Tajemství babiččina domu - 25. kapitola

Kroky na schodech utichly teprve před pár okamžiky. Jako by ze mě v tu chvíli spadlo závaží. Je pryč, díkybohu. Každý den je to stejné. Připadám si jako v začarovaném kruhu. V čase, který se neustále opakuje. Jenže to tak není. Čas chvátá neustále dopředu, vidím to sama na sobě.

Samozřejmě jsem zkusila kliku. Jako pokaždé. A jako pokaždé je zamčeno. Nikdy bych nevěřila, jak mi bude jednou chybět slunce. Celý život se před ním skrývám a teď mi chybí. Není to zvláštní? Vyběhla bych do zahrady, lehla si do trávy a nechala na sebe dopadat paprsky. I kdybych si přitom měla spálit tu svou prokletou bílou kůži. Jako tenkrát. Pamatuješ? Několik nocí jsem pak horečkou nespala. Co jsem se nabrečela, co zkusila bolesti. Hněvala se na nás na oba. To ano. Ale doopravdy jsem toho nelitovala. Ta bolest za to stála. Kdybych mohla doopravdy vrátit čas, každičkou minutu z toho odpoledne bych chtěla prožít znovu.

Okénko ve střeše je maličké, mnoho slunce nepropustí. Je příliš vysoko. Nedosáhnu na něj ani ze židle. Kéž by ho šlo umýt. Třeba bych pak v noci zahlédla i hvězdy. Ty samé hvězdy, co jsou vidět od naší fontány.



*


Přestal jsem číst a tázavě se podíval na Violu. Upírala na mě ty svoje oči v barvě letní oblohy tak dlouho, až jsem uhnul pohledem. Byla v tom prostě lepší. A ani nezamrkala.
První záznam nebyl příliš dlouhý a mohl by skoro působit zmateně. Ale mě z něj divně zamrazilo. V těch slovech byl velký smutek. A taky beznaděj. Vzpomněl jsem si na podkrovní pokoj se špinavým střešním oknem a představil si sám sebe na tom místě, za zamčenými dveřmi. Co se to v tomhle domě tehdy odehrálo?
Violin výraz byl výmluvný. Chtěla, abych četl dál. Na řeči bude ještě čas.


*

Ráno jsem zaslechla tvůj hlas, snad ze zahrady. Odtamtud se zvuky nesou lépe, než zevnitř domu. Většina lidí ani netuší, že tady tenhle pokoj je. Že tu jsem já.
Ani ty nemáš tušení, co se děje. Nenechal bys mě tu. V pohádkách přichází vysvobodit zakletou princeznu rytíř v zářivé zbroji. Jenže co když si to princezna nezaslouží? Co potom?

Za každý hřích prý přijde trest. Tak je to správné. Ale pořád se zdráhám uvěřit tomu, že to, co se stalo nám dvěma, je hřích. Kdo to smí posoudit? Otec?
Nemyslela jsem si, že by mě zrovna on dokázal něčím mile překvapit. Ale dnes se stal zázrak. Donesl mi sem moje malířské potřeby. Je to k nevíře. Jsem zase skoro šťastná. Mohu se vrátit v čase. Já vím, že taky vzpomínáš na Novoroční ples. Jak bys mohl zapomenout?

*

Novoroční ples? Něco mi to připomnělo. Kateřina přece namalovala sebe a Filipa ve společenských šatech. Mohly ty krásné obrazy, schované v mém pokoji, vzniknout v příšeří toho podkrovního pokojíku? Zdálo se mi to nemožné. Stejně jako moje prvotní, zdánlivě absurdní domněnka, která se už ale pozvolna transformovala v jistotu. Kdosi držel babiččinu sestru v tom podkrovním pokojíku pod zámkem a byl to pravděpodobně její vlastní otec. Kristova noho! Jak dlouho věznění trvalo, jsem zatím netušil.

Adresát těch řádků byl ale nad slunce jasnější. Už nějakou dobu jsem měl podezření, že můj dědeček nebyl pro Kateřinu pouhým švagrem. Nyní se to tedy definitivně potvrdilo. Páni, jak dlouho byl tehdy Filip ženatý s Evelínou? A kolik bylo v té době mému otci? Dva? Tři? Dědeček se s tím zřejmě moc nepáral.
Obrátil jsem list.


