Tajemství babiččina domu - 23. kapitola

Úzký pruh světla mé fórové baterčičky mapoval terén. Obkroužil jsem jí nejprve nejbližší prostor kolem sebe. Okamžitě po vniknutí do sklepa se mě totiž zmocnil velmi nepříjemný pocit, že tu nejsem sám. Byl naprosto iracionální, přesto tak tísnivý, že mi srdce mínilo vyskočit z hrudi a dát se na zběsilý úprk někam do bezpečí.
Předpokládám, že něco podobného v neznámém a temném prostředí pociťuje téměř každý. Zkrátka síla sugesce. V některých případech možná i říznutá paranoiou. Můj případ.

Samozřejmě, že tu nikdo nebyl. Kdo by tu taky co pohledával? Kolem mě bylo jen prázdno a jediný živým organismem široko daleko byla plíseň na zdech. Její vlhký zápach mi vnikal do plic, které momentálně pracovaly na plný výkon. Připadal jsem si jako maratónský běžec, který marně čeká na druhý dech.
Proklínal jsem svůj laxní přístup ohledně nezbytného vybavení. Tahle baterka byla zoufale nedostačující. Přesněji řečeno téměř k ničemu. To už jsem si mohl škrtat sirkami a byl bych na tom možná lépe.

Dita už se venku utišila a já teď slyšel jen svůj dech a kroky, bořící se jemně do měkké hlíny, z které občas vystupovala ostrá hrana kamene. Lehce to křupalo. Napadlo mě, že tenhle sklep by byl nejspíš dobrý na uskladnění brambor. Ta myšlenka mě trochu uklidnila a i tep se mi pozvolna vracel k normálu. Slábl i pocit, že tu se mnou někdo je. Strach má velké oči. Je to obyčejný sklep a zamčený je proto, aby si tady někdo nepřelámal kosti na krkolomných schodech. Někdo holt musí neustále malovat čerta na zeď. Třeba já.

Šel jsem podél zdi a baterkou přitom mířil střídavě do středu místnosti a před sebe. Kdyby zvenčí někdo pozoroval dům, mohl by si myslet, že se tady někdo učí morzeovku. Pokud by se ale snažil něco z těch signálů vyčíst, měl by smůlu.

Místnost byla prostorná a víceméně prázdná. Nic pozoruhodného jsem zatím neviděl. Obyčejný sklep, nic mimořádného. Obličejem jsem nabral pár pavučin, které visely v jemných, ale pevných závěsech od stropu a svými rozměry budily respekt. Pavouky totiž zrovna moc nemusím, hlavně ty velké a masité, s chlupatýma nohama. Naštěstí přede mnou zřejmě stačili prchnout, což zas nebyl tak velký kumšt, neboť jsem se sunul kupředu rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani lenochod.

To, co sem lákalo mou sestřenku jako plamen můru, zůstávalo zatím skryto. Trochu mě to zaskočilo, ale postupoval jsem dál a nepřestával být ve střehu. Už jsem se párkrát setkal se situacemi, které se zpočátku jevily zcela neškodně a v závěru dokázaly parádně překvapit. Toto mohl být docela dobře ten případ.

Narazil jsem na onen sud, který byl vidět oknem. Při bližším ohledání jsem zjistil, že mu chybí nejenom víko, ale i dno. Neměl jsem tušení, k čemu tady mohl sloužit a ani mě to v této chvíli příliš netrápilo. Zkusil jsem s ním hnout, ale byl zabořený v hliněné podlaze, která od té doby stačila ztvrdnout a uvěznit ho na místě. Sudy se tedy válet nebudou. Taky proč by měly, že?

Hned další věc, kterou jsem objevil, byly schody. Ty mě zajímaly mnohem víc, než nějaký sud. Nevím proč jsem se původně domníval, že budou točité a úzké. Úzké sice byly, ale vedly přímo dolů a byly tak strmé, že mi připadaly spíš jako nějaký kamenný žebřík, opřený o stěnu. Ten, kdo tenhle sklep stavěl, měl nejspíš smysl pro hodně černý humor. Nedokázal jsem si představit, jak by se dalo po těchto schodech cokoliv bezpečně snést. Nebylo tam ani zábradlí a stupně byly brutálně úzké a vysoké. To, co jsem viděl, mi stačilo k tomu, abych byl ochoten uvěřit historce o zamčení sklepa z důvodu bezpečnosti. O to víc mě znepokojila myšlenka, že moje sestřenka vlastní od této vražedné pasti klíč a až si s ním jednou odemkne, nebude pravděpodobně při smyslech. Že to dosud neudělala, byla jiná věc. A že to neudělala, jsem si byl celkem jistý. To už by měla v lepším případě sádru. Na ten horší jsem si zakázal myslet. Mohl bych taky náhodou něco přivolat.

