REQUIEM NA BANDĚ

Ten den, co jsem prvně spatřila tělo mrtvého,
sem nasedla na nosič tvého eska a nechala se
vést městem z kopce. Rychle, křečovitě, až kosti,
svaly zabolely, až na pokraj vydržitelnosti.
Podivná středa se prala o svých posledních pár hodin.

Posilněna kávou jsem pak odešla smýt smutek
do rybníka, jezera, té uměle vytvořené nádrže
za městem. Navzdory řasám a zkalené vodě jsem
se vysvlékla z šatů jak z příliš malé kůže, ve snaze
zbavit se i lidské křehkosti. Vše odloženo na břehu.

Plavala jsem pomalu za sluneční stopou na hladině,
rozdírajíc ten podivný vodní povrch stvořený z tisíce
lesklých plíšků šplouchajících mi do uší tichou modlitbu
těch, co již odešli. Jsem bludička, která do dnešního večera
netušila, že jí je. A voda mne přijala bez připomínek.

Plavovlasé hlavy trávy prosvícené mizejícím dnem vše chápou,
světlo měkne v zapadajícím slunci, zatímco mu hraješ na flétnu
beskydských bačů. V posledních paprscích zůstáváme špinavé
od bláta, prokřehlé, však očištěné na duši jak po výstupu z Gangy.