Tajemství babiččina domu - 22. kapitola

Kdybych tvrdil, že jsem byl bůhvíjak odvázaný z okolností naší nečekané záchrany, lhal bych. Člověk ale musí občas zatnout zuby a vykašlat se na přebujelou ješitnost. Obzvlášť, když jde do tuhého. A toho večera v Rokli do tuhého skutečně šlo, o tom žádná.

Moc jsme toho v autě nenamluvili. Dokonce ani Kotrba. Když podal Skarletě starou a děravou deku, kterou vozil v kufru společně se změtí další veteše, usedl za volant a nic nekomentoval. Nepoznával jsem ho. Jako by tady seděl úplně jiný člověk.

Vyjeli jsme hodně pomalu úzkou pěšinou od Rokle. Chvílemi to vypadalo, že sjedeme bokem do jezera, ale vždycky se to Kotrbovi podařilo nějakým zázrakem ustát.
Fanda usnul sestře na klíně a přišel tím pádem o dosti dobrodružnou jízdu. Podle mého názoru to bylo jen dobře, neboť šoků už si dneska zažil dost. Chvílemi ze spaní zavzlykal a Skarleta ho hladila po vlasech, dokud se neutišil. Atmosféra byla tak prapodivně nereálná, až mě napadlo, jestli se mi to všechno nakonec jen nezdá.

Na silnici před babiččiným domem stáli Dalibor s Ričim. Zjevně nás už nějakou tu chvíli vyhlíželi.
Oktávka zastavila a já vystoupil. Skoro se setmělo a moje úloha v této epizodě skončila. Skarleta už se o brášku postará.
„Díky,“ naklonil jsem se k řidičovu okénku. Nikdy bych nevěřil, že se to stane. Ani to moc nebolelo. Moje ego nejspíš během posledních pár hodin požilo koňskou dávku hypnotika.

„V pohodě,“ zabručel oslovený a nečekaně svižně odpíchl svou káru z krajnice. Za okamžik už mi její koncovky zmizely z dohledu za první z několika kroucených zatáček. Ještě chvíli jsem tam stál a snažil se srovnat si v hlavě události posledních hodin.

„Jseš v pořádku, Marty?“
„Jasně, Riči. Jsem živej a právě jsem byl svědkem zázraku. Co víc bych si moh ještě přát?“
Musel jsem se zasmát při pohledu na jeho vyjevený výraz.
„Už vím, jak se asi cejtil Frankenstein, když se mu podařilo oživit monstrum. Polidštěnej Kotrba je něco podobnýho. Docela šok.“
„Jo ták…,“ stejně jsem si ale nebyl moc jistý, že Riči pochopil, která bije. Neznal Kotrbu tak dobře, jako já. Tedy... až do dneška jsem si myslel, že ho znám. Život je samé překvapení.

Bez zbytečných kudrlinek jsem klukům vylíčil průběh záchranné akce a nakonec kriticky zhodnotil svou zbrklost, která se mi tentokrát málem krutě nevyplatila. Oni mi na oplátku oznámili, že Kotrbu vyslali do Rokle oni. Potkali ho kdesi ve městě v rámci hledání Fandy a hodili s ním na to téma řeč. Pak už to byla jen otázka času.
„Dík, kluci. Bez vás bych tam dřepěl ještě teď. Pokud by mě už na dně Rokle neozobávali krkavci.“
„Ba ne, Skarleta byla na cestě. Objevila by vás.“
„To sice jo, ale než by schrastila někoho, kdo by nás vytáh, mohlo bejt taky už pozdě.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že už nějakou chvíli neprší. Mraků ale příliš neubylo a ve vzduchu byla ještě pořád cítit voda. Musel jsem pořád myslet na to, jak málo scházelo, aby si Rokle připsala na svoje konto další černé body. Pořád mě z toho kapku mrazilo.
Babička stála nahoře na schodech u vchodu a vyhlížela nás. Nějakým záhadným způsobem už všechno věděla. Neřešil jsem to, bylo mi jasné, že tady to prostě takhle funguje. Evelína Keltnerová měla sice poněkud omezenou hybnost, ale informační síť kolem ní vyšlapovala skvěle. Trochu jsem z toho podezříval doktora Vágnera. Skarleta se mi předtím v autě šeptem svěřila, že ho volali k paní Sadilové, když se zhroutila po všech těch dramatických událostech dnešního odpoledne. O hlavě rodiny nepadlo jediné slovo a já se neptal. Měl jsem na to svůj názor a něco mi říkalo, že se nepletu.