*

Jsme jako ty hvězdy, které spolu na kratičkou chvíli tvořily souhvězdí. Jenže jedna z nich teď padá dolů. Ta moje, Filipe. Už moc dlouho svítit nebude. Nemohu ti říct, že jsem nikam neodjela. Nebyla to hra. To mě nejvíc mrzí, že se to nedozvíš. Myslíš si o mě, že jsem bezcitná koketa. Bezcitná a bezectná. Řekl mi to otec. Taky to, že mě nečeká nic jiného, než peklo. To mi nemusel říkat, vím to moc dobře. Jsem připravená, lásko. Když to musí být, půjdu tedy do pekla. Nu což, v nebi už jsem byla. S tebou.
Ale ten maličký si opovržení nezaslouží. On za nic nemůže. To bych ti chtěla říct. Že se bojím, co s ním bude. Vím, že to bude chlapec. Můj a tvůj syn. O něj mám strach, ne o sebe.


*

Neměl jsem tušení, v jakých časových intervalech ty zápisky vznikaly. Nebylo u nich datum. Pokoušel jsem se pochopit jednání člověka, který dokáže být tak nelítostný ke svému dítěti, ale nešlo mi to. Věděl pradědeček, že je Kateřina těhotná, když ji zamknul v té zatuchlé kobce? Co si myslel? Že její nemanželské dítě utají? Nebo čekal, že tam oba umřou? Musel jsem to chvíli vydýchávat.

Viola vypadala, že bude brečet a mně v tu chvíli se značným zpožděním docvaklo, odkud se vzala ta její neuvěřitelná podoba s pratetou Kateřinou. Tedy... mojí pratetou. Pro Violu to byla opravdová babička. Dítě, které tenkrát čekala, nezemřelo. Byl to Robert. Začínal jsem pomalu dešifrovat podivné pradědečkovo chování vůči nešťastnému chlapci. Doktor Vágner přece povídal něco o jeho patologické posedlosti Biblí. Nejspíš se právě v té době začala projevovat. Takové dítě muselo být pro toho člověka ztělesněním hříchu. Co se ale stalo s jeho rodiči? Kam se poděl nevěrný babiččin manžel, o kterém se v rodině nikdy nemluvilo? Kam zmizela Robertova matka Kateřina? Můj otec se strejdou vyrostli jako bratři. Věděli, že jsou nevlastní? Možná babička Roberta adoptovala a klukům nic neřekli. Nebo jak to vlastně bylo? Začínal jsem se do toho poněkud zamotávat.


*

Možná teď budu patetická. Ale ať! V něm, v tom maličkém, zůstaneme pohromadě. Už navždycky, ať se stane, co se stane. Nemyslíš, že je to zázrak? Stýská se mi po Evelíně. Zničila jsem jí život a to se těžko odpouští. Ani nevím, jestli už se vrátila z Vídně.

Dny ubíhají a já netuším, co bude dál. Otec se mnou moc nemluví, ale jídlo mi sem nosí právě on. Bůh mi odpusť, občas mě napadá, že by mě mohl docela dobře otrávit. Nás oba. Je to hrozné, viď? Asi už začínám bláznit. Kromě otce a jedné služebné, která se tu o mě stará, jsem za celou tu dobu nezahlédla živou duši. Tak dlouho jsem ji přemlouvala, až mi sem propašovala tenhle zápisník. Píšu ti, i když je mi jasné, že moje slova a věty číst nikdy nebudeš. Ale mám tak pocit, že s tebou hovořím. Pomáhá mi to nezbláznit se. Zatím. Kromě zápisníku tu mám už jen bibli, ale její četba mě skličuje. Zvlášť ty kapitoly, které mi označil otec. Jsou ze starého zákona a mluví se v nich o hříchu a božím hněvu. Jak depresivní. Teď a tady obzvlášť.

Těším se na noc. Těším se, až přijde spánek a já tě ve snu zase spatřím. Nejraději bych se pak už ani neprobudila. Ale to by bylo sobecké. Nemohu vzít zpět, co se stalo. Musím se jen připravit na to, co přijde. Ať už je to cokoliv.


