Tajemství babiččina domu - 24. kapitola

Neměl jsem tušení, kdy přesně se Viola probrala. Napadlo mě dokonce, jestli na mě celé ty mdloby jenom nefilmovala. V patře už jsem měl, velice mírně řečeno, jazyk na vestě. Na to, jaká to byla muší váha, se totiž docela pronesla. Na chvíli jsem zastavil, abych si kapku vydechl a při té příležitosti zjistil, že se na mě kouká. V první chvíli jsem pocítil záchvěv paniky. Co mám dělat? Dotáhnout to do konce a dopravit ji do jejího pokoje, nebo ji postavit na zem a víc se o ni nestarat? První možnost se mi jevila jako praktičtější, i když ta druhá zase lákala neskonale větším pohodlím. Jenže občas musí člověk přinést holt i nějakou tu oběť. Tohle by mohl být dobrý začátek naší komunikace. Už to, že byla v klidu a nevrhala se zuřivě proti mně, bylo dobré znamení.

Stejně to byla zvláštní situace. Říct jí teď třeba „ahoj" mi přišlo kapku ujeté a ona se zatím k ničemu neměla. Jen na mě zírala neproniknutelným pohledem a přitom mi ležela v náručí jako hadrová panenka. Zhluboka jsem se tedy nadechl a vykročil na finálovou etapu naší cesty.
Schody ve věži byly poslední zatěžkávací zkouškou celé téhle sklepní anabáze. Měl jsem neblahé tušení, že se mi zítra krutě připomenou natlučené a zároveň vytrvale přetěžované svalové úseky mého těla, teď ale nebyla vhodná chvíle to řešit. S tím už stejně nic nenadělám.

Dveře jejího pokoje byly pootevřené, lampička na nočním stolku svítila a postel byla rozválená, jako by mou sestřenku těsně předtím, než se vydala na obhlídku tajemných sklepních prostor, trápila noční můra. Položil jsem Violu na zmačkané prostěradlo a konečně si mohl vydechnout.
Za oknem už se začínalo rozednívat a na mě najednou dolehla taková únava, že jsem se zapotácel. Moje vlastní postel se mi zdála hrozně daleko. Podlamovaly se mi nohy a jako by na mě opožděně padlo i to alkoholové opojení, začala se mi motat hlava. Nedokázal jsem sestavit kloudnou myšlenku a když na mě Viola promluvila, dost dlouho jsem vůbec nereagoval. Až když tu větu zopakovala, podařilo se mi na ni zaostřit zrak a dovolit uším, aby propustily nečekanou prosbu k mému unavenému mozku.

„Zůstaň tu se mnou, prosím," zopakovala právě Viola potřetí, jako by jí vůbec nepřišlo podivné žádat mě o něco podobného poté, co jsem byl pro ni dost dlouho míň než vzduch. Ukázala bradou na pohodlný ušák v patách postele. Vypadal pohodlně. Dost na to, abych zatoužil se do něj zabořit. Jen na chvíli, jen co naberu nějaké síly, přesvědčoval jsem sám sebe. Nedalo mi to ani moc práce. Myslím, že mě spánek zastihl ještě dřív, než jsem se svým rozbolavělým pozadím dotkl měkkého čalounění. V polospánku jsem znovu uslyšel Violin hlas, smysl slov mi už ale unikal.

Probudil jsem se zrovna tak náhle, jak jsem předtím vytuhl. Prostě jsem najednou otevřel oči a zjistil, že jsem v cizím pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomenul, čí ten pokoj je a jak se semlelo, že jsem tu tak nepředloženě usnul. Violu nebylo vidět, ale pod přikrývkou na posteli někdo ležel, tudíž jsem předpokládal, že ještě spí. Blesklo mi hlavou, že dneska odjíždějí kluci do Prahy. Opatrně jsem se zvedl z křesla a doufal, že podlaha nebude moc vrzat. Naštěstí nevrzala. Když jsem ale vzal za kliku dveří, překvapeně jsem zjistil, že je zamčeno. Co teď? Neměl jsem tušení, kdy Viola zamkla, ani proč to udělala. Nezbývalo nic jiného, než ji buď vzbudit, nebo najít klíč. Rychlejší se mi jevilo to první. S tím druhým jsem neměl dobré zkušenosti.

