Unavený muž

Přišel jednoho dne ke mně jeden muž. Nevím, kdo byl a jak se jmenuje. Prostě přišel, bez upozornění a nepozván. Prostě se náhle objevil. Byl celý špinavý a zaprášený z dlouhé cesty, kterou vykonal, prý jen kvůli mně. A taky zapáchal potem, cigaretami a taky něčím neidentifikovaným, něčím tajemným, neznámým, ale přesto povědomím. Nevím, ale vnášel do mé duše tím zjevem takový klid a mír, že jsem ho neodehnal a pozval ho ke stolu, i když to jsem ani nemusel dělat, protože se sám usadil a pohodlně rozvalil.
Chvíli se na mne jen tak díval. Pozoroval, co dělám, tedy aspoň tuším, že to tak bylo. Nabídl jsem mu něco k pití a jídlu. S povděkem přijal, a že si dá jen vodu. Vodu, studenou vodu. Usmál se a já si řekl: "jak málo stačí ke štěstí."
A jak tak plynul čas, začal vyprávět svůj život, svoji životní cestu a proč za mnou vlastně přišel tak nečekaně a nepozván. Zabodl do mě svůj pohled, byl plný obavy, strachu a hněvu. Měl jsem pocit jako by mě spalovaly plameny zevnitř.
Ale i tak jsem vytrval a poslouchal ten prapodivný příběh.

Povídá:
,, Víš, přišel jsem, abych ti něco řekl. Sám nevím, proč to dělám, takže se mě na to ani neptej. Prostě mě napadlo přijít, tak jsem tady, i když mi to trvalo déle, než jsem čekal. Přicházím z dalekých míst, o kterých se ti ani nezdálo. Možná jsi o nich ale slyšel z povídaček a bájí. Cestoval jsem dlouho." poposedl a vyprávěl dál se zaujetím sobě samým. " víš, pocházím z míst trvale osvětlených sluneční září, ale i měsíční krásou. Není tam teplo ani zima. Sucho ani vlhko. Zdálo-by se, že je to ráj, možná, ale spíš ne. Je tam veselo, ale i smutno. Teď se zajisté ptáš, proč jsem odtamtud odešel, když je tam takhle … No jak bych to řekl, takhle krásně, kde není to ani to, ale přesto všechno. Je tam plno ptactva, rostlin, zvěře, hmyzu, prostě všeho čeho si vzpomeneš.

Asi jsem blázen, ale už mě to tam nebavilo a musel jsem odejít. A taky se svěřit. Svěřit někomu jako ty, říct mu o této zemí. Vyprávět mu o lásce, o štěstí, o nenávisti a o vraždě.
Tenkrát než jsem z té země odešel, byl jsem uznáván a to asi byla chyba. Miloval jsem život i port, krásy života a obdivoval jsem, jak se svět dokáže přizpůsobit všem změnám a obtížím, kterým byl vystaven.
" Ucítil jsem v jeho slovech zahořklost a trpkost se špetkou ironie. Začínalo mě opravdu zajímat odkud je a kdo je. A jako-by slyšel moje myšlenky, pokračoval ve vyprávění: " Podle vašeho času jsem se zrodil před více jak staletími, podle našeho času to bylo nedávno. Naše rodina byla chudá, ale pro naši dobrotu velmi oblíbená, což mě nijak moc netěšilo, ale co jsem mohl dělat? Nic! A tak jsem žil v poklidu než se stala ta věc. Událost, která vše změnila. Bylo to tuším v létě a na nebi zrovna zářil jen měsíc. A tu náhle oslnila nebe kometa. Bylo to tak nádherné a nečekané, že jsem se vydal na cestu, na cestu, která neměla návratu. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale šel jsem dál za tou kometou, která mě řídila jak loď. Šel jsem do dáli, zavítal jsem do krajů známých i neznámých. A jak to bylo a je u našeho lidu, tak i já jsem byl výjimečný. Uměl jsem léčit …. Jak postupovali dny, a já léčil ostatní, tak stoupala má oblíbenost, ale i závist. Jednoho dne jsem došel k osadě a tam jsem se utábořil a se mnou i lidé, kteří mě následovali za tou kometou. Zášť však mezi nimi rostla. A já si nedával pozor. Třicátého dne od zjevení hvězdy mě druhové, ve své pýše a závisti, zradili. Byl jsem vydán našemu patriarchovi, který nesnes výjimečnost nad ostatní. On vládce všeho mě odvedl na vrcholek hory a chtěl mě ztrestat, ale já jsem v poslední chvíli unikl …. Mám ale pocit, že mě nechal jít.
Utíkal jsem, schovával, a jak plynuly dny a noci, tak se o mě přestalo vědět. A má existence byla vrhnuta do zapomnění."