*

I když jsem se na Violu nedíval, bylo mi jasné, že s napětím očekává, co já na to. No co asi? Byl jsem z toho paf. Nešlo mi to do hlavy. I když byla tenkrát úplně jiná doba, tohle přece nemohlo pradědečkovi jen tak projít.
„Chápeš to? On ji tam normálně zavřel. Přece už tenkrát musely platit nějaký zákony, ne? To je jasný omezování osobní svobody. Jak to, že to nikdo nenahlásil?" Nechápal jsem to, fakt ne.
„No jo, taky už jsem o tom přemýšlela. Všichni museli mít z toho chlapa vítr. A on byl psychopat. Nikdo normální by tohle neudělal. Nebo myslíš, že jo?"
„Že byl pěknej hajzlík, vím už dávno. Panejo, doufám, že jsme po něm nezdědili nějaký ujetý geny."
„Já teda určitě ne," naježila se Viola. Obdařil jsem ji úsměvem, který byl možná trochu skeptický, protože sevřela rty a loupla po mně pohledem zpod přivřených víček. Upřel jsem svou pozornost raději k dalšímu zápisku pratety Kateřiny. Zdálo se, že je poslední.


*

Dnes jsem byla opět na chvilku šťastná. Stal se zázrak, v který už jsem nedoufala. Po několika měsících jsem mluvila se svou sestrou. Musí to pro ni být hrozné a přesto mi byla schopná odpustit, že jsem jí tak krutě ublížila. Taky vím, že prosila otce, aby ke mně nebyl tak tvrdý. Jeho plán se zdá být šílený.
I on sám mi tak poslední dobou připadá. Ale pořád věřím, že to s námi všemi myslí dobře. Musím tomu věřit. Jinak bych už dávno taky zešílela.
Čas se krátí, Filipe. Miluji tě, i když na to nemám právo. Nikdy jsem ho neměla. Ale naše dítě si tvou lásku zaslouží. Nezapomeň na to, ať se stane cokoliv. Ani já na tebe nezapomenu. Jednou zase budeme spolu. To ti přísahám.


*

Těch pár záznamů tvořilo osu celého deníku. Poznámky mezi nimi se týkaly nejrůznějších maličkostí a připadaly mi proti těmto šokujícím sdělením zcela nevýznamné. Jako by si Kateřina povídala sama se sebou. Některé z těch vět mi ani nedávaly smysl. Napadlo mě, že já bych už po pár dnech takové samotky určitě moc v pohodě nebyl. Hráblo by mi z toho. Stačila mi chvilka v těch místech a už jsem koukal, kde nechal tesař díru. Ano, asi to tam tenkrát vypadalo trochu jinak, ale atmosféra toho místa musela být bezútěšná už tehdy, o tom jsem vůbec nepochyboval.

„Dočetl jsi to?"- zeptala se Viola potichu. Vytrhla mě tím z myšlenek a chvíli mi trvalo, než jsem se přenesl zase do reality.
„Jo. Dočetl." Zaklapl jsem sešit a podal jí ho. Připadal mi tíživý, jako jeho obsah. Tíživý a pochmurný.

„Táta nikdy ani nenaznačil, že babička není jeho pravá máma. Vůbec jsem to netušila." Viola to očividně nemohla rozdýchat. Nebylo divu.
„Třeba to neví ani on sám," prohodil jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněl na podivný rozhovor babičky s doktorem Vágnerem. Konečně mi došlo, čeho se týkal. Babička nikdy neřekla svým dětem pravdu. Odkládala to tak dlouho, až nejspíš propásla tu správnou chvíli. Bylo mi jasné, že nebudu mít stání, dokud všechna drobná kolečka té staré historie nezapadnou na své místo. To znamenalo, že půjdu za babičkou a nedám jí pokoj, dokud mi nepoví všechno. Mně a Viole. Jestli to dokáže říct nám, třeba pro ni pak bude snazší promluvit o tom i před našimi otci. Koneckonců, už je to dávno. Ty největší hrany čas obrousil. Nejspíš.

Když jsem ve svých myšlenkách došel až sem, sám nad sebou jsem zakroutil hlavou. Šmankote, ze mně se snad nakonec vyklube filozof. Ještě toho trochu. Taky jsem se trochu zastyděl. Viola se se mnou o svůj nález poctivě podělila a já ve svém pokoji pořád ještě sysloval ostatní důležité důkazy. Nedalo se nic dělat. Když už se teda družíme, ať je to poctivé.

