TEBE miluju!!

„Miluju tě…“ šeptáš a vlípneš mi malý polibek. Usmíváš se, pohledem se vpíjíš do mých očí. Ty hledí někam daleko, daleko za ty tvé. Hladíš mě po tváři a je ti dobře. Něžný úsměv zaplňující tvou tvář mi nedovoluje svěřit se. Ne. Nechápeš. Stále je ti dobře. Uvědomím si to a v tu chvíli, ač se je snažím zadržet, mi z očí začnou stékat slané potůčky slz. Rychle je utřu a doufám, že si ničeho nevšimneš. Nevšiml sis. Zhluboka se nadechnu, ale hráz již byla protržena a slzy skrápí mou tvář, umírají mezi mými rty, některé stékají přes bradu a smáčí mi nové triko. Odvrátím tvář, když ty tu svou upřeš na mé zarudlé oči.
„Lásko…?“ divíš se. „Copak se děje?“ nechápeš. Přitiskneš mě k sobě a hladíš po vlasech. Odkloníš se a hřbetem ruky mi jemně setřeš většinu slziček. Pokusím se o úsměv. Taky tě miluju. Ale já miluju TEBE!
Položíš mě na postel ve snaze zlíbat mě, ale při pohledu na pokleslé koutky a zarudlé oči si to rychle rozmyslíš. Ještě několikrát zašeptáš „Copak se děje?“ a já na to několikrát odmítavě zavrtím hlavou. Nemůžu. Nejde to říct ti, co se opravdu děje. Chtěla bych. Třeba se mýlím, třeba bys to pochopil.
„Už budu muset jít…“ vykoktám mezi hlubokými nádechy způsobenými nezastavitelnými vzlyky. Přemlouváš mě, abych zůstala, vždyť prý není kam spěchat. Svolím ještě na chvíli. Využiješ toho a začneš ze mě stahovat tričko. Zvláštní. Líbáš mě, ale já při tom pláču. Říkáš, že na smutek není lepší lék než dotyk toho, koho miluješ a toho, kdo tě miluje. V duchu s tebou nesouhlasím. Šeptáš „miluju tě“, ale já nemůžu odpovědět. Tvrdíš, že jsem pro tebe všechno. Ale já miluju TEBE!
Odtáhnu se. „Podej mi triko…prosím…“ Podáš mi ho a znovu setřeš moje slzy. „Proč pláčeš? Kvůli mně?“ Ano. Ano! ANO! „Ne,“ zašeptám. „Netrap se.“ „Udělal jsem něco špatně?“ Vlastně ani ne, zamýšlím se. Pohladím tě po tváři, políbím tě a chystám se k odchodu. Přitáhneš mě za pas, přísně se mi zahledíš do očí. „Svěř se. Mě snad můžeš, ne? Co se děje? Vzpomínky? Můžu za to já? Lásko, neplač, nebo budu taky…“
Vyprovázíš mě domů a celou cestu se ze mě snažíš vydolovat, co se děje. „Nic, netrap se.“ Opakuji stále. „Proč teda pláčeš? Musíš mít důvod.“ „Já nevím proč.“ Zalžu a ty mi to samozřejmě nevěříš.
Dojdeme k našemu domu a ty mě opřeš o zeď. Znovu mě líbáš a hladíš po vlasech. Přitisknu se k tobě a namlouvám si, že je všechno dobré. „Už neplač, všechno je dobré.“ Jako bys mi četl myšlenky. Kéž by to tak bylo. „Už musím jít…“ otočím se. „Miluju tě, moc.“ Pouštíš mě a rukou přejíždíš přes zadeček. „Já tebe taky,“ pousměji se. Ale já miluju TEBE!

Zavřu se v pokoji, lehnu na postel a vzlyky dusím do polštáře. Po chvíli je celý mokrý. Mobil na poličce vrní, když mi přijde SMSka. Natáhnu se pro něj. Píšeš, ať už nepláču, znovu se ptáš proč vlastně. Ujišťuješ mě, jak moc pro tebe znamenám, nabádáš mě, ať hlavně nic nevyvedu. Mrštím mobilem přes celou místnost a znovu zabořím hlavu do voňavého polštáře.
Melodie mé nejoblíbenější písně se rozezní po pokoji. Jindy jsem šťastná, že ji slyším, ale dnes…? Zvednu telefon ze země. Voláš mi. Nechávám melodii vyzvánět. Sleduji tvoje jméno pobíhající po displeji a palcem jemně přejíždím po tlačítku pro přijetí hovoru, ale nezvednu to. Po chvíli to vzdáš a zavěsíš.
O pár minutek později to zkoušíš znovu. Mobil vyzvání a vyzvání, ale nikdo ho nezvedá. Vytáčíš mé číslo tak dlouho, až se automaticky přepojí na hlasovou schránku.

Nadávám si, že jsem před tebou nedokázala zadržet slzy. Nechtěla jsem nechat emoce vyplout tak rychle napovrch. Ty jsi vážně nepochopil co se děje. Nepoznal jsi to? Asi jsi ani nemohl…

…ty nemiluješ mě. Miluješ mé TĚLO. Ale já miluju TEBE.