Minul jsem schody a pokračoval v mapovací trase kolem místnosti. Regál, který jsem viděl oknem, nebyl u stěny, ale volně v prostoru. Divná věc. Byl zcela prázdný, až na několik svíček v různých stádiích ohoření, vyrovnaných vedle sebe na jedné z polic. Bohužel chyběly sirky, abych je mohl zapálit. Hned by tu bylo útulněji.
Zadní stěna sklepa byla asi tři metry za prázdným regálem. V nejbližším rohu jsem objevil nějaké nářadí, pečlivě vyrovnané a opřené o zeď. Byl tu krumpáč, lopata, motyka a široké hrábě. Kovové části byly notně zrezlé a ty dřevěné pro změnu zpuchřelé a děravé od červotoče. Kdoví, kdo a proč si to sem uložil a potom ponechal svému osudu. Každopádně už to muselo být hodně dávno.

Ať jsem se ale díval sebelíp, neviděl jsem tady nic, co by mohlo stát mojí sestřence za návštěvu. Chvílemi mě sice přepadl povědomý pocit něčí přítomnosti, ale snažil jsem se to ignorovat a myslet pragmaticky. Už mnohokrát jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, že si vybičované nervy dokáží s člověkem dost nehezky pohrát a nehodlal jsem jim to tentokrát dovolit. Musím přiznat, že s dosti pofidérním úspěchem. Strach na mě útočil v různě dlouhých intervalech, s kolísající intenzitou.

Kamenů v podloží přibývalo, svítil jsem si tedy baterkou hlavně pod nohy, abych nezakopl. Stejně tu nic nebylo. Alespoň nic, co by mě zajímalo. Hodlal jsem dojít z druhé strany zpátky k oknu a vyšplhat se zase ven. Jak jsem se k němu ale blížil, začínal jsem z toho mít stále větší a větší obavy. Co když se mi to nepodaří? Co když je to okno opravdu moc vysoko, abych k němu dokázal vylézt?

Už to tu bylo zase. Kolikrát jsem se zařekl, že si nebudu připouštět žádné katastrofické scénáře a zase to dělám. Dostal jsem sám na sebe vztek. Kopnul jsem vztekle do hlíny, až se jí sprška rozlétla a narazila o stěnu. Sykl jsem bolestí, neboť jsem tím kopnutím uvolnil i dost velký kámen, který se skrýval pod hlínou. Odkryl mělkou prohlubeň, ze které vyběhlo pár živočichů, kteří už si tak v životě pod vlhkými kameny libují. Nějaký černý brouk, pár stonožek, červů a podobné žoužele z říše nechutných. Už už jsem se štítivě odvracel, když tu se náhle ve světle baterky cosi zalesklo. Okamžitě jsem zpozorněl. Přidřepl jsem na bobek a posvítil si na tu věc přímo. Ze země čouhalo něco stříbrného. Vypadalo to jako řetízek. Popadl jsem ho a zkoušel vytáhnout. Musel se ale asi někde zaseknout, nejspíš o další kámen. Zatáhl jsem větší silou a na chvíli jsem si byl jistý, že jsem ho přetrhl. Ucítil jsem totiž, jak něco s tichým křupnutím povolilo. Zřejmě byl ale jen přiskřípnutý pod nějakým kamenem a tím škubnutím jsem ho uvolnil. Odhrabal jsem z řetízku hlínu a zjistil, že k němu patří placatý, oválný přívěsek. Otřel jsem ho o kalhoty a zběžně prohlédl. Stačil jsem zaregistrovat, že je na jeho zadní straně cosi vyryto. Písmo bylo ale droboučké a zašlé, ušpiněné od hlíny, v které ležel určitě už velmi dlouho. Teď ale nebyla vhodná chvíle na nějaké dlouhé zkoumání. Krom toho moje baterka několikrát podezřele zablikala a já se obával, že už mele z posledního. To by se mi fakt nehodilo.

Strčil jsem tedy šperk do kapsy a soustředil se pouze na cestu k oknu. Tam jsem záhy zjistil, že se moje neblahá předtucha vyplnila. Okno bylo vysoko a zeď v těch místech příliš hladká, než aby se po ní dalo vylézt. Zkoušel jsem to s rozběhem, ale bohužel jsem musel konstatovat, že vyběhnout po zdi, což dokonale ovládají někteří hrdinové akčních filmů, skutečně nedokážu. Krom toho při těch prudkých pohybech začalo důrazně protestovat moje pomlácené tělo.
Nakonec jsem pod okno ze samého zoufalství v potu tváře dokutálel i ten sud, jenže zpuchřelé dřevo mou váhu neuneslo a já si málem zlámal nohy.