Zkusil jsem šetrně zatřást postavou na posteli, čekal mě ale další šok. Nebyla to Viola, nýbrž nadvakrát složený polštář. To už na mě bylo trochu moc. Takže mě bláznivá sestřenka zamkla ve svém pokoji a zmizela. No pane jo.

Usadil jsem se opět do křesla a čekal. Nic jiného mi ani nezbývalo. Pak se otevřely dveře koupelny a vyšla z nich Viola, s vlasy zatočenými v ručníku. Jelikož venku opět lilo jako z konve, vůbec jsem nepostřehl zvuk tekoucí vody. Už mi bylo jasné, že se mnou Viola hraje nějakou hru. Dostal jsem na ni děsný vzek.

„No ty se mi snad jenom zdáš!"- vypěnil jsem spravedlivým hněvem. „Jak si to vůbec představuješ? Já se s tebou vleču až ze sklepa, div že duši nevypustím a ty se pořád musíš chovat jako kráva! Zkusila ses už někdy nad sebou zamyslet?"

Upřela na mě naprosto nevzrušeně obrovské oči barvy letní oblohy: „Každej se chováme, jak umíme. Někdo jako kráva, jinej jako vůl."
„Tak vůl, jo? Ale vlastně jo, máš pravdu. Jsem fakt děsnej vůl, že jsem tě v tom sklepě nenechal. Aspoň by ti trochu vychladnul mozek. Zdá se mi, že se ti tam těch pár zbylých koleček samou námahou zadřelo, když se naposledy pokoušely o nějakou činnost!"
Ušklíbla se: „Jasně, můžeme se předhánět v urážkách, pokud v tom vidíš nějakej smysl. Klidně se přizpůsobím."
„Co po mně chceš? Proč jsi mě tady zamkla?"
„Asi abys neutek."
„A to jako proč? Celou dobu ses mi vyhejbala a teď se najednou nemůžeš nabažit mojí společnosti? Asi jsem natvrdlej, ale moc to nechápu."
„Ne? Tak já ti to objasním. Potřebuju vědět, co se tady děje. Co to bylo s tím sklepem. Proč mi lezeš do pokoje, když tu nejsem. Nejsem tak blbá, jak si asi myslíš. Poznám, když tu někdo slídí. A co ty řeči o náměsíčnosti? Tos jako myslel vážně?"

Ani jsem netušil, že má moje sestřenka takovou vyřídilku. Jako by ji v tom sklepě někdo vyměnil. Za jiných okolností bych byl rád, že se ledy mezi námi konečně hnuly, ale teď se mi to zoufale nehodilo. Jak jsem tak na ni koukal, všiml jsem si, že má levou tvář poněkud zarudlou. Ne moc, protože jedna facka nebyla k vykřesání sytějšího odstínu z té chudokrevné bledule úplně dostačující, ale bylo to tam. Památka na mou pravou dlaň. Z celého srdce jsem doufal, že na tuto drobnou epizodu zapomněla taky. Pokud možno navždycky.

„Koukni, Violo, řeknu ti milerád všechno, co vím, ale mí kámoši dneska odjíždějí a já bych se s nima ještě rád rozloučil. To chápeš, ne?"
„Už odjeli," prohodila, jako by se nechumelilo.
„Cože?"- nevěřil jsem svým uším. Tutově mě lakovala, nevěřil jsem, že by mi to kluci udělali.
„Je to tak. Pan Trnka pro ně přijel hned po ránu."
„A jak ty to víš?"
„Protože nemám ve zvyku vyspávat do oběda jako někdo!" Znovu se ušklíbla, ale už v tom nebyla ta počáteční jízlivost. Vytáhla ze zadní kapsy kalhot několikrát složený papír: „Na, napsali ti vzkaz. A neboj, nejsou na tebe naštvaný."

Napadlo mě, že taky není sebemenší důvod, aby na mě byli naštvaní, ale Viola to zřejmě viděla jinak. Rozložil jsem papír a poodešel s ním k oknu, protože bylo pod mrakem a v pokoji bylo šero. Ričiho blechy nebyly většinou příliš čitelné ani za jasného dne.

