Šťastná rodina (1,2)

Vždy jsem si přála dokonalou rodinu. Představovala jsem si, jak budeme jako jedna velká šťastná rodina cestovat po Evropě. Jak budeme mít s manželem dvě krásné děti a budeme společně každý sobotní večer grilovat… To všechno jsme také donedávna dělávali… Dělávali jsme všechny ty věci do té doby, než se ze mě stala vdova. Teď celé dny sedím v prázdné místnosti a čekám, až se budu moct vrátit domů, ke svým dvěma dětem. Vlastně si ale nejsem tak docela jistá, jestli je to opravdu do co chci…

…

Sedím u kuchyňského stolu a čekám, až se mamka konečně po měsíci vrátí domů. Potom, co s tátou spadlo letadlo se totálně zbláznila…Doktoři ale říkali, že pokud jí já a bratr dopřejeme stejně dokonalou rodinu jakou jsme byli doposud, dost rychle se vše zase uvede do normálu…nebo taky možná ne. Nervózně klepu prstem do stolu, tak moc se těším až tu někdo bude, až tu s ním nebudu muset být celé dny sama. Vlastně to ani není můj bratr. Naši ho adoptovali, když jim bylo řečeno, že pravděpodobnost, že máma otěhotní je mizivá. V normálních rodinách by nás brali oba stejně. Jenže u nás je to jinak…Bratr je agresivní idiot (jenže jediný, kdo to kdy viděl jsem byla já s tátou), kterého měla máma vždycky radši. Asi nechtěla, aby si tu cítil nechtěnej…
„Přestaň sakra, nebo skončíš v cvokárně taky,“ zařve na mě když jeden z mích prstů znovu dopadne na stůl. Radši ho beze slova poslechnu, nemá cenu se s ním teď začít hádat. Né že by někdy mělo, nemám proti němu šanci nikdy, ale teď by to vzhledem k mámině návratu nebylo moc namístě. Vždycky na mě byl hnusnej, ale díky tátově přítomnosti si na mě nikdy nedovolil šáhnout, což o posledních pár týdnech říct nemůžu.
Znechuceně si sedne vedle mě a hodí si nohy na stůl. Oba mlčíme - nemáme si co říct, ale sme oba ochotní udělat pro mámu cokoliv. Alespoň že natolik vděčnej dokáže bejt. Pravda je, že ona pro něj vždycky udělala první poslední a on jí na oplátku nikdy neukázal svojí pravou tvář. „Zkus něco podělat,“ zašeptá mi do ucha když se otevřou dveře. Mamča ale jen s nezájmem pozdraví a odplíží se do ložnice. Natolik mě to zaskočí, že jí ani nedokážu odpovědět, jakoby mě moje vlastní tělo najednou přestalo poslouchat. Popravdě jsem čekala cokoliv. Že nás začne objímat a nebude chtít pustit, že bude brečet, nebo nám vyčítat, že je to vlastně naše vina. Tohle jsem ale vážně čekat nemohla. „Ty seš fakt pitomá, co jsi na tom nepochopila?!“ Praští do stolu a odpochoduje za ní. Cítím jak se mi v očích začínají shromažďovat slzy a tak se raději odejdu k sobě do pokoje. Z posledních sil si přetáhnu mikinu přes hlavu, protože mám pocit že se v ní uvařím. Nemohla jsem dovolit, aby si máma všimla všech těch modřin. Dokonce jsem kvůli nim musela vynechat několik tréninků plavání, protože tohle bych asi na upadnutí neuhrála. Zoufale padnu do postele a povolím proudu slz. Škubnu sebou, když někdo otevře dveře. Jen se spokojeně usměje, dělá mu dobře, když se ho někdo bojí.
„Měla by jsi za ní dojít, je dost v háji,“ ušklíbne se a odejde.