Bylo to tu zas. Za posledních dvanáct hodin už jsem byl podruhé v pasti a opět svou vlastní vinou. I když tentokrát jsem to nepovažoval za až takovou katastrofu. Koneckonců jsem pořád v babiččině domě a od její kuchyně mě dělí jen pár schodů a zamčené dveře. Prostě počkám do rána a pak budu křičet. Není to sice zrovna moc hrdinský postup, ale nic jiného mě nenapadalo. Dnes je sice neděle a pan Aubrecht tady není, ale v okně chybí mříž a dostat mě ven jistě nebude pro kluky velký problém. Nejhorší bude přečkat tu několik následujících hodin. Navíc v naprosté tmě, protože moje baterka prve opravdu neblikala jen tak z plezíru, ale proto, že jí docházela šťáva. Jak taky jinak, že? Když už tu mám strávit noc, ať je to stylové. Připadal jsem si jako nějaký zoufalec v hladomorně.

Seděl jsem na studené zemi, opíral se zády o slizkou zeď, byla mi zima, měl jsem hlad a v neposlední řadě jsem se taky dost bál. Zdálo se mi totiž, že kdesi ve vnitrozemí sklepa cosi podezřele šramotí. Okamžitě mě napadly krysy. Tito hnusní hlodavci mi byli bytostně odporní. To už bych spíš rozdýchal jedovatého hada. Nebo krokouše. V opravdu krajním případě i toho chlupatého pavouka. Ale představa živočicha s holým ocasem, šedým kožichem, korálkovýma očima a špičatým čenichem, který se ke mně pomalu ve tmě přibližuje, aby mě mohl ohlodávat... to byl asi vrchol mých nočních můr. Z hloubi duše jsem doufal, že si to se mnou takto krutě pohrává pouze moje fantazie, zjitřená neobvyklou situací.

Když prvně zašramotil klíč v zámku, zřejmě jsem už trochu klimbal, protože to se mnou z počátku ani nehnulo. Teprve po chvíli, když se ten povědomý zvuk ozval znovu, jsem sebou škubl a rovnýma nohama vyskočil ze země. V tu ránu jsem byl dokonale bdělý. Že si Viola vybrala pro definitivní použití klíče právě tuhle noc, bylo naprosto příznačné. Už dávno jsem měl podezření, že se v tomhle domě nic neděje pouhou náhodou. Celou tu dobu jsem to měl jen za nějaký iracionální pocit, teď jsem to už ale viděl jinak. Proto jsem nemohl usnout. Proto jsem měl být dneska tady. Co ale bude dál? Co když to Viola zase nedotáhne do konce?

Odpověď přišla vzápětí. Klaplo to. Otevřela. Za ní se dralo světlo z kuchyně a moje sestřenka byla na okamžik pouhou siluetou na vrcholu krkolomného schodiště. Jako obvykle měla na sobě dlouhou noční košili, která v tom zadním, rozptýleném světle kolem jejího těla zprůsvitněla v iluzi vílího závoje. Bylo to jako sen. Jenomže zatímco ona nejspíš skutečně snila, já byl až nechutně bdělý. Horečně jsem přemýšlel, co by bylo na místě udělat teď. Vyběhnout schody a zatlačit ji nazpátek do kuchyně? Počkat a zjistit, co má za lubem? Dělat jí dole pod schody záchranu?

Když se pohnula a vykročila po schodech dolů, došlo mi, že tu první variantu už jsem prošvihl. S hrůzou jsem si všiml, že se vůbec nedívá, kam šlape. Neskláněla hlavu, aby kontrolovala, kam dává nohy. Pohybovala se úplně stejně mechanicky, jako při našich předešlých setkáních. Připravil jsem se na nejhorší a zaujal stanoviště u paty schodiště. Netrvalo ani moc dlouho a stalo se, co se stát muselo. Nohy se jí zamotaly do dlouhé košile, kterou se samozřejmě neobtěžovala nadzvednout a milá Viola se řítila střemhlav dolů. Původně jsem plánoval zachytit ji elegantně do náručí, když ale došlo k závěrečné akci, smetla mě jako tsunami. Bylo to rychlejší a zběsilejší, než jsem čekal. Dopadla na mě celou svou vahou, která sice nebyla nic moc, ale prudkost pádu ten handicap solidně vyrovnala. Myslel jsem, že je po mně. Aby toho nebylo málo, začala se se mnou prát. A ječet. To mě konečně vyburcovalo. Popadl jsem ji za ramena a přetočil na záda. Vyměnili jsme si pozice. Teď jsem ležel já na ní. Dlaň levé ruky jsem jí tiskl na ústa a cítil, jak se mě pokouší kousnout. Vrčela jako vzteklá kočka. Jedním jsem si ale mohl být zcela jistý. Už nespala. Z očí jí šlehaly blesky a kdyby mohla, stoprocentně by mi vyškrábala oči.