„Čus, Marty," četl jsem s přivřenýma očima. „Nějak se nám ten náš odjezd urychlil. Je to škoda, když se tu právě začaly dít věci. Viola mi sice nic neřekla, ale já už na ní tak nějak poznám, že se něco děje. Nespal jsi u sebe. Říkala, že ti ten dopis předá. Pro to existuje jen jediný vysvětlení. Je to tak, viď? Znamená to, že jste se konečně skamarádili? Neboj, nežárlím, je mi jasný, že bys do vlastní sestřenky nešel. Pokud jsi spal v jejím pokoji, asi jsi pro to měl sakra dobrej důvod. Ty bídáku, ani nevíš, jak ti závidím. Ba ne, dělám si srandu. Ta holka je fajn buchta a já jsem rád, že jste spolu začali mluvit. Něco mi říká, že se teď to tvoje pátrání pohne dopředu, takže nezapomeň: všechno nám to dopodrobna vylíčíš, až se vrátíš do Prahy. Držíme s Dádou palce! Tfuj, tfuj, tfuj! R a D.

Musel jsem se usmát. Jako bych ho slyšel. Pak jsem si něco uvědomil.
„Cos to říkala o obědě? To už je tolik hodin?"
„No skoro. Je půl jedenáctý."
„Na to, že jsme šli spát někdy kolem pátý, to zas není taková hrůza."
Teď koukala vyjeveně pro změnu Viola. Ta holka fakt neměla tušení, co se tady včera odehrálo.
Zakručelo mi v břiše.
„Hele, já ti rád řeknu všechno, co vím. Ale teď bys mě mohla nechat dojít si pro něco k snědku, ne? Hladovej se nemůžu soustředit."

Očividně se jí nechtělo. A jelikož jsem měl opravdu velký hlad, nevydržel jsem to a opět vypěnil: „Copak ti můžu v tomhle baráku někam utýct? To už je fakt trochu na palici! Jestli máš fakt takovej strach, že mě třeba cestou do kuchyně unesou ufouni, tak pojď klidně se mnou. Dáme si gáblík spolu."
„Já už snídala," ucedila přezíravě. Ale bylo na ní vidět, že to zvažuje. Aspoň něco.
Když mě nechala dostatečně vydusit, zatímco jsem se zuby nehty držel, abych ji znovu fyzicky nenapadl, konečně milostivě svolila, že mě tedy do kuchyně doprovodí.

Trochu jsem se obával, že budu muset čekat, až jí uschnou vlasy, ale jen si je v koupelně zapletla do copu a mohli jsme vyrazit. Klíč vykouzlila tak nenápadně, že by z ní měl nejeden eskamotér mindrák. Zase jsem věděl pendrek.

Z babiččina pokoje kvílely opět ty dešťové saxofony a v kuchyni cosi kutila paní Elsa v legrační krajkové zástěrce, která by dle mého mínění mnohem lépe vynikla na sexy postavičce nějaké o pár desetiletí mladší hospodyňky. Ale vlastně to ani takhle nebylo k zahození. Paní Elsa byla roztomilá stará paní.
Právě šoupla cosi do trouby a nařídila kuchyňského budíka. Usmála se na nás a diskrétně vyklidila pole. Nalil jsem si do puntíkatého hrnku čaj z konvice, která voňavě trůnila uprostřed stolu. Tenhle čaj jsem výjimečně poznal. Jasmínový. Ne že bych ho bůhvíjak miloval, ale byl po ruce. Viola mě opět překvapila, neboť mi bez nějakých dlouhých řečí umíchala tři vajíčka na cibulce a opekla k tomu pár topinek. No tedy, tuhle Violu bych si snad mohl dokonce i oblíbit! Přesto jsem byl stále ve střehu. Ta změna sestřenčina chování byla poněkud podezřelá.