Naložil jsem se do vany a louhoval se tak dlouho, až mě z mátožného polospánku probudila zima. Voda vychladla, za oknem tma jako v ranci a já neměl ani tušení, kolik je hodin. Vzpomněl jsem si, že dneska jsou tady kluci poslední noc. Od zítřka tu zůstanu zase sám s anemickou sestřenkou. Ta myšlenka mě napružila. Bleskově jsem se oblékl a vyrazil. Bylo deset, snad ti dva ještě nebudou spát.

Byli ve svém pokoji a hráli karty. Idylka. Když jsem vešel, Riči beze slova stornoval hru a znovu rozdal. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem musel konstatovat, že je to celkem dobrá psychoterapie.
„Volal můj táta," prohodil po nějaké chvíli Dalibor zamyšleně. Udiveně jsem k němu vzhlédl.
„Kam ti volal? Sem?"
„Ne, na lampárnu! Jasně že sem!"
„A co ti chtěl?"
„Zejtra pro nás přijede. Má tady v okolí nějaký vyřizování. Tak se s ním s Ričim svezem. Už rovnou do Prahy, brigoška se trochu šoupla. Říkal táta. Prej odpadli nějaký lidi, s kterejma počítali. Co naděláš. Ale budou chechtáky, aspoň."
„Aha..."
Sice jsem věděl, že tady kluci nemohou zůstat moc dlouho, ale přesto mi z toho bylo divně. I když nám nevyšlo vůbec nic z toho, co jsme plánovali, bylo to s nimi fajn.
„Škoda, že se nezadařilo s tím parketem. Mohli jsme ještě zapařit."
„To neva, doženem to v Šabo. Až dorazíš do Práglu."
„Jasně."

Najednou mi Praha, Jižňák, panelák a vše s tím spojené připadalo jako z jiného světa. Za těch pár dní jsem se tu cítil jako doma. Nebo přesněji jako někde, kam patřím. Kde je mi dobře. Většinou.
Přistihl jsem se při nostalgii. To se mi nestávalo zas tak často, aby mě to trochu nevykolejilo. Možná už stárnu a měknu. Plesknul jsem kartou razantněji, než bylo nutné a snažil se soustředit už jenom na hru.

Večer se nám celkem protáhl. Dole byl už dávno klid a já si troufl na loupeživou výpravu do jednoho z babiččiných sklepů. Jednoho z těch dvou, které se nikdy nezamykaly. Babička se jednou zmínila, že tam pan Aubrecht ukládá domácí ovocné víno. A opravdu, objevil jsem tam v regálech spoustu lahví rybízového i angreštového čuča. Samozřejmě tam byly i nesrovnatelně kvalitnější věci, ale na ty bych si nedovolil sáhnout. Předpokládal jsem, že lahve s honosnými vinětami budou pečlivě evidované. Čórnul jsem tedy tři kousky těch ovocných a ani se přitom nezačervenal. Koneckonců patřím do rodiny, no ne? A tohle víno bude beztak jen nějaká neškodná šťávička.

Opak byl pravdou. Šťávička to sice byla, ale tak moc neškodná zase ne. Spíš dost zrádná. První odpadl Riči. On nebyl nikdy žádná násoska a tak mu stačilo pár skleniček. My dva s Dádou jsme vydrželi o něco déle, ale zábava už poněkud vázla a asi tak za půl hodiny jsem se zvedl k odchodu.
Bylo už dost dlouho po půlnoci. Našlapoval jsem opatrně, jelikož se mi nechtělo rozsvěcet. Úplná a neproniknutelná tma tady vlastně nikdy nebyla. Babička měla v celém přízemí nouzové osvětlení a něco málo z toho světla dokázalo proniknout až sem, do patra. Na nejnutnější orientaci při hledání mého pokoje to akorát stačilo.