Setřu si slzy z tváře, navlíknu zpátky mikinu a přemístím se do ložnice.
„Ahoj,“ usměju se s nadějí, že jí dokázal alespoň trochu uklidnit. Ale nedokázal. Jen roztáhne ruce a naznačí, abych jí objala. Vší silou mě svírá v náručí. Mám pocit, že už mě nikdy nepustí – ani by nemusela. Užívám si chvíle kdy je tady a doufám, že záležitost posledního měsíce s jejím návratem skončila.
„Chci jít zítra do práce,“ prohrábne mi vlasy.
„Cože?!“ Vyjeknu. Možná proto, že konečně promluvila, možná proto že tohle nepřipadá v úvahu. Má být tady a zabraňovat svou přítomností tomu, co se děje. Asi bych tak neplašila, kdyby šlo o normální práci a zase se v odpoledních hodinách vracela domů. Jenže ona dělá průvodkyni na zájezdech a vrací se až po jejich skončení. Někdy odjede jen na víkend, někdy na týden, v některých případech i na mnohem dýl…
„Nemůžu tady zůstat, zničí mě to. Cestou domů sem tam volala. Našli pro mě na zítra zájezd na týden,“ zvedne mi hlavu a podívá se mi spokojeně do očí. „Dan už o tom ví,“ usměje se.
„Nemůžeš odjet mami! To nejde! Potřebuju tě tady,“ schoulím se k ní a rozbrečím se.
„Děje se něco zlatíčko? Pohladí mě po vlasech.
„Ne, nic se neděje. Jenom se mi po tobě stýskalo, nechci aby si zase odjela,“ vrátím jí úsměv jakmile si uvědomím, že tohle dělat nemůžu. Musím jí přesvědčovat o tom, že je všechno v naprostým pořádku a že jsme velká šťastná rodina.
„Já se zase vrátím,“ zamrká a povolí stisk rukou.
„To doufám, půjdu si lehnout, jsem unavená,“ podívám se na ní a pokusím se tvářit co nejspokojeněji.
„Dobře, dobrou.“
Spadnu do postele ještě v zoufalejším stavu než předtím. Tohle nemůže být pravda! Musím se probudit! Zrovna chci zhasnout, když se znovu otevřou dveře.
„Hmmm, takže ti to řekla,“ prohlásí spokojeně.
„Vypadni!“ Zaječím.
„Co si to řekla?!“ Zaklapne dveře a přistoupí blíž k posteli.
„Abys vypadnul sakra!“ Schoulím se do kouta. Vím, že tohle jen hádkou skončit nemůže. On se ale naštěstí v půlce pokoje zastaví.
„Neměla by jsi na mě bejt tahle hnusná, když víš, že tu budeš další tejden jenom se mnou,“ usměje se, „mimochodem, potřebuju zpracovat tohle téma,“ hodí po papírek a otočí se ke dveřím.
„Cože? Do kdy?!“ Utlumím svůj křik a snažím se zaplašit další nával slz.
„Jak do kdy? To je jasný že do zítra! Chci to mít ráno na stole i se snídaní,“ mrkne na mě a zmizí ve dveřích. To si ze mě snad dělá srandu! Během měsíce jsem si poměrně rychle zvykla na to, že po mě chtěl vypracovávat věci do školy, nikdy to ale nechtěl tahle rychle.
Mám pocit že usnu s hlavou na klávesnici, dělá mi problém udržet oči otevřený. Kdybych to měla dělat pro sebe, vykašlu se na to, nebo to přinejmenším odfláknu. Jenže to si nemůžu dovolit, nemůžu ho dál provokovat. Zatraceně! Proč si tohle nechávám vůbec líbit?! K čemu jsou pak linky bezpečí? Nepomůžu si… Pokud se to provalí, mámě hrábě kompletně a já stejně zůstanu v rukou jemu, protože je to jediný plnoletý příbuzný. O tom, že by prosadil dál svojí nevinnu nepochybuju ani na chvilku…