„Taky ti musím něco ukázat. I já jsem našel pár věcí, které bys měla vidět."
Trochu se pousmála: „Myslela jsem si to. Hned jsem poznala, žes tam byl taky. Co je to?"
„Mám to u sebe v pokoji. Chceš, abych to donesl, nebo jdeš se mnou?"
„Jdu s tebou. Měla bych ti oplatit návštěvu, ne? I když ty ses do mýho pokoje pozval vlastně sám."
To byla sice pravda, ale taky to na mě nemusela vytahovat, když šlo o tak vážné věci. Všiml jsem si, že jí cukají koutky. Zatvářil jsem se kajícně.
„To uznávám, ale měl jsem k tomu důvod."
„Myslíš tu moji..."- očividně se jí to slovo těžko vypouštělo z pusy.
„Náměsíčnost? Jo, to přesně jsem měl na mysli."
„Chci, abys mi o tom řekl všechno. Chápeš? Všechno!"
„Proč bych měl něco zatloukat?"- podivil jsem se. Pak mi ale docvaklo, že se Viola nejspíš obává nějakých výstředností, kterých se mohla v tom stavu případně dopustit. Na malou, opravdu malou chvíli jsem byl v pokušení trochu jí tu pravdu přikrášlit. Pak se mi jí ale zželelo. Už takhle z toho byla dost vykolejená.
Vylíčil jsem jí tedy těch několik našich nočních setkání po pravdě a nic jsem nezamlčel. Při zmínce o agresivitě, se kterou na mě onehdy v noci nastoupila, vykulila oči.
„Fíha, to zní děsivě! Mohla jsem tě fakt zmrzačit."
„To je dobrý, přežil jsem to," hrál jsem si na hrdinu. Ale když se mi znovu vybavila prudkost jejího útoku na schodech před domem, trochu jsem povadl. Fakt bylo štěstí, že to odnesla jen kostrč. Cesta k domu byla totiž lemovaná velkými kameny a hodně jich mělo hodně ostré a špičaté hrany. Dopadnout na nějaký takový hlavou, nevím, nevím. Napadlo to i Violu, viděl jsem jí to na očích.

Rázně jsem se zvedl z křesla, které už pomalu začínalo být mým oblíbeným. A celkově jsem se v tomhle pokoji cítil příjemně. Jenže přišel čas vyložit na stůl i moje karty.
Viola za sebou zamkla, což mi přišlo sice trochu paranoidní, ale nijak jsem to nekomentoval. Sestoupili jsme po schodech a vyšli na hlavní schodiště. Mrkl jsem k podkrovnímu pokojíku a zjistil, že je zavřeno. Viola si všimla mého pohledu a když jsem se k ní zase otočil, mlčky pokrčila rameny. Zvláštní. Jestli to nebyla ona, kdo tedy?
Když jsem zavíral dveře s obrazem, Viola se zadumaně zadívala na pradědečka a potom zachmuřeně zakroutila hlavou. Nic neřekla, ale bylo mi jasné, co si asi myslí. Myslel jsem si to taky.

Už jsme byli pár kroků od mé ložnice, když se nad našimi hlavami nečekaně rozezněl starodávný bronzový zvonek. Bylo to prvně, co jsem ho tu slyšel, dost jsem se tedy lekl. Jeho tón byl vysoký a pronikavý, jako by zvonil na poplach.
Viola se mi smála: „Neboj, to je jen babička. Něco nám chce."
„Jak to víš?"
„Už jsem tady párkrát byla, nezapomeň. Víš, že už nemůže do schodů. Tohle býval dřív zvonek pro služebnictvo a teď s ním babička svolává ty, co jsou právě v patře. Asi se něco děje."