Čekal bych, že po všech událostech včerejšího dlouhého dne a následné alkoholové medikaci padnu do postele a v ten moment nebudu vědět o světě. To první jsem zdárně zrealizoval, ovšem spánek ne a ne se dostavit, navzdory únavě i značnému množství vypitého vína. A možná právě proto. Třeba jsem byl jednoduše přetažený jako hodinový strojek. Převaloval jsem se ze strany na stranu, hledal správnou polohu, snažil se vypnout mozek. Marně. Začínal jsem být podrážděný a to není pro usínání to pravé ořechové. Nakonec jsem rezignoval a rozsvítil lampičku. Otevřel jsem okno, vyklonil se ven a vdechoval noční vzduch. Byl svěží po dešti a docela studený. Přeběhl mi po zádech mráz. Nebylo to jen tím chladem. Jako by v tom vzduchu něco viselo. Něco těžkého a neodbytného, co mi nedalo spát.

Ta myšlenka se mi vetřela do hlavy jako nezvaný host, který vás přepadne zcela nečekaně a vy ho nemůžete vyhnat. Prostě to nejde. Je jako čtvrtodenní zimnice, obtížný a vlezlý, nicméně velice vytrvalý. Tak vytrvalý, že nakonec podlehnete a dáte mu všechno, co si žádá. Jinak nebudete mít nikdy klid.
Takže jsem na sebe hodil džíny a tričko, vytáhl ze šuplíku svou miniaturní baterku a vyplížil se z bezpečí svého pokoje, do útrob spícího domu.

Pradědeček po mně hodil potměšilým okem, když jsem ho míjel. Nedíval jsem se na něj, ale ten pohled mě pálil mezi lopatkami. Začíná to pěkně, jen co je pravda. Když jsem konečně našel odvahu sám sobě na férovku přiznat, o co se tady vlastně snažím, citelně mi zatrnulo. Uvědomoval jsem si, že se právě pouštím na docela tenký led. Mohl bych dopadnout neslavně. Včera při mně stálo štěstí, ale dnes to může být úplně jinak. Pominu-li, že tam, kam se chystám, nemám vůbec co dělat, je to i dost nebezpečné. Z dřívějších, zběžných nahlédnutí mi bylo jasné, že sklepní okénko, kterým hodlám vniknout tam, kam už mnoho let nevstoupila lidská noha, je hodně vysoko nad podlahou. Mohl bych si při doskoku například zlomit nohu. Nebo si udělat i něco horšího. Co já mohu vědět, jak to tam dole vypadá? Risknout jsem to ale musel. Nedalo by mi to spát.

Podlaha v hale vrzala a já se modlil, aby mě tu někdo nenačapal. Protože jestli tohle nepodniknu dneska, zítra už by mohlo být pozdě. Tohle byla další nutkavá myšlenka v řadě těch nelogických a ujetých abstraktností, které se mi bez ustání honily hlavou a přiváděly mě do stavu jakéhosi zaťatého transu. Kdybych to měl definovat, nazval bych to nejspíš pocitem předurčenosti. Tohle se má dnešní noci dít. Když mi to došlo, neměl jsem z toho moc dobrý pocit.

Venku na schodech se do mě opřel poměrně silný vítr. Zaváhal jsem a zhodnotil v duchu míru nutnosti návratu pro mikinu. Nakonec jsem vykročil po schodišti dolů tak, jak jsem byl. Nejsem přece žádná fajnovka a když mě trochu ofoukne, přežiju to.
Tričko se mi na zádech větrem nadouvalo, když jsem obcházel dům. Opatrně jsem přitom našlapoval, abych nezakopl. Kolem celé vily se táhl betonový pruh, na několika místech přecházející v jeden či dva schůdky. Dům byl totiž postaven v mírném svahu. I část zadní zahrady byla terasovitá. Právě když jsem sestupoval z jednoho toho schodu, přiřítilo se ze tmy zahrady cosi velkého a bez hlesu se to na mě vrhlo. Nevím, co mi v té chvíli zabránilo zařvat z plna hrdla, ale statečnost to jistě nebyla. Váha té obludy mě povalila pozadu na beton. Okamžitě se ozvala kostrč, naražená před pouhými pár dny, jen několik málo metrů odtud. Kroutil jsem se bolestí a zároveň od sebe odstrkoval Ditu, neboť ona byla tím monstrem, které mi téměř přivodilo infarkt. Byla štěstím bez sebe, protože považovala mou přítomnost za vítané zpestření noční šichty, zahrnující ostrahu obvykle nudně klidného rajónu. V tomto případě byla skutečnost, že to byl naprosto neštěkací pes, štěstím i smůlou zároveň. Smůla spočívala v tom, že jsem ji neslyšel a nepočítal tudíž s tak bouřlivým uvítáním. A štěstí proto, že ji neslyšel ani nikdo jiný a neobjevil mě tady. Netušil jsem, jak bych vysvětloval skutečnost, že se tu plížím potmě jako zloděj. Nehledě k překaženým plánům.

