HRABĚNKA

Co vedlo můj krok do starých knih
k malému obchůdku v zapadlé uličce
ukryté příběhy spící snad v nich
jako spí dětství v hliněné kuličce



Kdo vedl mou ruku když sáhla po klice
snad dáma barokní zvoucí mě dál?
Dál mezi staletím vonící police
dál mezi minulost.. prosím jen dál!



Vzal jsem si svazek s nápisem cizím
a duše ztratila navždy svůj klid
úrodu bolesti s každým dnem sklízím
že knihu prokletou musel jsem mít



Řeč v ní tu neumím to mi však nevadí
to co mě zasáhlo nebylo čtení
zežloutlým stránkám obrázek vévodí
ženy jež z tohoto světa snad není



Smyslné oči temné jak z pekla
věky už pod zemí měly by spát
však moc těch očí k sobě mě vlekla
po kapkách začala život mi brát



Slýchám teď v noci šelest snad šatů
kočičím krokem tiše se blíží
démon co dávno už propadl katu
nemaje klidu kolem se plíží



U mojí postele temný stín stává
tu ďábelskou krásu vidím jen já
ve snu mi tělo své nádherné dává
tělo jež za parfém hnilobu má



Pak letíme krajinou na černém koni
a kopyta tančí po stovkách těl
všichni ti zemřeli kdysi jen pro ni
před její krutostí každý se chvěl



U cesty na stromech mrtvoly visí
starých i mladých mužů i žen
krásnou tvář zdobí jen úsměv ten krysí
a já mám přání zemřít už jen



Ty orgie s ďáblem dál nemůžu snést
proto teď s provazem na židli stojím
do říše smrti nechám se vést
ať není tam ona... Jen toho se bojím..