Chvíli mlčel a jen tak si pokuřoval cigaretu, kterou jsem mu před okamžikem nabídl. Bylo vidět, jak si ji vychutnává. Slastně vypustil oblak našedlého kouře a pustil se zas do řeči.

" Byl jsem najednou úplně sám, bez pomoci, bez společnosti. Smutný pán, který se ničím neprovinil. Zlé časy měly nastat. Odešel jsem ze své rodné země s vědomím, že už nikoho ze svých blízkých neuvidím. Snad se jim dobře daří. Procházel jsem různými světy. Jasnými jak třpyt diamantů, ale i temnými jak krkavčí křídla a taky tak hladovými. Je zajímavé jak, tak rozdílné země, můžou být stejné a přesto jiné. Proto jsem se rozhodl cestovat dál, přes veškeré protivenství, které mě kdy potkalo. Bavilo mě poznávat různé kultury a učit se jejich vědění a pak je předávat dál, nebo upravovat podle svého svědomí.
A tak minuli věky od mého úprku a já si na to ani nevzpomněl na své rodiště. Prostě spadlo do propadliště zapomnění a s ním i vše co jsem tak miloval.
Vše se mi vybavilo, až když jsem navštívil zem, tak podobnou té tvé. Civilizace tato byla na rozkvětu, zapomínalo se na staré pořádky a vytvářeli se nové. A poté přišel podivín, který tvrdil, že je zrozením prvorozeného. Toť se místním vladařům pramálo zamlouvalo a tak ho nechali zatknout, mučit a nakonec popravit.
Vše jsem sledoval zpovzdálí s velkou nechutí a nevolí. A pak se to stalo … Vzpomněl jsem si. Vzpomněl můj milý."
Smutné na mě pohleděl a pokynul hlavou.
" Bylo to jak blesk z čistého nebe, najednou se objevila. Myšlenka, nebo sen. Vzpomínka na svou rodnou zem, na to vše co jsem zbožňoval, na všechny, který jsem měl rád. I na zradu, na utrpení, které mě potkalo. A já jsem začal litovat. Ano litovat. Litovat toho, že jsem byl naivní zbabělec, který nedokázal za sebe bojovat ani za své nejbližší. Bylo mi smutno, byl jsem tak sám. Opuštěn všemi, nevzpomínán.
A tak jsem cestoval dál, s černou a spálenou duší v sobě, když jsem dorazil k vám a uslyšel o tobě, můj milý brachu. O osamělé dušičce v tomto širém kraji. Smutný pán sám sebe, zpívajíc písně větvoví."

Usmál se a na mě dopadl stín klidu a srozumění. Bylo to tak nádherné a povzbuzující.

" Rozhodl jsem se, že ti povím svůj příběh a nechám tě ho plně pochopit. Hochu zlatý, vzchop se a nežij v zármutku a zapomnění tak jako já. Vážně, nestojí to za to. Je to život, ne-život, taktové jen přežívání. Přežívání v klidu, ale ve velkém temnu, žalu a nevědomí se srdcem rozervaným na cáry bezvýznamného kusu svaloviny, jak prašivá mršina.
Vstaň a zahoď láhev a tipni ten vajgl a jdi se prát se svým osudem a bytím."

Jeho slova mi drnčí hlavou, jak prsty hrající na harfu. Přemýšlím o nich a hledám řádnou odpověď. Zatímco přemýšlím, on náhle zmizel. Tak jako přišel i odešel. Jsem zmatený … Vstávám a házím poloprázdnou láhev o protější stěnu, zadupávám podrážkou boty cigaretu a vycházím … Ptáci zpívali, vítr si pohrává s listím … Na obloze září duha a vstříc mně jde blahodárné teplo slunce ... Je mi blaženě …

On, ten poustevník z těch širokých a dalekých zemí, ve mně zanechal podivnou a trvalou vzpomínku na jeho vyprávění. A taky neodbytnou myšlenku co tím vším chtěl vlastně říct? Co mě přimělo vstát a všeho zanechat a odejít, rozpomenout si na vše, co jsem do komory ve své duši uzamkl a ztratil klíče ….


KDO TO BYL? TEN MUŽ S PROŠEDIVĚLÝMI VLASY A UNAVEN CESTOU?