GULI: no já to nebrala jako tvé přesvědčení, jen jsem stihla odpovědět jen na dva tvoje odstavce, ale teď to vypadá jako že jsi se zamyslel a sám jsi si taky i odpověděl :-)) jinak mi asi uniká smysl této komunikace...láska je to, co si myslíš, že je...je jedno, co si myslí ostatní, moc se nepitvej, jednou jsi tu, tak miluj a žij ...

dasha: Já jsem tu úvahu psal víc jako otázku,než jako nějaké mé přesvědčení-a jak známo,v otázce je často skrytá odpověď..:-)
Ptal jsem se,jestli toto všechno,čemu říkáme láska je láska-protože se tím nazývá kde co,jakkékoliv emocionální poblouznění a pod. Pokud je láska jen toto všechno, za co jí lidé považují,taková sláva to zase není. Nebo spíš lépe řečeno-je to takové jaké je. Nic víc,nic míň.

GULI: myslím, že láska k sobě samému by měla být základem šťastného života pro každého človíčka na téhle zemičce . schopnost dělat něco nezištně pro druhé a mít z toho pocit uspokojení je pro někoho vírou v boha, pro mě prostě svědomím...a někdy upřímně něčím, co mě vyvede z mého vlastního momentálního psychického trápení...podívat se na svět z druhé strany někdy pomáhá uvědomit si co je v životě důležité ...zkrátka podle svěrákova Dělání všechny smutky zahání :-) Nazvat touhu po pocitu štěstí tím, že pomůžu druhým nějakou sobeckostí je asi blbost...člověk prostě nějak fungovat musí a pokud bude sám se sebou v harmonii a pohodě ,budou v pohodě i lidi kolem něj...a o co jiného v životě jde, než o to užít si to tady ?
Co se týče lásky a jejího spojení s absolutní psychickou a fyzickou závislostí...to je těžké, člověk se zkušenostmi se zlomením srdce už asi přemýšlí jinak, než že by měl být zcela ochromen partnerovýma nádhernýma očima a charismem...pak je to spíše touha po někom, kdo bude svědkem jeho životních událostí a s kým bude moci vzpomínat na to a na ono...prostě touha po parťákovi, kterému se bude moct svěřit se všedními starostmi a ke komu se přitulit, když venku tak krásně prší...a pokud budeme přemýšlet trochu prakticky...tak ano, pokud se s partnerem dohodneme, že chceme děti a uděláme si je, tak ano, vyžaduji, aby se staral, aby vydělalal peníze...protože zkrátka proto, že se mám ráda a chci si svého partnera vážit ...a věřit někomu...je zkrátka pocit...kdy ze situací a gest a postojů žena vycítí, zda může věřit, nebo ne...no recept na to nemám...ale jinak se řídit neumím a očekávat něco, co bych udělala já a divit se, že to neudělá on? to ano, to se stává, člověk furt nemá čas o všem diskutovat, jak by jsi se zachoval kdyby...ale chce to víc mluvit a mluvit a myslím, že zrovna tohle vy chlapi moc nemilujete :-)) no tvůj příspěvek je dlouhý a momentálně chce zase mluvit se mnou dcera tak snad někdy příště :-) D.

Zorik: Prdlajs filozofie! Je to přesně to samé, jako při rozebírání básní, jak píšeš, nebo (co používám já) tvrzení, že můžeme na základě činů charakterizovat historické postavy. Jako bychom znali motivy, které je k tomu vedly!

Vladan: Tohle už je na mě moc filozofie. Ale tak zcela amatérsky mě napadlo, že pokud je všechno tak relativní, tak snad ani nemá cenu dávat něčemu jméno..:)

Mimochodem, teď jsem si vzpomněla. Na prvák a hodiny literatury,kdy jsem svoji učitelku vytáčela tím, jak může někdo cizí rozebírat básně a přesně určovat jak kdo co myslel. A jak můžou vědět, že to básník myslel zrovna takto..:) A doteď mi to v pravdě není jasné..:)

Zorik: taron: Tak já si přihřeju polívčičku z jiné diskuze, kde tvrdím, že pravda v této oblasti je vždy subjektivní. Proč by neměla/nemohla být subjektivní i definice lásky, sobectví, nenávisti…? A zcela jistě bude subjektivní hodnocení (= pravda), jestli to něco onen člověk dělá z lásky nebo sobectví… Jak to může hodnotit „pravdivě“ někdo cizí, když ani člověk sám neví, co bylo jeho pohnutkou (ad Zorik)?

