckhart.

Jestli tedy něco jako láska existuje,musí,nebo mělo by to být něco jiného,než to, za co ji považujeme. Možná že v našich životech se tato vzácná květina občas na chvilku objevila,ale my jsme ji odehnali svým názorem a přesvědčením jaká že má nebo nemá správně,podle nás, být. A tak láska jen prošla kolem,chvíli postála,pokývala smutně hlavou a zase zmizela.

Možná že lásku poznáme tak,když zjistíme co láska není,ale to je dost těžké. Představy-a nejen o druhých mají silnou setrvačnost,a je lepší mít jistotu „něčeho“ než začit znovu s čistým listem-myslím vnitřně- a zkoumat,zjišťovat,co je, nebo snad může být láska opravdu... Možná.