Usadila se naproti mně a podepřela si hlavu sepjatýma rukama. Obvykle mě dost irituje, když mě někdo sleduje při jídle, momentálně mi to ale bylo šumafuk. Za tak skvělou pozdní snídani bych jí odpustil i horší věci.
„Nebojíš se, že jsem ti tam třeba plivla?"- prohodila ledabyle konverzačním tónem.
Zakuckal jsem se.
„Buď v klidu, něco takovýho je pod moji úroveň. To už bych ti tam spíš nalila projímadlo," zasmála se. Mně to ale moc vtipné nepřišlo.
„Nevím, proč bys to dělala. Já ti nic neudělal. To spíš ty mně."
„Jak to myslíš?"
„Už párkrát jsi mě málem zabila."
„Máš bujnou fantazii."
„Myslíš? Mohl bych ti ukázat modřiny, ale to bys pak měla divoký sny. I když... ty máš vlastně i bez toho."
„Zas ty narážky na tu údajnou náměsíčnost? Opakovanej vtip není vtipem, to nevíš?"

Zkoumavě jsem se na ni zadíval. Dělá si srandu? Nebo si fakt nic nepamatuje?
„Hele, myslím to smrtelně vážně. Několikrát jsem tě načapal při těch tvých obchůzkách. Byla jsi jako chodící mrtvola. A taky to praktikuješ bosa. Neříkej mi, že sis nevšimla špinavých nohou."
Tohle na ni zapůsobilo. Zřejmě jsem trefil hřebíček na hlavičku. Ten šrumec v její hlavě byl téměř slyšitelný.
„No? Co ty na to?"
„Blbost! Špinavý nohy jsem ráno nikdy neměla. I když..." Odmlčela se.
„I když co?"
„Párkrát jsem se v noci probrala ve sprše a neměla tušení, jak jsem se tam vzala. Ale to mohlo bejt únavou. Takovej výpadek. Tobě se nikdy nestává, že si najednou uvědomíš, že děláš něco, o čem si nepamatuješ, jak jsi to začal dělat?"
„To teda fakt ne. Ne do týhle míry."
Zase přemýšlela.
„Tak jo. I kdybych teda připustila tu možnost... čistě teoreticky... takovejch lidí přece je. Nechceš mi snad namluvit, že mám v tom stavu nějaký konkrétní úmysly!"
„Abych byl upřímnej, skoro to tak vypadá."
„Ale jak by to bylo možný?"
„Co já vím? Za těch pár dní, co jsem tady, se mi už stalo pár dost divnejch věcí. Něco jsem našel, něco se dozvěděl. A neboj, povím ti to, protože se tě to taky týká. Pro jednou budu velkorysej a přehlídnu, že mě nenávidíš."

Tentokrát se jí trochu zbarvila i ta druhá tvář. Chvíli mlčela a potom se na mě odhodlaně podívala: „Jo, fakt jsem tě chtěla nenávidět. Dost jsem se snažila. A chvíli jsem si i myslela, že už se mi to povedlo. Jenže pak jsem zjistila, že to prostě nedokážu. Nedokážu někoho nenávidět jen proto, že je tím, kým je. Ty sis to nevybral, zrovna jako já. Ani jsi mi nic neudělal, to máš pravdu. Určitě ti došlo, že je to kvůli tomu, co bylo mezi mým a tvým tátou."
„Jo, to mi došlo. Ale nemůžeš přece někoho nenávidět za to, co udělal někdo jinej. Vždyť jsem ani nebyl na světě, když se to všechno stalo."
„Tvůj otec ti o tom povídal?"
„Blázníš? Ten o těch věcech nikdy nemluví. Já ani netušil, že mám nějakou sestřenici. Co se stalo Robertovi v Rokli, jsem se dozvěděl až tady."

Zkoumavě jsem se na ni zadíval: „Stejně mi to pořád nejde na rozum. Tos jako měla v úmyslu ignorovat mě napořád? Dělat, že neexistuju?"
Usmála se trochu křivým úsměvem: „To v tvým případě dost dobře nejde. Připadá mi, že jseš všude."
„Fakt, jo? Tak to se omlouvám, ale kanálama chodit neumím."
„Ty víš, jak to myslím."
To sice nebyla až tak pravda, ale přišlo mi kratší to už neřešit. Zajímala mě jiná věc.
„Budeš se divit, ale to samý bych mohl já říct o tobě. Vždycky když už jsem něčemu na stopě, nějakým způsobem do toho zasáhneš. Nebo mi to pro jistotu rovnou vyfoukneš před nosem."
„Hele, já mám zrovna takovej zájem přijít na to, co se tady stalo, jako ty. Možná ještě větší. Nejvíc to totiž poznamenalo mýho tátu, nebo jsi zapomněl?"
„Nezamlouvej to. Víš moc dobře, co jsem měl na mysli. To, co jsi našla v tom pokoji na půdě."
„Jo, já vím."