--

Ráno jsem zmizela z domu ještě dřív, než se probudil. Bylo mi jedno, že budu před školou čekat skoro hodinu a že je venku neskutečná zima. Bože, děkuju za zimu, děkuju za dlouhý rukávy. Jsem zvědavá, co budu dělat, až se oteplí.Vždyť i jemu musí bejt jasný, že tohle jen tak někdo nepřehlídne.
Už během třetí hodiny usínám, naspala jsem sotva dvě hodiny. Probere mě až Kamilin hlas.
„Jdeš dneska na tělák?“ Zašeptá.
„Co, dneska? Vždyť je lichej tejden, dneska tělák nemáme,“ položím hlavu znovu na lavici.
„Máme, je sudej,“ žďuchne do mě loktem. Zatraceně, tohle mi uniklo. Potřebovala jsem od mámy napsat omluvenku a zapomněla jsem na to. Vím že by mi jí napsala, vždycky ve všem vyhověla když mohla a nebránilo to tomu, co chtěl Daniel.
„Jdu, už musím…ale cvičit nebudu, nechce se mi,“ ušklíbnu se na ní.
„Tobě se posledních pár týdnů nechce vůbec.“
„Já vím, včera se vrátila máma, byla jsem celou noc s ní, moc jsem toho nenaspala,“ nenápadne mě nic chytřejšího, než to hodit na tohle.
„To jsem si všimla,“ uhne pohledem a začne počítat další příklad. Já se o to ani nepokouším. Nemám sílu na to, abych se snažila pochopit postup. Podepřu si hlavu a unaveně koukám na tabuli.
„Eliško, proč nepočítáš?“ Zeptá se učitelka a probodne mě pohledem.
„Já…já to nechápu. Minule jsem tu nebyla,“ sklopím pohled na lavici. Cítím jak se mi do očí derou slzy. Na chvilku zavřu oči a pokusím se je všechny zahnat. Konečně úspěšně.
„Tak pojď k tabuli, tak to pochopíš nejlíp,“ podá mi křídu.
„To je dobrý, brácha mi to doma vysvětlí…nevím ani vzorečky,“ pokusím se o úsměv.
„No dobře, jak chceš,“ ušklíbne se a otočí se zpátky k tabuli. Brácha mi to vysvětlí?! Zatraceně co mě to napadlo?Tohle se těžko naučím sama. Znovu položím hlavu na lavici a snažím se uklidnit. Nemůžu tady předevšema začít brečet. Vedlo by to akorát tak k tomu co se děje a pokud by se to opakovalo, dali by vědět mámě…a to je to poslední co chci.
Hned po zvonění se vydám za tělocvikářkou. Sama nevím, jakou výmluvu použiju tentokrát. Když už něco vymyslím dneska, co řeknu příště?
„Dobrý den,“ usměju se, když na ní narazím na chodbě. Jsem ráda že to s ní můžu vyřešit už teď a nebudu to muset rozebírat před všema v tělocvičně.
„Ahoj. Hlavně mi neříkej, že zase nebudeš cvičit,“ koukne na mě podezíravě.
„No já,“ zadívám se do země, „spletla jsem si týdny, nemám tu věci. Zítra vám donesu omluvenku,“ udělala jsem to znova. Jak jí zatraceně zítra přinesu omluvenku?
„Achjo. Neděje se u vás něco?“ Jen zavrtím hlavou.
„No dobře, tak buď běž domů, ale zítra mi dones tu omluvenku, nebo tu zůstaň a napíšu ti to jen jako necvičila,“ usměje se na mě.
„Počkám tady, děkuju,“ vrátím jí úsměv a zamířím do tělocvičny.
Po škole se snažím co nejvíc courat, abych dorazila domů co nejdýl. Pak mi ale dojde, že po mě chtěl vypracovat ten referát, takže musel taky do školy. Trošku přidám a doufám, že neskončil dřív než já, jakože normálně nekončí, ale nechodí tam zrovna moc poctivě. Oddechnu si, když je ještě zamčeno. Uvařím si oběd a rovnou nám připravím i něco k večeři. Když mám konečně hotovo, dobelhám se k sobě do pokoje. Mám sto chutí lehnout do postele a spát až do ráda. To je ale to poslední, co bych si teď mohla dovolit. Musím se aspoň trochu kouknout na matiku a pokud neuspěju připravit se na to, že za ním budu muset dojít.
„Ell?“ Ozve se zezdola ještě dřív, než sem doufala.
„Jo?“ Houknu na něj zpátky a až když kouknu na hodiny si uvědomím, že jsem usnula.
„Nemůžeš jít sakra sem, když s tebou mluvím?!“ Zařve. Tohle mi fakt chybělo. Jsem unavená, matiku nechápu a on nemá ani trochu dobrou náladu.
„Co se děje?“ Zastavím se raději hned pod schody, nepotřebu bejt to první co mu příjde pod ruku až bouchne.
„To tu není nic k jídlu?!“ Zavře ledničku.
„Na topení jsou řízky,“ vyhýbám se jeho pohledu.
„Co dělaj na topení? Proč nejsou v lednici?!“ Reje do mě dál, jako bych toho už neměla až po uši.
„Aby nevystydly. Ohřejvaný už nejsou dobrý,“ zalomím pohled na flek na podlaze.
„Aha. Fajn. Tak dík…klidně zase běž.“
„Já, já bych od tebe něco potřebovala,“ zakoktám.
„Co že by jsi?“ Zvýší tón hlasu.
„No. Já. Nechápu matiku a tak mě napadlo…Ty jsi z ní měl vždycky dobrý známky. Máma bude naštvaná, když nebudu mít vyznamenání a já se to sama nenaučím,“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Tohle musí zabrat. Ani on nesnese, aby byla máme zklamaná. Sice by byl rád, kdybych zklamala já a né on, ale i to by byl problém.
„No dobře. Tak za mnou za půl hodiny přijď. Přesně, jasný?“ Probodne mě pohledem.
„Fajn, dík,“ pokusím se o co nejnefalešnější úsměv a odeberu se zase nahoru.
Nechápu co se s ním stalo. Nebyla jsem u něj nějak dlouho, ale byl v klidu. Párkrát na mě zařval, že jsem totálně neschopná, ale ani se mě nedotknul. Možná si uvědomil, že mu to nemůže procházet věčně…