Zorik: Jak jsem řekl-není na tom nic špatného,jen každá naše činnost je něčím motivovaná,a základna toho motivu je "já" a to má vždycky,i když to není často vidět, egoistické úmysly-i když by mělo jít jen o potěšení a dobrý pocit z pomoci jinému. Ale na to aby člověk poznal stav bez " na to je potřeba něco jiného a je to i jiné téma.

GULI: Takže jinak řečeno, všechny pocity, myšlenky, city se do určitého bodu prolínají..

Člověk něco obětuje z lásky pro toho druhého, aby získal vlastní uspokojení z toho, že uspokojil toho druhého..:)

Věřím na lásku mezi lidmi. Láska mezi dvěma lidmi, to může být, že si dva sednou, je jim spolu dobře. Přesto to může být ta závislost, jak si už zmínil.

Ale sama pro sebe mám důkaz, že láska člověka k člověku může být i, teď to použiju, nesobecká. Kdy se člověk, řekněme, obětuje pro druhého bez vlastního zisku.
Jsou to pro mě dárci krve a kostní dřeně. Neznám člověka, co by se tím chlubil. Za krev a dřeň se neplatí (za plazmu myslím, že ano). Je to pomoc. A není ta pomoc důkaz lásky, lásky člověka k člověku. A zase jsme u toho prolínání citů. Já dosáhnu vlastního uspokojení, když takto dokážu lásku.

A všechno, na co se jako lidé díváme, má dvě strany. Pokud budu chtít, budu vidět sklenici poloplnou. Vezmu to na svém příkladu. V rámci lásky jsem "obětovala" své zázemí, odstěhovala se o sto kiláků dál, od rodiny, přátel a přiznejme si to, taky od finančního zdroje. A někdo by taky mohl říct, ty jsi hloupá, mohla ses mít pořád jako v bavlnce, bez starostí. Já tvrdím, že je to velká životní zkušenost a že jsem se postavila (sice na dnešní dobu brzy) na vlastní nohy.

Kdo je sobec?
Rodiče, kteří mě neradi pouštěli?
Můj muž, za kterým jsem odešla?
Já, protože jsem od prvních chvil vztahu intuitivně tušila, že jednou půjdu a připravovala se na to?

Jsou věci, které se těžko hodnotí. Tohle je myslím jedna z nich. Kde jsou hranice obětování, lásky, sobectví a taky nenávisti..

--Proč nenazýváme věci pravými jmény? Na co ta neustálá komedie? Na co a proč si to pořád hrajeme? To by mě zajímalo..---

..i když to tak zrovna u mě nevypadá, tak o tom přemýšlím taky...na co ? Proč ? Proč si všichni něco nalháváme, za čím jdeme ....? Proč pořád něco chceme ...a to se ptám dnes a denně a zrovna u mě je to hóoodně o chtíči...já pořád něco chci ....uvědomuji si to ale neumím si pomoci ...takže tak nějak...jsem zářivej příklad " lásky " , hi,hi...ale já nevím , jestli je to sobectví, spíše je to stav maskování se před sebe samými....je to o strachu, jak jsem včera psala v básni , že bysme o sobě zjistili něco, co slyšet, nebo vidět nechceme...proto si hrajeme ne na to , co jsme , ale na to , čím chceme být :))))

Zorik: Sobectví nemusí mít nutně jen extrémní podobu,jako např.jít za svým cílem přes mrtvoly,sobectví je i jemnější forma,třeba motivovaná svým chtěním-čehokoliv, a to dělá každý. Málokdo dělá věci jen pro ně samé,ale většinou pro zisk-nejen materiální,ale i psychologický jako uspokojení z dosažení něčeho. Já neříkám že je to zlé,ale často se to všechno maskuje za řečmi o lásce,altruismu,obětování apod. Prostě si neustále lžeme. Proč nenazýváme věci pravými jmény? Na co ta neustálá komedie? Na co a proč si to pořád hrajeme? To by mě zajímalo..

A jak si představuješ sobectví? :)

Vlastně jsem se chtěl zeptat-sebe i ostatních tady-jestli za tím,co nazýváme láskou, není zamaskované sobectví.

Zorik: Vladan: GULI: Hele, filozofanci...: líbíte se mi :)))) Jsem nadšená...mám takové pocity, jako vy, myšlenky, možná je láska něco hloub...něco komplex, něco ,co nechápeme....a po tom " jdu " :)))

Sakra:
"není důležitý cíl ale cesta k němu,a nakonec sama cesta se stává cílem" (GULI)
"smysl života je hledání smyslu života" (Cvokhaus)
Neměli by se PSANCI přejmenovat na FILOZOFANCE?