Můj talíř byl už nějakou dobu prázdný, ale pořád jsme s Violou seděli u stolu a snažili se najít společnou řeč. Ještě to nebylo tak úplně ono, ale byl to dobrý začátek. Mluvili jsme spolu. Zjišťoval jsem, že až na tu tvrdohlavost není Viola tak nesnesitelná, jak se mi jevila předtím, než jsem ji trochu víc poznal. Byla sice trochu zvláštní, ale kdo nakonec není? Robertova dcera mohla taky dopadnout mnohem hůř. Zřejmě byl v tom ušlápnutém klukovi silnější kořínek, než by se mohlo zdát.

Když zazvonil budík, oba jsme sebou škubli. Byl čas k odchodu. Ještě jsem ve dřezu opláchl talíř a pak jsme vyklouzli dřív, než paní Elsa dorazila vyndat pekáč s obědem, který už docela lákavě voněl. Tipoval jsem to na šunkofleky.
Na schodišti jsme se na sebe s Violou podívali. Trochu se na mě usmála. Že budu se svou sestřenkou tvořit spikleneckou dvojici, jsem vážně nečekal. Ale teď, když se to stalo, jsem se tomu nebránil. Dokonce se mi to celkem zamlouvalo.

U pradědečka jsem neodbočil ke svému pokoji, ale následoval Violu do věže. Nijak jsme se na tom nedomlouvali, jednoduše to vyplynulo ze situace. Za chvíli se dozvím, co bylo přilepeno páskou ke dnu prádelníku. Měl jsem takové tušení, že to bude něco naprosto klíčového.
A svým způsobem to tak opravdu bylo.

Obracel jsem v rukou útlou knížku v ozdobných, kožených deskách a a zažíval něco jako déjavu. Tohle sice nebyla školní písanka, ale stejně jako z Robertova sešitu vycházelo i z tohoto zápisníku cosi jako závan dávno minulých časů. Skoro jsem se bál ho otevřít. Violin výraz byl neproniknutelný. Nepochyboval jsem o tom, že už zná jeho obsah nazpaměť.

Když jsem ho tedy konečně otevřel, zmocnil se mě na malou chvíli pocit, že vstupuji komusi neoprávněně do soukromí. Jako by na mě z těch stránek zavanul chlad. Rozhodl jsem se ty paranoidní pocity ignorovat.
Na deník to bylo příliš neuspořádané, chyběla označení dnů. Spíš to byly jen nějaké zápisky, postřehy, myšlenky. Zběžně jsem zápisník prolistoval, abych posléze zjistil, že mnoho záznamů neobsahuje. Jeho autora buď psaní přestalo bavit, nebo neměl možnost pokračovat. Písmo bylo drobné a úhledné a od toho školáckého rukopisu v písance se lišilo jako ušlechtilý plnokrevník od rozčepýřeného poníka. I když jsem neviděl nikde jméno, ba ani iniciály, tohle písmo bylo tak specifické, že nemohlo být vůbec žádných pochyb.

Pisatel, či v tomto případě pisatelka, byla pravděpodobně levačka. Specifický náklon, typické zakroucení na konci písmen, jistá velkorysá rozmáchlost... to vše mi bohatě stačilo k tomu, abych měl jasno. To, co jsem držel právě v ruce, patřívalo Kateřině Vinšové, babiččině mladší sestře. Bezpochyby. Rukopis byl velmi specifický a už na první pohled naprosto shodný s písmem na obrazech, které namalovala a které se momentálně nacházely u mě v pokoji.

Než jsem nalistoval začátek prvního záznamu, podíval jsem se na Violu, která seděla na kraji svojí postele a ani nedutala. Sledovala mě očima, v kterých se usadil zvláštní výraz, téměř slavnostní. Dospěl jsem k závěru, že mě čekají dost překvapivé informace, ne-li přímo nějaká šokující odhalení.
Začal jsem číst.