Sice mě zajímalo, kvůli čemu na nás babička zvoní jako na lesy, zrovna teď se mi ale dolů moc nechtělo. Měli jsme tu s Violou rozdělanou práci. Naklonil jsem se přes zábradlí a zahalekal směrem ke kuchyni, srdci celého tohoto obrovského domu: „Co je babi? Potřebuješ něco?"
Na ta slova vyšla z kuchyně Skarleta a zvedla hlavu vzhůru ke mně. Bylo to takové překvapení, že jsem na ni pěknou chvíli tupě zíral jako poněkud retardovaný jedinec. Pak zaklapala hůlka a za Skarletou vyšla z místnosti i babička. Zavolala na mě: „Přišla za tebou Skarletka, Martine. Potřebuje s tebou mluvit."
Halucinace to tedy nebyla. Obrátil jsem se zmateně k Viole a pokrčil rameny. Usmála se: „Jen běž. Já už tvůj pokoj najdu. Počkám tam na tebe."
Než jsem stačil zareagovat, otočila se ke mně zády a vyrazila. Ještě než jsem se od ní odvrátil, všiml jsem si, že jde najisto. No tohle!

Byl jsem zvědavý, co mi Skarleta chce. Ještě nikdy nepřišla až do domu, muselo se tedy asi stát něco vážného. Doufal jsem, že nevyrukuje s nějakou jobovkou.
Čekala na mě pod schody. Už zdálky jsem viděl, že se usmívá. Spadl mi kámen ze srdce.
Babička odklapala do svého pokoje a nechala nám volné pole působnosti. Ani paní Elsa nebyla v dohledu. Jen na stole v kuchyni stála další konvice voňavého čaje. Skarleta nasála vzduch: „Páni, to je vůně. Co je to za čaj?"
„Nemám tušení, ale můžu ti trochu nalít, jestli chceš ochutnat. Nebo radši něco jinýho? Řekni si." V roli hostitele jsem se za svůj život mockrát neocitl, dalo by se říct, že prakticky vůbec. Neuměl jsem přijímat a hostit návštěvy. Skarleta se ale zasmála a zavrtěla hlavou: „Ne, díky. Přišla jsem jen na skok. Aleš na mě čeká před domem."
Zatrnulo mi: „Tak Aleš, jo?"
„Klid, není to tak, jak si myslíš." Měla mě prokouknutého. Mohl jsem si stokrát říkat, že žárlit na Kotrbu je pitomost, ale realita byla jiná. Žárlil jsem. O to víc, když jsem posledně zjistil, že se ten mamlas dovede chovat i celkem přijatelně. Když chce.
„A jak to teda je?"
„Nabídnul se, že mě odveze za mamkou do špitálu."
To mě překvapilo: „Jak do špitálu? Co je s ní? Myslel, jsem, že je už v pohodě."
„Ale jo, to je, neboj. Je tam jen na pozorování. Pro jistotu. Sanitku zavolal Kryšpín, když k nám po službě dorazil. Je to fajn chlap. Vypadal dost ustaraně. Nedal si říct. Když viděl, v jakým je máma stavu, vzal si tátu trochu do parády. Pohrozil mu trestním oznámením. A to víš, policajtovi se vyhrožuje hůř, než normálním smrtelníkům. Fotřík ani nemukal."

Skarleta se znovu zasmála. Měl jsem radost, že už není smutná. V duchu jsem poplácal Kryšpína Bálka po rameni.
„A co bude dál? Když teda to oznámení nepodáte. Jde to vůbec? Myslím..." Nevěděl jsem, jak bych to podal.
„Jestli na mamce ve špitále nepoznali, co se stalo? To víš, že asi jo, ale nic s tím nenadělají, když to svedla na uklouznutí v koupelně. Byla na tom daleko hůř psychicky. Teď už je jí fajn, vzhledem k situaci. Táta si sbalil nějaký saky paky a Kryšpín ho odvezl k babičce do Hrůzova. Tam zůstane do tý doby, dokud nenastoupí na protialkoholní léčbu. Sám a dobrovolně, představ si to. A tentokrát to vypadá, že to myslí vážně. Fakticky. Ta věc s Fandou ho dost sebrala."
„No, to se ani nedivím. Mohlo to dopadnout zatraceně špatně."
„Ale naštěstí nedopadlo. Taky díky tobě. Vlastně jsem ti přišla poděkovat."
„Proč mně? Moc jsem se zrovna nevyznamenal."
„Ale jo. Pro mě jseš hrdina, Marty. Mám tě ráda. Nezapomeň na to." Skarleta si stoupla na špičky a objala mě kolem krku. Chvíli jsme tam jen tak stáli a bylo to moc fajn. Pak mě dlouze políbila, ještě jednou se na mě krásně usmála a v dalším okamžiku už byla zase pryč. Ještě chvíli jsem tam stál jak tydýt a díval se za ní.