Uběhlo několik minut, vyplněných olizováním mého obličeje psím jazykem, bolestným hekáním a asi sedmi marnými pokusy postavit se na nohy. Pak se mi podařilo Ditu setřást a jakžtakž ji zklidnit. Namáhavě jsem se zvedl a pomyslel si přitom, že ještě pár takových pádů a dopadnu podobně, jako strejda Robert. A ani k tomu nebudu potřebovat Rokli.

S Ditou v patách jsem dopajdal ke sklepním okénkům za babiččinou terasou. Rozhlédl jsem se kolem a připadal si trochu jako zloděj před první akcí. Zvláštní pocit. Dole v údolí blikalo skrz pletivový plot pár osamocených světýlek, jinak byla všude tma. Ještě pořád bylo zataženo a bezhvězdná obloha připomínala obrovský, otevřený pytel, z kterého se sype tma v podobě droboučkých, černých šupinek. Otřásl jsem se zimou. Byla vlhká a lezavá.

Zkusil jsem posvítit dolů do sklepa, ale byl nečekaně velký a moje baterčička měla velmi omezené možnosti. Zahlédl jsem jen kus dřevěného regálu, podobného tomu z vedlejšího sklepa. Tento byl ale prázdný, žádné láhve. Před ním se po podlaze válel velikánský dřevěný sud. Někdo ho musel kdysi povalit a už se neobtěžoval nápravou. Jinak jsem neviděl nic. Zbytek sklepa se ukrýval ve tmě.
Na okně byla mříž. Už jsem ji znal. Jelikož jsem s touhle výpravou nějaký čas počítal, nechtěl jsem spoléhat jen na náhodu. Věděl jsem, že tak bytelná, aby mi zabránila ve vstupu, zase není. Vypadala, ale nebyla. Vysadil jsem ji až příliš snadno a přitom mi blesklo hlavou, jestli už to neudělal náhodou někdo přede mnou. To se ale nedozvím a pro tuto chvíli mi to nepřipadalo zas tak podstatné. Teď je důležité to, co je uvnitř. Co sem láká mou náměsíčnou sestřenku. Co chtěl pradědeček navždy uzamknout před světem.

Opřel jsem mřížku o zeď pod oknem a vsoukal se dovnitř nohama napřed. Čekal mě seskok dolů a bylo mi jasné, že to pro mé poměrně dost rozlámané tělo nebude žádná selanka. Výšku jsem taky pouze odhadoval. Baterka mi šponovala kapsu kalhot, kam jsem ji strčil před vysazováním mříže. Nyní jsem ji opět vytáhl, aby náhodou při pádu nepřišla k úhoně. Když jsem letěl dolů do tmy, měl jsem ji v ruce. Zhasnutou. Posvítím si, až budu dole.

Jelikož jsem tentokrát padal plánovitě, mohl jsem se vyvarovat dalšího nárazu do kostrče. Dopadl jsem tedy pro změnu na nohy a následně na kolena. Podlaha nebyla naštěstí betonová, spíš to vypadalo na udusanou hlínu, náraz proto nebyl tak tvrdý. Díkybohu za ty dary. Už jsem si začínal pomalu připadat jako masochista. Nebo blázen. Kdo jiný by taky dobrovolně vyhledával tak destruktivní situace?

Než jsem stačil rozsvítit baterku, dolehlo ke mně shora Ditino tiché, kvílivé zavytí. Znělo tak zoufale, že mi po celém těle naskočila husí kůže.



***