Vladan: Já jsem to psal jako téma k zamyšlení,ne jako můj hotový názor. Já to nevím jak to je,a to co jsi uvedl -zkus najít odpověď ty sám. já žádnou definitivní nevidím. Chtěl jsem jen říct-nepřímo-že pod ten název "láska" se dá ukrýt cokoliv,a že právě to kouskování a fragmentování,rozdělování lásky na takovou nebo makovou, možná zakrývá něco,co je mnohem hloub,pod slupkou názorů,emocí,pojmenování,nálepek. Ale to já nevím-je to jen zamyšlení,ne můj zabetonovaný názor. Ty otázky které jsi uvedl,můžou někoho inspirovat k svému vlastnímu zamyšlení nad tímto. Není nutné za každou cenu dojít k nějakému řešení,už to rozebrání tohoto,zájem,je svým způsobem "řešení". ne ale řešení s vyřešením. Jak se říká-není důležitý cíl ale cesta k němu,a nakonec sama cesta se stává cílem,zatímco po ní jdem.

Dobrá, Guli, ale něco mi z tvé úvahy není úplně jasné. Láska je principielně cit (milenecká, rodičovská)? Soubor pravidel (křesťanská)? Reflex (rozmnožování rodu)? Obchod (něco za něco)? Sociální potřeba (hlazení - jako probírání srsti u opic)? Nebo něco úplně jiného? Nebo mix všeho? Nebo stav, kdy jednotlivé složky jsou v čase nahrazovány dalšími?
Kam padne platonická láska, kdy někdo celé roky miluje jednostranně?
Láska k sobě. Hmmm. Zcela jistě je snaha uspokojení sama sebe velice podstatnou složkou člověka. Nejen hlad fyzický, ale i „hlad“ kulturní, společenský, po vyniknutí, po moci… tím můžeš zdůvodnit prakticky vše. Existují teorie, které uspokojováním vlastních potřeb vysvětlují veškerou evoluci i celé dějiny člověka. Možná bychom si to měli přiznat. (co, taron?)

To jsem velmi ráda, že jsem zapadla do škatule - svobodně miluji. :)
Pro mě je láska z velké části o toleranci, z obou stran. A vždycky říkám, že jsem nebyla nikdy svobodnější než v manželství.

Jen přemýšlím, kam zařadit kupříkladu týrané manželky/ manžele. Svého partnera, který je trápí, neopustí. Ať už jsou mláceni, partner pije, je gambler. V okolí jsem měla dva případy, kdy se ženy svých mužů i přes tyto okolnosti držely zuby nehty. Ale, za to, když se jeden (jiný) dostal na vozíček nehodou, žena si neváhala sbalit kufry. A přitom vypadali v pohodě..

Láska k dětem. chybí ti tam SLEPÁ láska k dětem..:) A člověk, tedy aspoň myslím, který se od začátku bude na svět tvářit tak, jak je plný nemocí a hnusu, sem děti na svět nepřivede. Znám hodně holek, které děti mít nehodlají. My ostatní smrtelníci, co se na svět díváme pozitivně, vidíme i jiné krásy na světe, díky kterým stojí za to žít. Člověk je na tom navíc dobře, nemá svého přirozeného predátora narozdíl od zvířat, že? :) Ale my se doma netajíme tím, že chceme svoje následovníky, tedy samozřejmě jde o zachování druhu, nebo spíš rodu..

A ještě dodatek. Osobně myslím, že se v dnešní době se slovem láska příliš habá. Na slova lásky člověk narazí všude až to přestává mít kouzlo a pak člověk neví, kde je pravda, co je správně láska.

No..já tvoji úvahu musím brát jako moje přesvědčení a postoj...který máme podobný ..už dávno jsem poznala, že směřujeme oba ke stejnému cíli , jen každý asi jiným způsobem a Vladan to samé , zase třetím způsobem :)))) O partnerské lásce jsi to napsal úžasně a o lásce rodičů k dětem , to samé...já původně nechtěla mít děti, po tom ,co jsem prožila s otcem jeho umírání, měla jsem podobné myšlenky, jakos´napsal, kam přivádět děti ? Do tohoto světa ? Aby se učili trpět ? Milovat ...a nakonec budou umírat ? Možná těžce ? Má to smysl a jaký ? Víš, dnes jsem přišla na to , teda už to bylo včera :)))) Alea yacta est ...kostky jsou vrženy...už jsme tu ...nedá se nic změnit , už musíme život prožít a musíme si zažít smrt, ať je třebas jenom jediná , nebo jich je více....už nejde couvnout, ale máme tu i dary...třebas dar přátelství a ( což je podle mě zase jeden z druhů lásky ) a ten dar mi dal Vás všechny ...díky za to :)) Od svých přátel se mohu hodně naučit, mohou mi dát své sympatie, pomáhají mi a mají mě rádi, co víc si přát ? Nic, jsem spokojená .....