Bylo mi jasné, že jakmile uvolním sevření, půjde po mně. Sice jsem nečekal, že mi bude bůhvíjak děkovat, že jsem jí možná zachránil život, přesto mě ta zuřivost trochu zaskočila. Věděl jsem, že to pro ni musí být šok. Netuší, kde je, proč tam je, ani co tam dělám já. I když jsem se snažil brát na to ohled, moc se mi to nedařilo. Krom toho se nezdálo, že by jí docházely síly.

„Koukni," snažil jsem se k ní prohovořit sice polohlasně, ale důrazně: „Nesmíš křičet, je ti to jasný? Pustím tě, ale musím si bejt jistej, že přestaneš bláznit. Jsme ve sklepě a ty jsi byla náměsíčná. Rozumíš tomu? Ná-mě-síč-ná!"

Nezdálo se, že by ve svém úsilí vykroutit se mi nějak polevila. Usoudil jsem, že tohle bude asi ještě zajímavé. Ke své hrůze jsem si uvědomil, že už toho začínám mít dost. Docházely mi síly. Ta situace se mi začala jevit jako naprosto beznadějná. Byl jsem zoufalý. A pak jsem udělal něco, co by se dělat asi nemělo. Vrazil jsem jí facku. Možná jsem do toho vložil trochu víc síly, než bylo nezbytně nutné, ale v tu chvíli jsem se prostě neovládl. Okamžitě jsem vystřízlivěl z největšího rozčilení.
Pak se ale stala nečekaná věc. Viola v mém sevření ochabla, přestala sebou házet jako při tanci svatého Víta a z očí se jí začaly koulet slzy. Připadal jsem si jako ten největší vyvrhel.

„Prosím tě, promiň! To jsem nechtěl. Ale nedala jsi mi jinou možnost."
Sledovala mě upřeným pohledem a já si uvědomil, že to je možná poprvé, kdy se na mě pořádně podívala.
„Koukni, pustil bych tě, ale musela bys mi slíbit, že nebudeš ječet a necháš si to vysvětlit." Pořád na mě koukala, ale v očích už neměla tu zběsilost, jako před chvílí. Musel jsem se ale ujistit.
„Tak co? Budeš potichu?"
Zdálo se mi, že trochu kývla hlavou.
„Hele, je noc. Babička a paní Elsa spí. Mají lehký spaní. Nechceme je vyděsit. Nebo jo?"
Teď zavrtěla hlavou zcela zřetelně. Trochu jsem se na ni usmál: „Tak fajn. Teď tě teda pustím. Ale jestli začneš řvát, přísahám, že tě zamknu tady v tom sklepě až do rána. A upozorňuju tě, že jsou tady krysy. Velký!"

Zavřela oči a hlava se jí svezla do strany. To mě vyděsilo, přesto jsem nepřestával být ve střehu. Může to být finta. Ale co když fakt omdlela? Co když jsem jí něco udělal?

Pomalu a opatrně jsem sundal ruku z její pusy. Nic. Ani hlásek. Zkusil jsem s ní trochu zatřást. Zase nic. Dýchala ale celkem pravidelně, tudíž jsem se trochu uklidnil. Pak mě napadlo, že jestli opravdu omdlela, mohl bych ji odtud dostat, aniž bych se musel zdržovat nějakým vysvětlováním. Okamžitě jsem taky ten plán začal realizovat. Vzal jsem Violu do náručí a začal vystupovat po těch příkrých schodech. Jako bych nesl mrtvolu. Ruce jí plandaly a hlavu měla zakloněnou tak, že se jí rozpuštěné vlasy zaručeně musely courat po zemi. Byly chvíle, kdy jsem byl přesvědčený, že to nemůžu ustát. Párkrát jsem balancoval na některém z těch úzkých schodů a snažil se nepřevážit se i se svým břemenem po zádech dolů. Můj těžce zkoušený anděl strážný se ale asi činil ze všech sil, protože se mi to nakonec podařilo. Podařilo se mi vylézt po těch schodech i s Violou. Vlasy jsem měl na čele slepené potem a v krku jako na Sahaře. Dýchal jsem jak sentinel. Ale dokázal jsem to. Byl jsem na sebe hrdý.

Klíč ještě stále vězel v zámku. Přenesl jsem na chvíli Violinu váhu na stehno pravé nohy, zavřel jsem a dvakrát tím klíčem otočil. Pak jsem ho strčil do kapsy kalhot ke svému druhému úlovku, náhrdelníku s přívěskem. Skoro jsem na něj v tom rozčilení zapomněl.

Pak jsem se s Violou vydal po hlavním schodišti a na pradědečka se přitom ani jednou nepodíval.
Velké sloupkové hodiny v obýváku právě ukazovaly čtyři hodiny, čtyřicet pět minut.