Cestou

Měl pocit, že za ním někdo musí bejt a že se do něj vpíjí očima tak, jako on kouká na dlážděnej chodník pod nohama. A tak se ohlíd, ale nebylo tam nic a zůstal jenom špatnej pocit. Šel večerem plným vět z nedokončenýho dne, co kolem něj lítaly jako splašený a on si je zatím nepustil k tělu, a nevěděl, na co vlastně myslet.

Pořád tu ještě byly ty roky předtím, než zavolal Tracymu. Popsaný školní lavice a dopisy Žanetě, co se tak bála, jestli někdo nejde, a on se jí smál. Pak je někdo viděl na tý lavičce v parku a druhej den volal jeho mámě , a ta mu dala facku a brečela, až to nemoh vydržet a chtěl bejt pryč, jenže ven nemoh a stejně byla zima.

Zima, co už ji dneska necejtil a věci, který se snad ani nestaly. Jenomže něco bejt muselo. Mačkal v kapsách dlaně jako rozpukanej asfalt a jestli je v těch čarách něco napsaný, nechtěj to vědět.

Tehdy by to ani neuhod, to mu bylo jasný. Když potkal u výtahu chlápka, co se před pár dny nastěhoval a kterej mu pokynul, jak to snad do tý doby ani neviděl. Věci známý z knížek,ve kterejch lidi lomí rukama ,a kterejm nevěřil ani takhle zblízka. A tenhle novej soused s manšestrákama, co měly krátký nohavice a moc širokej pas, patřil někam, kam nedohlíd a čemu se smál, jak se smějou nervózní, když nevěděj, co jinýho by měli dělat.

Tracy nervózní nebyl, ani když ho uviděl poprvý, ani pak, co už se nějakej čas znali. Objevil se nečekaně, s batohem a dlouhejma vlasama. Tak nějak samozřejmě, jakoby tam kdesi na něj čekal vod samýho začátku. Do řeči se dali brzo. I když se Leo nejdřív cejtil blbě. V baráku, ve kterým vyrost, s někým, kdo přišel vodnikud. Připadal si bejt pozadu. S tímhle místem i se svými šestnácti. Ale Tracy z něj udělal Lennyho a po pár tejdnech už měli stejnej slang. Že je jeho otec ten novej soused odnaproti, to nemoh pochopit. Jenomže kdoví, jak to s ním vlastně bylo. U svýho táty nežil, byl tam nějakou dobu, než mu máti zavolala, že může zpátky. Chystala to v novým bytě, s někým, do koho měla bejt blázen. A Tracy se sbalil a jel, a pak bylo všechno pár let zapomenutý.

Další roky jinýho světa. Maturita, co na ni nechtěl vzpomínat, ale kterou udělal, a nevěděl vlastně jak. Nebo proč. A proto taky chtěl pryč, protože nevěděl vod čeho. A mámě řek, že potřebuje nadhled, nedá se nic dělat.

Tracy se chystal do Irska s kámošem, o kterým Leo nemoh vědět. Ale věděl, že teď bude mít někde volnej byt. A když mu zavolal, tak bylo všechno jasný a tentokrát dojel s batohem on.

Pak byly ty dny, ve kterejch bylo všechno rychlý a na obzoru žádný špatný zprávy. Nový lidi, co mu Tracy představil, a místa, co s tím vším souvisely. Noční zvuky co doznívaj v hlavě stejně nějak moc rychle. A potom holka, kterou tam uviděl a kvůli který si představoval, jaký to může všechno bejt, až T. vodletí někam za hranice. I když by to nikdy neřek a věděl, že s ní v tý jejich garsonce může bejt stejně. Nebylo by co komu vysvětlovat.

Tracy pak vážně odjel. Žádný dlouhý řeči, a voba se smáli. Očekávání, i když se jim třeba neprotnulo.
A z paměti lítaj obrazy, který se nepopisujou, protože by to nešlo. Ale vzpomínal si jako každej.