Schody zpátky do patra sem vyběhl po dvou a některé dokonce i po třech. Euforie, která se mi rozlila cévním řečištěm, působila na chvíli jako účinné sedativum. Ovšem už u pradědečka se mi to vymstilo. Mé modřinami vyzdobené tělo začínalo mít toho nešetrného zacházení plné zuby. Zbytek cesty do pokoje jsem se snažil dojít tak důstojně, jak to jen šlo. Což neznamenalo, že bych ani trochu nekulhal. To vůbec. Viola se mi zkrátka připomínala každým krokem, při kterém mi z naraženého pozadí vystřelovaly bolestivé šípy až kamsi ke kotníkům. Ovšem ani utrpení nezabránilo tomu, aby se mi na tváři usadil poněkud přihlouplý úsměv a nějakou chvíli tam setrval. Jako Jokerův škleb.

Ten telecí úsměv mi smázl z obličeje až Violin vědoucně shovívavý výraz. Čišela z něj prastará lidová moudrost, že k bláznům a podobně postiženým osobám by se mělo přistupovat s notnou dávkou diplomacie. Předstíral jsem, že ho nevidím.
Stála přímo u okna v mé ložnici. Musela tedy vidět vycházet Skarletu z domu. Kromě toho spikleneckého výrazu se to ale naštěstí obešlo bez komentáře. Rýpavé poznámky se nekonaly. Spadl mi kámen ze srdce. Na pubertální dobírání jsem vážně neměl náladu.

Euforie postupně odezněla a já vytáhl svoje poklady ze skrýší, Violin blahosklonný výraz zmizel a místo něj se objevila zvědavost, říznutá nedočkavou dychtivostí. S rozbalováním jsem si dal schválně načas.
Když už by se napětí dalo krájet, odhodil jsem teatrálně papír a ukázal Viole obrazy. V očích jí blýsklo vzrušením. Filipův portrét si prohlížela dlouho a zaujatě. Ovšem když jsem se vytasil se svým trumfem, obrazem babiččiny sestry, její reakce mě překvapila. Drobný úsměv, který se na okamžik mihl její tváří, byl napůl vědoucí a napůl triumfální. Jako by se potvrdila nějaká její domněnka. Vzápětí opět nasadila kamenný výraz hráče pokeru.

Nevím, co jsem čekal. Úžas? Leknutí? Šok? Nejspíš od všeho trochu. Každý normální smrtelník by při pohledu na tak neuvěřitelnou podobu s vlastní osobou zareagoval přinejmenším překvapeně. Byl jsem připravený na cokoli, ale tak vlažnou reakci jsem nečekal. Viola mi totálně zkazila radost. Pohled na dívku z minulosti, která jako by jí z oka vypadla, ji totiž ani v nejmenším nezaskočil. Byla rozrušená, možná i trochu dojatá, ale překvapená ne. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.

„Ty už jsi ten obraz viděla?" Jiné vysvětlení mě nenapadalo. Třeba bylo po domě víc Kateřininých portrétů. Nebo je už Viola v podkroví rozbalila a potom vrátila zpátky na místo, i když jsem nechápal, proč by to dělala. Lidi ale dělají různé hlouposti, které ostatní občas nechápou. Koneckonců v tomhle domě není poprvé. Ale kdyby existovaly další obrazy, proč by mi o nich babička neřekla? Ptal jsem se přece. Nakonec sestřenka promluvila:
„Ne, nikdy jsem neviděla ani tenhle, ani žádnej jinej obraz babiččiny sestry. Teda... vlastně mojí pravý babičky. Ty jo! Vůbec si na to nemůžu zvyknout, věříš?"

Co bych nevěřil. Dalo se to pochopit. Čemu jsem ale pořád nerozumněl ani za mák, byla Violina reakce. To kdyby mně někdo ukázal obrázek mého dvojníka, byl bych z toho přinejmenším vykulený. Co je to s ní?

Vzápětí se mi na tuto záhadu dostalo odpovědi. Ovšem ne zrovna takové, jakou bych čekal.