Na tu holku, co ji měl. Tak jak si ji kdysi představoval při hudbě plný kouře a PJ Harvey, a teď to tu bylo zas. Zapadala do tý dráždivý mozaiky všeho kolem. Až měl pocit, že jestli se nadechne, stejně to nebude dost.
Hořká vůně plná cigaret a ještě něčeho, co měla tehdy rozfoukanou ve vlasech. A ráno bosý nohy na podlaze cestou do koupelny. Tak ji znal a nikdo nemoh líp. Když spolu spali a a večer vyráželi ven. Viděl to všechno před sebou, plány který se objevily, když je nepotřeboval. Pak v tom klubu jednou zmizela s někým, koho už párkrát viděl vod baru. Věci, který si dneska pamatoval matně. Jak byl celej roztřesenej a věděl, že by na ni neměl čekat. Ale čekal stejně. K ránu nevyspanej a ublíženej a nic, co by moh dělat. Jenže když přišla a stulila se mu do náručí, nezlob se, nechala ho to spolknout. Takhle byla jeho, nebylo to možný, aby ne. „I drag behind I drag behind I drag behind…“ A tak z toho dneska byl při tý písničce placebo efekt.
Krásný dny a pak to celý znova. Občas to chtěl bejt on, co jí řekne Dost. Alighieri, kterého nečet, a k tomu cesta odkudsi z ráje. A taky noci, kdy dělal, že to nevidí. Než těm jejím slzám přestal úplně věřit, už dávno nebrečela. Tak už nebyla ani ta iluze, že to záleží na něm, jestli odpustí.
A najednou věděl, že už se nevrátí a bylo mu blbě. Nemoh zůstat doma a pak se vracel zbitej smíchem a sám se cejtil vypitej na ex.
Naházel svý věci zase do batohu. Pozděj pak zjistil, co všechno zapomněl. Ale nased do vlaku a chtěl už bejt co nejdál. Pryč a úplně jinam, co tím vlastně myslíme, to je v tý svý ostrý záři nejasný.
Uviděl mámu, jak myje okno. Vlasy stažený z obličeje a pořád to její žlutý tričko. A když mu mávala, tak už nemusel spěchat. Usnul skoro hned, ve starým pokoji, a co se probudil, bylo to všechno zase naopak. Nevěděl, co jí vyprávět, když se ho ptala. A tak mluvil o tom, že se zítra poptá po nějakým volným místě aby moh začít něco dělat. Na školu se může zkusit dostat další rok. Nadhled prej je něco jinýho, než myslel.
A tak se poptal a pak nějakou dobu prodával v obchodě za skleněnejma dveřma. Nebylo to špatný, ani ty ženský tam, který se koukaly občas divně, když tahal bedny ve skladu. Někdy je slyšel stěžovat si na všechny ty podmínky, který nevyhovujou. Ale on se cejtil uceleněj. Někde v sobě si šeptal, že takhle to nebude na pořád. A tak tam byl rád. A bylo to v pohodě, jako ty večeře vod mámy, kterým odvyk´.
Se starejma kámošema vzpomínali na starý dobrý časy. Smáli se, jak se jim tehdy chtělo brečet. Vždycky je něco takovýho, každej má nějaký politý slabikáře, který je potřeba jednou za čas vytáhnout. Za nějakou dobu budou mluvit právě o tomhle, jestli se ještě sejdou.
Poslal přihlášku a učil se ke zkoušce. Nejdřív to bylo nemožný a pak přemejšlel, jestli mu daj kolej, pořád dokola.
A když se teď vracel plnej stresu, jestli ho ti lidi, co o nich do tý doby nevěděl, přijmou nebo ne, začal se mu ten optimismus vracet. Vlatně je to jedno.
Změnil směr a rozešel se k "jejich stolu" v zadní místnosti hospody, kde jim občas nalívali hnusně sladký pivo. Určitě tam teď už někdo je a zapijou to spolu.
I když, kdo ví. Je to přece jenom pořád ještě dvě ulice odsud.


*

Rozběhl se na opačnou stranu. Země je přece kulatá, tak se teda ukáže, co to vlastně znamená...